Pokud chcete být v Bauhausu „ někdo“, potřebujete k tomu dvě věci - vojenský titul a členství v nějakém řádu. Řádů existují stovky, mají přísnou strukturu hodností a postavení. Postavení v těchto řádech říká o vaší pozici ve společnosti možná více, než-li zlato na vašich ramenech. Mně se ani jedno z toho nedostává, proto jsem se nechal náborovat k jednotkám Husarů, abych změnil svou budoucnost k lepšímu. Měl jsem štěstí, ne každého přijmou. Není to tím, že by Bauhaus vládl nespočetnou armádou a mohl si tak vybírat, ale tím, že nemá dostatek vojenského materiálu pro davy mladých lidí, kteří se hlásí k odvodům s vidinou prestižní vojenské kariéry. Jak říkám, měl jsem to štěstí.

Nyní mám osud ve svých rukou. Je jen na mně jak s ním naložím. Musím se snažit, služba u Husarů není žádný med. Základní vojenský výcvik není dostatečný a výzbroj také není nejlepší, i když zbraně jsou ty nejspolehlivější mezi všemi korporacemi. To Dragouni nebo Hraničáři jsou jiní páni. Mají tu nejlepší techniku a výzbroj jakou Bauhaus disponuje. Jsou to ostřílení veteráni, kteří tvoří jádro ozbrojených sil. Jednou budu stát v jejich řadách. To je slib, který jsem si dal ...

O tři roky později. Kde si uprostřed husté džungle Venuše ...

„ Seržante Augustine, máte vůbec ponětí, kde se přesně nacházíme? “ kapitán Marcus Weiss se na mne obořil dosti podrážděně. Dost možná to bylo i tím zatraceným počasím. Již několik dní hustě pršelo a stoprocentní vzdušná vlhkost uprostřed džungle není nic, co by člověku přidalo na náladě, zejména když v takovém počasí stráví téměř celý týden.

„ Jsme osmdesát pět mil severovýchodně od Heimburgu, kapitáne, “ odpověděl jsem rázně a stručně.

„ Dobře člověče, “ štěkl Weiss a otřel si zmáčený obličej, “ vezměte si oddíl pěti mužů a proveďte průzkum v jižním sektoru. Už se tady motáme dost dlouho a po těch imperiálních psech není ani památky. Pokud nenajdete žádné stopy ani tentokrát, ukončíme celou akci. Máte na průzkum hodinu. Rozuměl jste? “ zamračil se.

„ Ano pane! “ na slovo pane jsem dal patřičný důraz. Kapitán to měl rád, to už jsem za ta léta služby vypozoroval. Koutky úst se mu nepatrně protáhly a z knírku a pěstěné mušketýrské bradky crčeli pramínky vody.

Kapitán Weiss byl zvláštní člověk. Nikdo by do něj, přes jeho zevnějšek neřekl, že dokáže být patřičně tvrdý, když je to potřeba. Měl vždy uhlazené a oholené tváře s opečovávaným knírkem a bradkou. Husté černé vlasy měl vždy nagelované a řádně zastřižené a učesané. Někdo by na první pohled řekl, že je to metropolitní člověk, nebo že je zženštilý, ale každý kdo hleděl z blízka do jeho temných hnědých očí, mluvil o jeho osobě zcela jinak. Charisma jaké z něho vyzařovalo, se hned tak u někoho nevidí ...

„ Hej, seržante! Co je s vámi, člověče?! Mám vás snad popohnat? “

„ Co? Ne, kapitáne. Provedu kapitáne! “ vyhrkl jsem ze sebe, když jsem se probral z myšlenek. Ihned jsem spěchal k opodál stojícímu mužstvu.

Mužstvo Husarů v zablácených blankytně modrých brněních čekalo na další rozkazy ve dvou liniích podél vysokých palem na cestě, kterou jsme se prosekali, dosti nervózně. Z některých gest bylo patrné, že už mají téhle nic neříkající mise tak akorát dost. Někdo znuděně přešlapoval, jiný poklepával prsty na své zbrani a jiný si zase unaveně dřepl do všudypřítomné zeleně. Provazce vody bubnovaly na jejich pancíře a ramení chrániče teď vypadali jako chrámové chrliče. Kdyby neměli na hlavách helmice, zcela jistě bych v jejich tvářích neviděl žádné milé pohledy, po té co jsem jim oznámil další rozkazy.

Do průzkumného oddílu jsem vzal dva ostřílené muže Holendra a Stevense, vyzbrojené raketometem ARG-17 a lehkým kulometem MG-40 a tři nováčky s útočnými puškami AG-17.

