Ztracený Nový svět
Jedna kratší povídka velmi volně inspirovaná jedním dílem ze seriálu Krajní meze.
Cinkot rozbitého skla se rozlehl po celé, té nekonečně dlouhé, ulici okolo mě. Byl sem sám. Jen já, jediný kdo žil. Oči ostatních na mě hleděly s nechápavým a opovrhujícím pohledem a můj konec se přibližoval...
Viděl jsem čtyřikrát za svůj život něco podobného a byl jsem jako ti přihlížející. Stejný výraz nepochopení ve tváři, trochu strach, obavy, ale nevěděl jsem z čeho. Co mohla být ta příčina? Nikdo to nechápal a raději ani nechtěl pochopit. Tedy alespoň to jsem si myslel. Svět se na tu chvíli zmenil a každý z nás na tom místě začal nevýslovně křičet. Rty nikoho z přihlížejících se ale nepohnuly. To křičela a byla trhána na kusy naše mysl a duše. A přesto jsme tam stáli a nechali se dále trýznit.
Pak náhle vše utichlo. Možná jsme tam stáli jen pár vteřin a možná také několik hodin. Nikdo z nás to nevěděl. Ten jediný ostrý zvuk, který ukončil naše muka odezněl tak rychle, jako se objevil.
A hroutící se postava, v obličeji podivně znetvořená, klesla lehce k zemi.
Svět se pohl a my všichni s ním. Každý za svým cílem, nedokončenou cestou. Jen šest osob v černých kápích nakládali jedno nehybné tělo do podivného, došediva zabarveného, kontejneru a mířili s ním kamsi do dáli. Zcela mimo náš normální a tak překrásný den.
Proč byl ale překrásný a čím byl normální? Nikdy jsem to nechápal. Žil jsem jako robot, konající stále ty stejné úkony. Byl jsem ale spokojený. Nebo jsem si to měl jen myslet? A nebo to byl pouze výplod mé choré mysli, mé pomalu začinající bláznivé mysli? Jak jsem to mohl vědět?
Neexistovala odpověd. Nenacházela se u nikoho v mém okolí. Těch siluet postav míhajících se v mé blízkosti a nebo našich Pánů, kterým jsem sloužili.
Sloužili? Ne, to není správný význam, my jsme to dělali rádi. Práce nás těšila, byl to náš život. Tak to bylo po celá dlouhá léta od jejich příchodu až po dnešní den a tak to také bude do konce našich životů. Radost ze služby, která nás naplňovala byla tak ohromná, že jsem se cítili být něčím více než jsme byli.
Ale jen já, jako blázen, jsem musel začít pochybovat. Myslet na podivné věci a ptát se proč svět nemůže být jiný. Rozmlouval jsem sám se sebou a cítil se jak blázen. Pokud by si mě kdokoliv všiml, okamžitě bych byl potrestán.
Potrestán? Vlastně jsem ani nevěděl co to znamená. Prostě jen být odvezen z tohoto domu a přidělen k jiné, méně uspokojivé práci? Ale jaký druh práce může být méně uspokojivý a horší, když každá naše činnost, součást služby, nás těší bez výjimky?
Možné by to třeba i bylo, ale je pravdou že nikoho takový osud nepotkal. Každý zastával své místo s tím největším odhodláním, nasazením a hlavně radostí, jaké byl schopen. Já sám také, jen to nebylo stejné jako dříve. Něco se změnilo a svět se zdál být jiný.
Proč jsem nemohl alespoň někdy dělat co jsem sám chtěl? Proč mělo být potěšení z práce samozřejmostí a proč jsem si svou prácí nemohl sám vybrat? A jakým právem mohou naši Pánové využívat mě a všechny ostatní lidi? Křičel jsem, křičel jsem o život a má mysl byla v jednom ohni.
