....Alarm, červený alarm začal pulzovat ve svém rytmu a zvuk sirény postupně utichal, jak docházelo k poklesu tlaku vzduchu v přechodové komoře. Masité dveře stále ještě pevně oddělovaly nehostinný svět bez atmosféry od základny, ale Jordan věděl, že se za chvilku rozsvítí zelené světlo, které upozorní, že vše je připraveno k otevření tlakového uzávěru. Když se tak stalo, naposledy si Jordan překontroloval své vybavení, tlak vzduchu a ujistil se, že nouzové zásoby vzduchu jsou naplněny. Nikdy se mu nestalo, že by je potřeboval, ale člověk nikdy neví, co se může tam venku přihodit. Stiskl tlačítko a mohutné dveře se počaly líně rozevírat a vystavovat na obdiv mrtvou krajinu, kterou právě začalo zaplavovat sluneční světlo. Jordan instinktivně šáhl na kryt své helmy a zapnul si solární kryt, který ochraňoval jeho oči před smrtícími paprsky, jenž bombardovaly povrch Měsíce. Těžce si oddychl, když si přestavil, co všechno bude muset venku vykonat. Vzpomněl si, jak si ještě včera plánoval na dnešek volno, které chtěl strávit spánkem, jelikož si spánku za poslední měsíc příliš neužil. Teď však musel opět vyjít ven, když se včera v důlní kolonii porouchal přívod elektřiny, jenž zajišťoval chod celého robotizovaného zařízení. Jenže co se dalo dělat, na celém Měsíci se teprve začínala stavět nová kolonie, která měla v budoucnu poskytnout domov až stovce odborníků. Nyní, když se lidstvo poprvé rozhodlo kolonizovat jiné vesmírné těleso, však musel Jordan oželit své plány a jít opravit rozvod elektřiny na bloku C-15.

Jordan přestal s tímto neužitečným přemýšlením a vyrazil na cestu k dolu, který byl od základny vzdálen 10 kilometrů. Automaticky zamířil ke garážím, kde si vypůjčil jedno z měsíčních vozidel, které byly speciálně navržené pro přesun v měsíční krajině, kde byly schopny dosáhnout rychlosti až 50 km/h. Pro Jordana však tyto technické údaje nebyly nijak důležité, jelikož cesta k dolu vedla přes úbočí kráteru, ve kterém se uprostřed rýsovala základna, a dále po okrajích několika menších kráterů. Po celou cestu musel jet nejvýše opatrně, takže když dorazil na místo byl docela rád, že má cestu za sebou. Právě když se chystal vstoupit do důlní šachty, která vedla 1 kilometr pod povrch Měsíce, naskytl se mu natolik známý pohled. Nad měsíčním horizontem právě začala vystupovat Země. Spatřil nádherně modrou planetu, která se právě teď líně přehoupla přes horizont a která pokračovala na své pouti přes oblohu Měsíce. Věděl naprosto přesně, kde má hledat největší města světa, kde nalezne pouště, pralesy, či moře, ale i přes všechny všední věci se vždy znovu a rád díval na svůj domov. Byla to velice zajímaví podívaná pro člověka, který byl zvyklí, že noční obloha na Zemi je poměrně jednotvárná. Zde ne. Mohli jste se podívat na půlku planety, která byla osvětlená a na které jste viděli krásně modrou barvu, zelené kontinenty, či bílá mračna a na druhé polokouli se však naskytl pozorovateli mnohem podivnější obraz. Zářivé špendlíkové hlavičky, která se v určitých místech slévaly v jedno veliké světlo, které představovalo jednu z největších aglomerací planety. Jordan vzpomínal na své první dojmy z pohledu na planetu, když se před třemi měsíci poprvé dostal ven a uviděl svůj starý domov. Na své dojmy, když poprvé cítil volnost vesmíru, když vnímal svoji bezvýznamnost ve vesmírných měřítkách a první pocity, když mezi prsty přeséval měsíční prach, jenž pak pomalu dopadal na povrch. Nechtělo se ani věřit, že lidstvo má ve vesmíru nějaký význam. Ne. Lidstvo má ve vesmíru své místo a nic ho nyní nedokáže zastavit, pomyslel si Jordan a s touto myšlenou se vydal do labyrintu chodeb.

