Fon Deův postulát: Svět není strukturovaný.

Weird sister římská tři dlouho váhala, co dát tomu uřvanci uřvanému do vínku.

/Jéňa Jentopi: Svitky průšvihu/.

Padal šeříkový déšť. Hustý, dusivý a lepkavě sladký.

Sčotr ΠΨΠ3 (Pípsípísrí / Пипсипиcри/) si povytáhnul límec svého pláště, upravil si kapuci a rozvážně vkročil do pásma IV.

Sčotři povstali v minulém století jako vrcholný produkt laboratoří Labbka & Lappka sklonováním irského vlkodava, transylvánského vlkodlaka a psohlavce z Taus.

„Líp, než vyjít rozkazem,“ jak říkával s oblibou jejich abakman.

Sčotři povstali, aby bděli.

Sčotři povstali, aby bděli nad bezpečím lidu.

Sčotři povstali, aby zatočili s vyvrheli.

Tři zelené artikule pastevecké:

Stádo je jistota.

Offce nesmí vybočovat, vybočená Offce je snadnou kořistí vlka.

Offce nesmí opouštět office.

/Jéňa Jentopiš: Svitky průsvitu/.

„Leden,“ pomyslel si, „dřív se touhle dobou prý praktikoval zimní spánek a noci bývaly antracitové...“

Nevěděl, co slovo antracit znamená, ale hřálo ho to na duši.

Ještě za chůze začal s profilací svého slídiče. Ta činnost se mu líbila, bylo to jako skládat pastýřskou píseň, hutnou, melodickou, ve formě sevřené.

Fámulus zhmotnil se.

Oči modré, více azuru, ano, tak, úsměv chlapecký, nesmělý, nevinný, čelo myslitele, na nos hrst pih, vlasy raději delší, culík, ano, svázat do culíku, no jo, cop, ten na vyvrhele obvykle zabírá, bicepsy pokérkovat, kotva znamená naději, kříž víru.

A ještě namodulovat hlas. Změkčit slovanským přízvukem.

Déšť ztloustl až na třetí level krupičné kaše.

Fámulus beze slov zamířil k opuštěnému domu. Protáhnul se napůl vyvrácenými dveřmi, tiše a elegantně jako kuna, když jde loupit do kurníku.

Předsíň byla vlhká a studená, plíseň se nestoudně rozlézala po stěnách v hebkých chomáčích, chlorofylová zeleň tu vládala rukou pevnou a neochvějnou.

Tu dívku našel v dalším pokoji. Trhla sebou, když vstoupil a rychle si přitiskla na prsa jakýsi balíček.

Fámulus nepatrným, téměř bondovským pohybem odhodil z čela neposednou kadeř a usmál se.

„Nebojte se,“ pravil chlácholivě.

Sčotr spokojeně vnímal konejšivost okamžiku. Jako kocour za krkem drbaný.

Vše směřuje k happy endu.

/Jéňa Jentopiš: Svitky Hollywoodu/.

Na horním schodišti zavrzala podlaha a ze stínu se vyloupla postava dalšího hráče.

„Masloguboff,“ zaječela dívka, „rychle pryč!“

Prosmýkla se kolem fámula směrem ku krbu.

Instinktivně ji následoval.

Stiletu stačily pouhé tři otočky a ušlechtilá ocel se mlaskavě jako žhavý pocel zabodla fámulovi do ramene. Klopýtl pod tou ranou a smetl dívku do popelu ohniště. Její ruce hbitě třikrát pootočily vystouplou cihlou nad roštem a krbové dno se rozestoupilo.

Masloguboff ošklivě zaklel.

„Budiž oheň,“ tleskla dívka a mihotavé plaménky v mžiku osvětlily prostory kolem.

„To jsou voskovice! Ty jsou zakázané, včely jsou přeci jedovaté,“ rozlítil se fámulus.

„Jedovatý je především ten stilet v tvém těle,“ poučila ho.

Bolestně si uvědomil, že mu jeho ščotr vlastně ani nedal jméno. Umře jako nekřtěňátko.

„Ty ne, leč tvůj mástr ano,“ řekla dívka, jako by mu četla myšlenky, „Sčotr je mrtev, ať žije fámulus.“

Musí to být hrozné, být hlavní hrdina a zemřít hned na druhé stránce,“ zahlaholila reportérka Dýdýsí v suchu své virtuální kanceláře.

„Jak víš…“

„Že´s zhmotnělec? Já jsem Golemka, takže fámula poznám na sto honů.“

Přesunula se k němu blíž a vytáhla mu štíhlou čepel z rány. Cítil její alabastrové prsty na svém rameni a tělem mu projela slastná vlna horkých malin. Voněla jako křemínek, když se jím křísne.

„Golemka? Rabi Löw přece…“

„Golema zničil. Protože ta hrouda hlíny byla divoká, neovladatelná, svéhlavá, poživačná, vilná a svedla mu dceru.“ Usmívala se šelmovsky, ale její stříbrné oči byly smutné a unavené. Zdála se tak křehká a zranitelná.