Vybraný oddíl utvořil zástup a vyrazil. Postup byl s přibývající vzdáleností od místa odloučení čím dál více pomalejší. Džungle oproti výchozímu místu ještě více zhoustla a všudypřítomné liány se jako hadi natahovaly po kořisti, kterou byly naše ruce a nohy. Stevenson měl na čele co dělat, aby vysekal cestu skrze šlahouny popínavých rostlin, veliké cypřiše a houževnaté gromy. Mazlavá hnědá zemina klouzala pod těžkými botami. Postup byl únavný a po nepříteli ani stopa. Najednou z ničeho nic zvedl Stevenson ruku v pěst a rychle se přikrčil. Všichni se zastavili. Na něco jsme narazili. Rychle jsem k němu doběhl. Už mně netrpělivě očekával.

„ Co se děje Steve? “ hlas se mi chvěl napětím.

„ Imperiálové, vpravo za řekou, “ odvětil natěšeným hlasem a odhrnul několik velikých listů kapradí a nízkých palem.

Pátral jsem pohledem v jednolité mase zeleně za řekou, která se pnula uprostřed džungle mělkým a širokým korytem jako modrá stuha.

„ Nic tam nevidím, “ kroutil jsem hlavou.

„ Rudý barety. V těch nízkých palmových porostech, “ naléhal Steve.

„ Máš pravdu člověče, “ vydechl jsem užasle, když jsem si konečně všiml několika postav dokonale splývajících s okolní krajinou. Zbroj s perfektní kamufláží jim v zeleni dokonale splývala , že je bylo téměř nemožné v džungli rozpoznat.

„ Kdyby neměli na hlavách ty jejich přihlouplý červený barety, tak bych si jich taky bejval nevšiml seržante. “

„ Kolik jich asi je? “

„ Vypadá to, že jsou to průzkumáci jako my. “

„ Takže pět až osum mužů, “zapřemýšlel jsem nahlas.

„ Co uděláme seržo? “ zeptal se vzrušeně Stevenson.

„ Pošli jednoho z nováčků se zprávou pro kapitána, že jsme narazili na nepřátelský oddíl, pak se vrať s ostatními sem. Nesmíme je ztratit z očí, takže udeříme jen co je ještě trošku omrkneme. “

„ Konečně bude mejdlo, “ Stevenson poklepal významně na kulomet a pak tiše odběhl splnit rozkaz.

***

Vyčkávali jsme a sledovali oddíl pěti imperiálních průzkumníků z bezpečné vzdálenosti. Počínali si dosti opatrně, jako by někoho stopovali, nebo spíš čekali nějaké nebezpečí. Stevenson si zatím usadil kulomet mezi dva stromy, nedaleko mne, které vyrůstali z jednoho kmenu. Holendr byl se zbylými dvěma muži poschováván v pásu zeleně nalevo ode mne. Všichni byli připraveni k útoku.

„ Na co čekáte seržo? “ zašeptal po chvíli nedočkavý Stevenson po mé pravici.

Prstem jsem jej upozornil ať zmlkne. Jen zakroutil hlavou a zamračil se.

Něco se mi nezdálo. Snad to bylo zlověstné ticho, které všude kolem panovalo. Jindy živá a hlučná džungle, byla jako bez života. Ani nevím, kdy se takhle proměnila. Zaregistroval jsem to až nyní.

***

Skupinka Rudých baretů pomalu postupovala v pásu zeleně podél říčky v těsném zástupu. Náhle jako by se džungle otevřela a z její zelené náruče se vyvalili na skupinku Imperiálů, nemrtvý legionáři ze všech stran. Přepad byl tak náhlý, silný a nečekaný, že se téměř nezmohli na aktivní odpor. Střelba a hrozivý skřek legionářů spolu s křikem překvapených vojáků přerušila dosud všudypřítomné ticho ...

***

„ Ksakru seržante, na co tu pořád čekáme? Postřílíme ty prohnaný psy a jdeme domů, “ vysypal ze sebe Stevenson, když ke mně doběhl ze svého blízkého stanoviště.

„ Doprčic Steve, padej zpátky ke kulometu! Hned! “ okřikl jsem jej nevybíravě.

„ Jo, vy tu velíte, “ odpověděl sarkasticky a chystal se k odchodu, když se z ničeho nic ozvala střelba a řev z džungle před námi.

„ Do hajzlu! “ zařval Stevenson a padl k zemi. Po čtyřech doběhl ke kulometu a hned si jej pevně zapřel o rameno a zamířil do zeleného pekla, které se před námi otevřelo.

Oddíl rudých baretů neměl proti přesile žádnou šanci. Během několika vteřin padl poslední muž pod přívalem olova z Kratachů. V tu chvíli jsme spustili palbu.