Samotné zařízení znal nazpaměť, každé jeho zákoutí, každý kabel, který k němu vedl, každou puklinku ve zdi. Proto se ani nemusel zastavit u vchodu, aby se podíval na plánek zařízení a rovnou se vydal k výtahu, jenž ho měl zavést hluboko pod povrch Měsíce. Chodby byly dostatečně široké, aby mohl na své cestě pokračovat spolu s vozidlem a ušetřit si tak své fyzické síly na řešení problému, který jak doufal nebude nijak závažný. Po několika minutách jízdy se s vozidlem zastavil u vchodových dveří výtahu a stiskl tlačítko na jejich otevření. Dveře se bezhlučně otevřely a vpustily Jordana do útrob výtahu. Jordan přejel očima tlačítka a instinktivně stiskl nejdolnější tlačítko, které neslo na štítku: Hloubka 1 000 metrů. Výtah se pomalu rozjel a neustále při své cestě nabíral na rychlosti. Jordan si byl vědom tíže, která se na něj počala působit a tak se raději usadil a začal sledovat ukazatel hloubky na kterém se míhaly číslice v závratné rychlosti. V hloubce okolo osmy seti metrů počal výtah brzdit. Jordan byl už nedočkavý, jaké překvapení objeví v dolní štole a tak byl rád, když výtah sebou nepatrně škubl a dveře se počaly otevírat. Dveře se ještě ani z cela neotevřely, ale Jordan jimi téměř vyběhl, do přetlakové komory, která mu opět zajistí volnost pohybu bez skafandru. I když si to nikdy otevřeně nepřiznal, jeho práce ho více než bavila a nezaujatý člověk by řekl, že to byla jeho celoživotní láska.

Zamířil do rozvodny vysokého napětí, kde prohlédl měřící zařízení, které ukazovalo normální hodnoty. Jordan pro jistotu překontroloval veškeré naměřené údaje a když se ujistil, že zde problém není zamířil chodbou podél kabelů, která neustále kontroloval. Cesta k důlním robotům byla osvětlována světli, které běžely na nouzový režim. Červená barva dávala spolu s podpěrami strašidelný nádech celému dolu, ale Jordan si byl naprosto jistý, že je jediným člověkem v okolí 10 kilometrů. Na dalším spojovacím uzlu konečně nalezl poruchu na rozvodném relé, které díky nadměrnému přetížení vyhořelo. Výměna mu nezabrala ani 5 minut, když se opět rozsvítily světla a zdálky pocítil opětovné nastartování těžby. V duchu si Jordan pochválil, jak mu práce zabrala málo času a jak nyní bude moci strávit zbytek dne. Sebral si svoje věci a ještě jednou se podíval na své opravené dílo. Byl hrdý, že se může podílet na kolonizaci vesmíru. Pomalu vstával, když náhle ucítil obrovský záchvěv pod svýma nohama. To, co už nezpozoroval, byl uvolňující se kámen, který se uvolnil ze stropu a který mu spadl na hlavu. Jordan upadl do bezvědomí........

To, co se Jordan nikdy nedozvěděl, byla událost, které vedla k zemětřesení na Měsíci. Teleskopy na Merkuru zachytily výkyv svítivosti Slunce, které se náhle změnilo v supernovu. Odvržení slunečního povrchu vlivem mohutné exploze, který se počal závratnou rychlostí šířit po soustavě. Během několika málo sekund byla planeta Merkur roztavena a pohlcena. Radiace, žár a smrt se začaly rozlézat po soustavě. Ničily vše, co se jim pokusilo postavit do cesty. Venuše byla během 10 minut proměněna ve shluk plynů, které obíhaly kolem mrtvé hvězdy. Lidstvo na Zemi se ani nedozvědělo, že se něco stalo s jejich hvězdou, která měla žíti ještě 5 miliard let, když se po 15 minut po katastrofě proměnil povrch planety v obrovské lávové pole, světové oceány se v mžiku oka vypařily do atmosféry a obrovské požáry spálily zbytek vegetace, která unikla přímé záhubě. Měsíc měl

v této době "štěstí", jelikož se zrovna nacházel za planetou, a tak unikl přímému zásahu. Planeta Mars byla podobně jako Země spálená a obal Slunce pokračoval na své cestě k plynným obrům.