Dopadl jsem na kolena a poranil se o střepy z výlohy do níž jsem ve svém záchvatu narazil. Vstal a rozhlédl jsem se kolem sebe. Slyšel je. Všechny kolem sebe. Tu ženu na druhé straně chodníku a další dvě hned za ní. Lidi za rozbitou výlohou, starající se ještě před chvílí jen o své povinnosti. Další hlouček lidí napravo ode mě a hned další a další na opačné straně. Byli všude a já jen mohl všechny slyšet a vidět v jejich očích ten výraz.
Zříkali se mě.
Nebyl jsem již jeden z nich, má mysl se zbláznila a bylá proklána nekonečným množstvým neskutečně malých a ostrých jehel. Jako by každičký nerv byl probodnut a výsledná bolest a urtpení bylo zničující.
Svět utichl. Hlasy a křik osob kolem mě mi byl vzdálen do pozadí a na konci ulice se zpoza rohu vynořil oddíl šesti osob v černých kápích, nesoucích podivnou šedivě kovovou schránku. Mířili mým směrem. Šli přímo ke mě, pomalým ale jistým krokem. Vědomi si své moci a nadřazenosti nad námi všemi, že nedokázali a ani by nemohli pochopit vzdor jednoho z nás. Jednoho z těch věrných sloužících a odevzdávajího svůj život naprosto do rukou Pánů.
Otočil jsem se a vyrazil ze všech sil směrem od nich. Neohlížel se a jen šel, to je jediné co jsem dokázal udělat. Jediné na co mi má zmučená mysl byla schopna zareagovat.
Chůze. Zvednutí jedné nohy, krok dopředu, došlápnutí a zvednutí druhé nohy a opět došlápnutí. Tak jednoduchá a přesto tak neskutečně složitá věc. Krok míhal krok a já již pouze nešel. Míjel jsem zeď domů okolo mě takovou rychlostí, kterou jsem nikdy dříve nepoznal. Svaly mi zachvacovala pálivá bolest a někdo mi náhle probohl bok. Znovu a stále znovu.
Ta bolest byla ohromná, ale já stále šel. Tak rychle jak to bylo možné, jak mi moje tělo dovolilo. Dech se mi nedostával a já věděl že dlouho to již nebudu schopen být snášet dál. Chtěl bych, strasně moc, ale mé tělo na to nebylo stavěno. Tak rychlou chůzi nevyzkoušel nikdo koho znám, nikdo z těch osob mezi kterými jsem se celý život pohyboval.
Tak rychle jak jsem se vzdaloval od mých pronásledovatelů, tak rychle mě nyní začínali dohánět. Nejprve pomaleji, srovnali krok a pak stále rychleji a rychleji. Jakoby měli strach z té podivné bláznivé osoby, která zlomila nikdy neporušenou pečeť a objevila jiný svět. Svět ve světě, ve kterém ještě donedávna žil.
Ale ten se již brzy zhroutí a bude opět ztracen. Už jen pár set kroků jim zbývalo, které během chvíle překonají. Konec bude mého utrpení, konec života neživota, otroctví pro blaho Pánů.
Pohlédl jsem před sebe a viděl na pravé straně poslední záchranu, která by mohla o pár krátkých okamžiků prodloužit můj nový, svobodný život. Dvanáct kroků minulo a já stanul před podivným potemnělým průchodem.
Nesčetněkrát jsem tu šel a nikdy na něj ve své slepotě nepohléhl. Nikdy jsem si neuvědomil jeho přítomnost, ale ted jsem věděl, že tu vždycky byl. Podivný a tajemný. Cesta do neznáma, poprvé mimo mou určenou trasu, kterou jsem měl znal od Nich.
Neváhal jsem a vkročil.
Za mnou se ozval zvuk tříštící se zdi a hned jsem pochopil co to znamená. Získal jsem pár vteřin, možná minut, ale stejně jsem byl odsouzen ke zničení.
Ta temná ulička se mírně svažovala směrem dolů a neměla po straně jedinou další možnost kam uhnout. Na kamžik jsem se zastavil a veškerý čas spolu se mnou. Byl jsem tu jen já sám, ale v tomto místě jsem se stal Pánem já. Jen Já a nikdo jiný.