Těžký kulomet se rozštěkal jako vzteklý pes a spolu s útočnými puškami dalších mužů začal rozsévat smrt za řekou. Holendr poslal smrtelný pozdrav ze svého ARGéčka do centra legionářského rojení. Plamenný výbuch několik těl rozmetal. Situace se tak pro nemrtvé legionáře náhle změnila. Nyní to byli oni, kdo byl v roli překvapené oběti. Ne na dlouho, o tom jsme se měli za chvíli přesvědčit na vlastní kůži ...

„ Jen žerte parchanti! “ řval v blažené agónii Stevenson, při posílání smrtících dávek nepříteli z kulometu a tělo se mu otřásalo pod zpětnými nárazy. Legionáři padali k zemi ve velkém, avšak stále jich přibývalo a tak se jim i přes zdrcující ztráty postupně dařilo přibližovat k našim palebným pozicím.

„ Holendre! Pošli jim tam ještě jeden ohňostroj! “ zařval jsem z plných plic, abych překřičel rachot zbraní. V zápětí se ozval charakteristický hvízdavý zvuk raketometu a o vteřinu později exploze, která roztrhala šest těl legionářů za korytem řeky.

„ Hergot seržo, těch parchantů pořád přibejvá! “ křičel na mně Steve.

„ Cože? “ přestal jsem střílet.

„ Říkám, “ zařval ještě víc Steve, “ že jestli to takhle půjde dál, utavím brzy kulomet! “ dokončil větu a ukazoval na rozžhavenou hlaveň.

Nerozuměl jsem téměř slovo, ale pochopil jsem co se mi snaží říci. Než jsem mohl stačit zavelet k ústupu, legionáři přestali bezhlavě útočit a mizeli v džungli, z které se před malou chvílí zrodili.

„ Palbu zastavit! “ vydal jsem rozkaz. Zbraně utichli.

„ Je někdo zraněn? “

„ Jeden z nováčků, “ hlásil Holendr.

„ Jak vážně? “

„ Čistý průstřel ramene. “

„ Ošetřete ho a dobijte si zbraně. Připravte se na ústup. “

„ Že jsme ty zplozence pekla ale hnali co, seržante, “ prohodil zcela vážně fousatý Stevenson a pyšně při tom držel kulomet, jako by to bylo jeho vlastní dítě. Sebevědomý a hrdý výraz ve tváři se mu změnil ve chvíli, kdy se z hustého porostu vedle něj vynořila děsivá tvář nejnebezpečnějšího tvora Černé legie. O pět stop vyšší nefarit, s typickými rohy nad spánky a jedním na temeni hlavy a zlověstnýma žlutýma očima v rudé tváři, jakou má snad jen sám ďábel, se ohnal Azogarem, který svíral obouruč ve svalnatých pažích. Tělo Stevensona dopadlo na zem ve dvou půlích přeťatých v pase. Nefarit zařval, div že jsem strachy nezešedivěl. Pak se vyřítili jeho poskoci - nemrtví legionáři. Celá džungle rázem opět ožila. Byli jako kobylky.

Peklo začalo na novo. Tentokrát na naší straně. Zmatená střelba proti nepříteli neměla valného účinku. Jeden z nováčků padl, když jej překvapeného zasáhlo několik projektilů z Kratachů. Dalšího rozsápalo několik nemrtvých legionářů za živa, ale několik jich stačil vzít sebou. Vypálil jsem dávku a v poslední chvíli si zachránil život skokem za blízký kmen, před přívalem kulek. Holendr již ani nestačil vystřelit z raketometu. Zasáhla jej střela přímo mezi oči. Z po za kmene jsem urputně bránil svou pozici. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem, jak se z džungle za říčkou opět rojí nepřítel. Rozhodl jsem se zemřít statečně. Vyskočil jsem z úkrytu, který již nebyl tolik bezpečný, vzhledem k blížícímu se nebezpečí za mými zády a vrhl se do bezhlavého útoku. Překvapivý výpad zaskočil několik nejbližších legionářů, čehož jsem využil a několika přesnými výstřely je zprovodil ze světa. Okolo nefarita jsem se prohnal jako vítr, ale nechybělo mnoho a jeho pěst mne málem srazila k zemi. Podařilo se mi dostat k torzu Stevensona. Popadl jsem kulomet. Závěr cvakl a spušť spustila smrtelnou píseň. Když úderník zacvakal na prázdno, leželi všude kolem těla mrtvých legionářů a uprostřed celé té spouště stál nefarit, kterému jsem způsobil jen nepatrnou újmu. S hrozivým řevem se na mne vrhl. Uskočil jsem před svištícím Azogarem jen tak tak. Ještě se reflexivně ohnal silnou paží mým směrem, ale nezasáhl mne. Popadl jsem kulomet jako kyj a přetáhl jím nefarita přes vazy na nohou. Bolestivě zavil a tentokrát mne trefil těžkou násadou Azogaru do břicha, když se po mně vztekle ohnal. Odlétl jsem snad tři metry a nekontrolovatelný dopad nebyl nic v porovnání s tím co zažívaly má střeva a žaludek. Svíjel jsem se jako červ na promáčené půdě a déšť smýval pramínek krve z koutku mých úst. Měl jsem dost a čekal smrtelný úder. Nefarit se přiřítil jako lavina s velikým nápřahem své zbraně. Náhle se propnul v zádech a bolestivě zařval. To jej zasáhla plazmová karabina kapitána Weisse. Nemohl jsem tomu uvěřit. Na vystřílené mýtině, v kterou se změnil kus džungle, se objevil zbytek Husarů s kapitánem v čele, jako spásná armáda v poslední chvíli. Nefaritův zájem o mou osobu opadl, neboť se vrhl proti novému a početnějšímu nepříteli. Azogar držel na samém konci dlouhé násady, aby jím mohl co nejlépe máchat kolem sebe. Střely z pušek mu mohli pramálo uškodit a tak se do útoků vrhal sebevědomě a bez velkého přemýšlení. Zaskočení nováčci neměli proti tak silnému a rychlému nepříteli žádnou šanci. Velký zubatý břit nefaritovi zbraně si vybíral bolestivou daň.