„To dělá těch deset procent karlovarského kaolinu v mé krvi. Hlíny a rasy by se neměly míchat.“

„A on?“

„Aporetik Maslogobuff, mluví jako když sádla ukrajuje. Jde mu o můj fenomén zemitosti. To je něco jako selský rozum, víš?“

Ukonejší čtenáře sáhodlouhým barvitým popisem a pak ho nečekaně překvapí zákeřnou střelou do zad.

/Kritika svitků úsvitu/.

„Nemám moc času, musím získat šém,“ dodala chvatně.

„Šém-ham-foraš přece rabi zahodil do Vltavy…“

„Babské tlachy, šém je přece celek 72 jmen božích, čili šifra, heslo k nesmrtelnosti, koukni na ten numerický kříž dvojek a trojek v mocněnci a mocniteli : 72 = 2 3 x 3 2 . Chybí mi poslední godname,“ zavrtěla se Golemka netrpělivě a úrodná polabská černozem jí divoce zapulzovala ve vlasech. Otevřela tu věc, co tak úzkostlivě svírala v ruce. Přitisknul se k ní blíž, aby lépe viděl. Jejich ramena se prolnula a maliny začaly želírovat.

„To je pražský telefonní seznam z roku 19xx. Skrývá-li se Ďábel v detailech, proč by se Bůh nemohl skrývat třebas pod šifrou Leonardo da Novák?“ Zafilosofovala si Golemka vzrušeně.

„Bůh je Láska,“ zamumlal fámulus a jejich kolena se sťukla jako tupláky v bavorské pivnici.

„To si myslel Lennon taky; bohužel to však od roku 1914 neplatí,“ povzdechla si Golemka, leč neodtáhla se.

Masloguboff zkoumavě ohmatával krb jako porodní bába břicho prvorodičky.

Přeskočil netrpělivě 3333 znaků. Jako aporetik si to mohl dovoliti.

/Jéňa Jentopiš: Průšvih průsvitu/.

„To by zvládl i zednický přidavač,“ zachechtal se nakonec a jemným tlakem vbodl bronzovou zubočistku do spáry mezi šestnáctou a sedmnáctou cihlu a krb mu otevřel své dno.

Našel ty dva v objetí nad heslem „Žalman“.

„Kominík nosí štěstí,“ zažertoval v narážce na svou ukoptěnou tvář.

Fámulus vyskočil bojovně vpřed.

Lýtkovými svaly mu však náhle proběhla mrazivá křeč jako maratónec, když vpadne trhavě do cílové pásky.

Golemka se mýlila. Aporetikův jed zabíjí vše. Kdyby byl býval měl ščotr oře, pošel by ten kůň taktéž. Fámulus se sesunul k zemi a zesnul jako protržená pavučinka na podzim.

„Ani jsem mu nestačila dát jméno,“ pomyslila si Golemka hořce.

Masloguboff si užíval své entrée.

„Mimochodem,“ pravil mentorsky, „toto je původně knížecí Moldaubergova tajná hrobka, budovaná tak, aby odolala tisícileté vodě.

V krbu prasklo a vchod se zablokoval.

„Tyhle mechanické pasti pohřebišť mne fascinují už od dob Indyana Džounse,“ ušklíbl se Maslogoboff jízlivě.

„Ale to teď není na pořadu dne…to si vyřeším později,“ dodal s nabubřelou převahou učence všech dob.

Golemka se skřípavě natočila bokem, aby zdůraznila křemičitou složku své osobnosti. A v tom obratu dala najevo i své nesmírné pohrdání.

Aporetik vytáhl ze zákulisí svého hábitu bohatě zdobenou lakovanou čaire s motivem siněgubek v různém stádiu vývoje.

„Mám pro tebe dárek,“ usmál se rozjíveně jako jinoch chytající šibalský kousek, odklopil víčko z krabičky a bohatýrsky fouknul. Odjakživa to s bublifukem uměl.

Půdní bakterie Actinomycety vyšlechtěné napůl v Masloguboffově gammakultivátoru a napůl v ústní dutině jeho pokusného králíčka chutě zaútočily na Golemčinu patu.

„Provedou dekompozici tvé organické části,“ pravil aporetik, aby bylo jasno i těm, co nestudovali pedologii.

Golemčina zemitost zalarmovala obranné prvky a přešla k protiúderu. Roj Mycobacterium vaccae napadl Masloguboffův čich a sluch a stimuloval extrémně vysoký výron serotinu, který aktivoval prefrontální kůru, střední a zadní spánkovou kůru a talamus aporetikova mozku. Bezmezný pocit štěstí roztančil hbitě Masloguboffovy nohy od ruského kozáčku až po latinsko-americkou čaču. Golemka ironicky zapískala v návalu bujarosti dvě kankánové melodie.