Slabý vánek mě pohladil po tváři a z očí mi začala znenadání téci ve slabých pramíncích voda. Nechápal jsem co se děje, byl jsem někým jiným. Ten kdo ztratil vše co měl a na jeden jediný krátký okamžik nalezl mnohem více než si vůbec kdy mohl představit.
Odlepil jsem patu od země, napl svaly a odrazil se špičkou. Přešel do kroku. Pomalého, rychlejšího a ještě rychlejšího. Tak rychlého jak jen to bylo možné. Ignoroval jsem veškerou bolest. Několik výkřiků kdesi za mými zády. Ostré hlasité rány a ostré kousíčky z tříštících se zdí po mých stranách, jenž se mi zabodávaly do těla.
Ta směs pocitů, bolesti, strachu a nenávisti ke všemu co jsem znal, mě donutila pokračovat ještě rychleji. Hlasy začínaly velmi pomalu slábnout a jen ty ohlušující rány byly svědky mého pronásledování. Hořel jsem touhou takhle strávit své poslední chvíle života.
Naprosto zničený a vyčerpaný. Tak neskutečně volný a sám sebou.
Ozvala se ohlušující rána a něco pode mnou povolilo. Ocitl jsem se ve vzduchu a všude kolem se rozprostírala temná hlubina, která jen čekala na to, až se jí celý odevzdám. Pád dolů, kamsi do neznáma, bolest a zase bolest. Naprostá temnota, vyražený tech a tlumený praskot kostí. Přikrývka prachu, trosky zdí a cesty, jež měla být mou záchranou. A pak nic, prázdnota. Zemřel jsem. Ale svobodný! Jako jediný člověk jsem byl pouze sám sebou.
Život je krutý a laskavý, když chce a když může být. Ne, stále jsem žil, ale jen proto abych zemřel o trochu déle. Tak jiný, změněný a jen proto, abych zůstal na konci své cesty sám.
Cítil jsem celé své tělo. Ne bolest, ta byla tak silná, že sem ji nedovedl vnímat. Vnímal jsem sám sebe, takového jaký jsem. Celé mé tělo. Rozdrcené nohy, zlomené na několika místech, polámaná žebra a vykloubená levá ruka. Druhá v porádku, ale uvězněna pod sutinami. Bylo jen zázrakem, že hlava zůstala nedotčená a nepohřbená. Tedy s výjimkou několika méně či více hlubokých ran. Naštěstí žádné vážné krvácení a ty ostatní krvácející rány byly ucpány a zastaveny prachem.
Možná den nebo dva a pak bude dokončena má nepodařená eliminace. Nikoliv však důsledkem jiných osob, ale následky více či méně vážných a rozsáhlých zranění.
Pohřben sám, v temnotě svého vlastního světa, který se zhroutil tak rychle jak byl vystavěn. Naděje neexistovala.
Dva dlouhé dny ležící, na pokraji života a zapomenut. Změnil jsem se, změnil jsem se takovým způsobem jaký bych nikdy nečekal.
Hlasy lidí ke mě pomalu začínaly pronikat, jejich mysl se spojila s mou a já vnímal a žil jejich život. Tak jako dřiv, jen svou prací a ohromnou naplňující radostí z ní. Čím více jsem hlasů slyšel, tím více se bořil můj svět naděje. Svoboda umírala a já si přál konec. Rychlý, co nejrychlejší.
Bylo to větší utrpení než jakékoliv jiné. Byli jsme zotročeni, smířeni se svou úlohou. Pozměněni k obrazu a k vůli někoho, koho jsme z hlouby celého srdce nenáviděli. Každý s tím souhlasil, každý konal svou povinnost, nikdo se neptal. A já umíral.
Vše ztraceno a zmařeno. Nic se nezmění. Bezejmený a nikým nepostrádaný člověk, umírající v temné uličce pod směsicí trosek.