„ Držte se dál! “ křičel kapitán, když viděl neopatrné počínání některých svých mužů.

Náhle, ani nevěděl jak, prohnal se kolem něho nefarit a srazil jej k zemi. Měl štěstí, že neskončil jako dva muži po jeho boku, které jedním švihem Azogaru připravil o jejich mladé životy. Kapitán při pádu narazil hlavou o kmen stromu. Helma praskla a roskočila se jako kokosový ořech. Kapitán zůstal nehybně ležet obličejem ve špinavé louži.

Nevím kde jsem v sobě našel ještě tolik síly, abych vstal i přes palčivou bolest v břichu a znovu čelil té bestii. Dobelhal jsem se k místu kde ležel Holendr a popadl jsem raketomet a namířil jej na nefarita, který kolem sebe rozséval smrt.

„ Hej, parchante! Tady! “ vydal jsem ze sebe z posledních sil a zmáčkl spušť.

Střela zasáhla nefarita v okamžiku, kdy se otočil mým směrem. Překvapený výraz v jeho očích se mi nesmazatelně vryl do paměti. Exploze mu rozervala kus hrudníku a utrhla pravou ruku. Ze spáleného masa a seškvařené černé kůže kolem rozsáhlé rány trčeli bílá žebra a poničené orgány. Nefaritova hlava těžce klesla, jako by se chtěl na vlastní oči přesvědčit o svém zranění. Pak jeho mohutné tělo padlo bezvládně k zemi. Hned po té jsem se poroučel k zemi i já. Zbytek přeživšího mužstva se odhodlaně vrhl proti blížícím se nemrtvým legionářům, kteří již překročili řeku. Z krátkého boje, který se strhl v korytu řeky, vyšli Husaři vítězně bez dalších ztrát na životech.

Než skončila krátká přestřelka, stál jsem opět na nohou, tentokrát již pevně. Kapitánu Weissovi jsem vytáhl zapadlý jazyk, což stačilo k tomu aby nabyl zpět ztracené vědomí. Opřel jsem jej o nejbližší strom.

„ Tak jste to dokázal Augustine, “ zasýpal ztěžka Weiss.

„ Co myslíte, pane, “ nechápal jsem jeho slova.

„ Přece ten nefarit, “ ukázal na mrtvolu.

„ Jak víte, že já ...“

„ Prostě vím, “ přerušil mne a při tom se držel za hlavu, která jej bolela jako by v ní měl střep.

„ Musíme odsud rychle zmizet. Tohle místo není bezpečné, “ upozornil jsem jej.

„ Vím. Hned budu v pořádku. “

Po ošetření zraněných jsme se vydali pomalu nazpět. Přes radiové spojení jsme poslali zprávu o stavu naší situace. Přepravní vrtulníky vzlétly z Heimburgu téměř okamžitě ...

***

Tato událost byla mojí první malou chvilkou slávy, která sic netrvala dlouho, stačila k tomu, abych na sebe upoutal dostatečnou pozornost. Pozornost, která stačila ke startu mé slavné kariéry ...

***

Jméno seržanta Augustina se brzy zapsalo zlatým písmem do historie všech korporací, jako jméno majitele s největším množstvím zabitých nefaritů.