Bakteriální kmeny obou znesvářených stran zmutovaly, přeskupily se a napadly mimo jiné i své pány, jakož i de luxe pohřební kočár knížete Moldauberga.

Mrtvola fámulova zchundelatěla bleděfialovými výtrusy a nechutně páchla. Střevní mikroflóra vylila se bokem.

Chcete-li si řádně vychutnat sveřepý boj mikroorganismů, použijte fotonový mikroskop od firmy Macháček & Machatá.

/Úvodní reklama Svitků průšvihu/.

Aporetik měl pocit, že se mu z toho štěstí úplně odvaří jeho logické myšlení, na které byl jako chlap neskonale pyšný.

Golemce se začaly loupat nehty, na které byla jako žena neskonale pyšná.

Do neviditelné bitvy nejmenších z nejmenších byly vtaženy i plísně na zdech. Omítka, malta i cihly se začaly drolit. Děti pařeniště dobře věděly, co dělají, když v roce MMXI varovaly amerického prezidenta před použitím bakteriologických zbraní. Ovšem pan aporetik si nabubřele myslí, že to má pod kontrolou.

Masloguboff bleskově zanalyzoval rychlost chátrání zdiva. To číslo ho upřímně zděsilo.

Ale další záchvat pocitu štěstí mu zatemnil mysl a on vyzval Golemku galantními slovy k tanci.

„Pojď si trsnout poslední valčík na modrém Dunaji.“

„Nech toho,“ houkla Golemka nevraživě, neboť její ženská intuice došla plus mínus ke stejným číslům jako Masloguboff.

„Ještě se můžeme zachránit,“ dodala, krotivše svůj hlas do smířlivého tónu, „znáš-li poslední godname.“

Rozhicovaný aporetik ustal se škubavými pohyby argentinského tanga a zemdleně usedl na oj pohřebního kočáru.

„Je zajímavé, že pocit štěstí pudí lidi se slovanskou krví ku tanci.“

/Jéňa Jentopiš: Svitky průvodů/.

„Oj!“ Zaskřípal oj pod vahou Masloguboffova korpusu.

„Ой,“ zafuněl Masloguboff těžkopádnou ruštinou.

„Neznám, do jeho matěry,“ ulevil si vztekle.

„Ale zkus ba'al zevuv…“

„Belzebub? Čili pán much?“

„Jo, vždyť dobro a zlo je jeden celek.“

Oba začali na přeskáčku vyslovovat drmolivě jména ďáblů, daemonů, džinů a zlých horských skřítků.

Proud vody byl však silnější něž proud slov. Lidstvo by se už jednou konečně mělo poučit z historie potop.

První cihla vyražená tlakem se rozprskla o zlacenou lucernu pohřební bryčky a červená antuka poprášila tělo umrlého fámula, až připomínal vepřovou pečeni kořeněnou mletou čili pastou.

„Přece jenom… fakt bychom si mohli zatančit,“ vzdala to Golemka.

Nakročili k indiánskému tanci trávy.

Zeď se začala rozklesávat. Golemčinu rozvířenou suknici zasáhla duhová sprška kapek tvrdé nefiltrované vody.

Aporetikův trojrohý klobouk učence odlétl a zmizel v neosvětleném koutě. Voskovice chroptivě prskaly a čadivě skomíraly.

„V životě jsem vlastně nenabídnul remízu,“ pomyslil se Masloguboff.

„V životě jsem vlastně nepřijala remízu,“ pomyslila si Golemka.

Obraz knížete Moldauberga odpadl ze skoby, z tajného výklenku vypadla i jeho urna z broušeného skla a popel se rozsypal na fámulovo tělo.

„Měla jsem štěstí, že jsem ho potkala, byť jen na krátko. Krásně ho ten sčotr vymodeloval,“ zavibrovalo to hořkosladce v Golemčině mysli.

Zdivo puklo, jako by někdo trhnul olbřímím zipem.

„Představoval jsem si peklo jinak,“ zamudroval naposledy Masloguboff, „člověk se učí neustále.“

A v hrobce to zavířilo jako v mixéru.

Golmulus zhmotnil se v rákosí a řeka mu šplouchala rytmicky u nohou.

„Poslední jméno boží je Plaváček,“ zpívá si Vltava halasně, stoupajíc do vyšších poloh následována bakteriemi, zatímco offce se bohabojně houfují poblíž vytopené office.

Weird sister římská tři dlouho váhala, co dát tomu uřvanci uřvanému do vínku.

/Jéňa Jentopi: Svitky průšvihu – rekapitulace a sumáře/.

Dodatky:

Jéňa Jentopiš poslal falešnou zprávu o své sebevraždě.

/Kritika Svitků úsvitu/.

Ze slova „Jéňa“ automatická funkce MS Word udělá slovo „Keňa“.

/Poznámka editorova/.