A na sklonku druhého dne bylo mé přání vyslyšeno.
Krevní obě pomalu selhal a po posledním prožitém šoku jsem zachytil jednu jedinou poslední myšlenku. Muže, ženy...nevím. A ta zněla: “Proč?“.
A pak přišla temnota.
Hodnotenie poviedky:
Ak chceš hodnotiť poviedku, musíš byť prihlásený
Diskusia
draculin
Tento diel si nepamatam,takze nemozem povedat ci islo o dobru inspiraciu :) Ale k poviedke - ono pisat z prvej osoby je strasna makacka.Ak si pisatel neda pozor,zvrhne sa to na nekonecny monolog,co je tusim aj tento pripad.Dialogy dokazu neuveritelne urychlit dej (nehovoriac o tom,ze aj opticky pomahaju), prva osoba dost obmedzuje tym,ze kazda akcia a aktivita musi byt opisana len z tohoto jedneho pohladu.Takze som sa citil nejak strateny v poviedke.Nehovoriac o filozofickom probleme,ked rozpravac na konci otrci kopyta.Taky Chandler ci Kulhanek toto zvladaju vyborne,ale to su majstri.Napad by za to mozno aj stal,ale chcelo by to prepisat..nech to zije,nech je citit pocity postavy,nie len suche prerozpravanie.
18.08.2007
Tento diel si nepamatam,takze nemozem povedat ci islo o dobru inspiraciu :) Ale k poviedke - ono pisat z prvej osoby je strasna makacka.Ak si pisatel neda pozor,zvrhne sa to na nekonecny monolog,co je tusim aj tento pripad.Dialogy dokazu neuveritelne urychlit dej (nehovoriac o tom,ze aj opticky pomahaju), prva osoba dost obmedzuje tym,ze kazda akcia a aktivita musi byt opisana len z tohoto jedneho pohladu.Takze som sa citil nejak strateny v poviedke.Nehovoriac o filozofickom probleme,ked rozpravac na konci otrci kopyta.Taky Chandler ci Kulhanek toto zvladaju vyborne,ale to su majstri.Napad by za to mozno aj stal,ale chcelo by to prepisat..nech to zije,nech je citit pocity postavy,nie len suche prerozpravanie.
18.08.2007
jurinko
Mne sa to pacilo, ten nekonecny monolog mi nevadil, neprislo mi to zdlhave ani nudne. Trosku deziluzorne, ale to malo byt :-). Nevidel som Krajne medze ani jeden diel (tazke priznanie na scifi.sk, vsak? :-D), takze neviem, co to bolo za inspiraciu. Trocha mi vadilo, ze si neviem predstavit okolity svet, iba, ze ich niekto zotrocil, ale nevieme ani, co robili, preco ich zotrocil, preco boli taki spokojni (drogy, nejaka technologia na ovladanie mysle, ...). Inak to bolo super. Dal som 7
20.08.2007
Mne sa to pacilo, ten nekonecny monolog mi nevadil, neprislo mi to zdlhave ani nudne. Trosku deziluzorne, ale to malo byt :-). Nevidel som Krajne medze ani jeden diel (tazke priznanie na scifi.sk, vsak? :-D), takze neviem, co to bolo za inspiraciu. Trocha mi vadilo, ze si neviem predstavit okolity svet, iba, ze ich niekto zotrocil, ale nevieme ani, co robili, preco ich zotrocil, preco boli taki spokojni (drogy, nejaka technologia na ovladanie mysle, ...). Inak to bolo super. Dal som 7
20.08.2007
55555
Mne sa to páčila. Bolo to fajn, ale keby to bolo dlhšie tak už by to bolo nudne, ale teraz je to akurát.
25.09.2007
Mne sa to páčila. Bolo to fajn, ale keby to bolo dlhšie tak už by to bolo nudne, ale teraz je to akurát.
25.09.2007