Každý z nás si občas přispí. Ale když si přispí voják na stráži. No. Jaké to asi je, spát věčně?

V meste, kde si ľudia skrytí v tieňoch ticho šepkajú zvesti o démonoch, sa muž v čiernej koži vydáva po stopách padlej hviezdy.

„Vítejte na Pekelné škole,“ hlásal starý, místy ohořelý billboard. Vysel tam již nejméně milion let a démon, který z něj na mě zíral, již měl jen půlku obličeje. Jeho obličej měl sytě fialovou barvu, zbylé jedno oko mu zářilo žlutě a z hlavy mu místo rohů vyrůstala chapadla. Pokaždé, když jsem se na onen billboard podívala, proklela jsem se za to, jak vypadám.

Krajina okolo Bielej rieky sa Gerhardovi vôbec nepozdávala. Páchla hnilobou a bola bez života. Aj slnko svietilo akosi mdlo. Po dlhej zime už všade zavládla jar, len tu sa zem ešte neprebudila. Vyschnuté stromy, šedé trsy trávy a množstvo zdochlín. Nie je to krajina pre život, pomyslel si. A už vôbec nie pre ten, čo vo mne zostal.