....Kde to jsem? Proč je všude taková tma? Co se to stalo? Myšlenky jenž se honily Jordánovi hlavou začaly pomalu dávat odpovědi. Jsem v dole, kde jsem opravoval jistící relé, vyměnil jsem ho a pak jsem ucítil ten otřes. Co se jenom stalo? Že by jeden z důlních robotů explodoval, nebo se smíchal vodík s kyslíkem a došlo k výbuchu, či jsem zažil zemětřesení na Měsíci? V tu chvíli konečně Jordan nahmatal ve své výbavě baterku. Kužel světla začal prořezávat tmu a Jordan počal propátrávat okolí. První věc, které si všiml, byl uvolněný kamen, který ležel na podlaze. Prohlédl si ho z blízka, jelikož tento kamen ho mohl připravit o život. Po chvíli odhodil kamen stranou a začal hledat cestu, jak se odtuď dostat. Zjistil, že jedna strana chodby je zasypána měsíční horninou. Naštěstí to byla cesta k robotům a ne k výtahu, ke kterému se vydal. Cestou prohlédl

rozvod energie, kde zjistil, že další menší zásyp poničil rozvody. Pomocí drátů a kleští dokázal poměrně rychle poškozené místo přemostit a obnovit tak dodávku energie pro patro. Prohlédl okolí, ale řekl si, že bude nejdůležitější se odtuď nejprve dostat. Zamířil proto přes přechodovou komoru k výtahu, který stále čekal na svoji cestu k povrchu. Jordan před vstupem do výtahu vše zkontroloval a ujistil se, že výtah nebyl poškozen. Při své cestě vzhůru přemýšlel, jaká je to škoda, že lidé boudou muset opět pozastavit práce a obnovit provoz v dole.

Po konečném drcnutí výtahu Jordan vystoupil a nasedl na lunarmobil, který přežil zemětřesení bez větších poškození. S jeho pomocí začal pomalu vyjíždět z labyrintu chodeb, které byly částečně zasypané.

Na volné krajině se Jordanovi ulevilo, jelikož ho konečně opustil klaustrofobický dojem z tunelů. Nezdržoval se maličkosti a zamířil rovnou k základně, kde chtěl podat zprávu o výbuchu v dole. Pokusil se spojit se základnou pomocí satelitního spojení, ale vysílačka pouze zapraskala pod výbojem statické elektřiny. Při průjezdu krajinou si začal všímat rozdílného vzhledu, který teď na povrchu panoval. Všímal si, že povrch je "spečen" do sebe a že částečně ještě vydává teplo. Asteroid, pomyslel si Jordan. Přežil jsem zásah asteroidu. Kam asi dopadl a jak velký kráter zanechal? Hned jak se vrátím na základnu začnu ho pomocí satelitů hledat. Při těchto myšlenkách ubíhala cesta poměrně rychle a za chvilku se již před Jordanem rýsoval na temném horizontu bez Slunce okraj kráteru. Lunarmobil se počal drápat do svahu po cestě, která byla nyní silně rozrušena událostí. Motor řval na plné otáčky a v kabině se projevoval mírným klepáním volantu. Konečně se dostal na vrchol. To co spatřil mu vyrazilo dech. Místa, kde se před jeho odjezdem majestátně tyčily kopule první základny, se teď nacházely pouze kaluže roztaveného kovu, který již ztuhl. Jordan nevěřícně hleděl na dílo zkázy neschopen jediného slova,

kdyby měl tu možnost s někým promluvit. Silou vůle potlačoval proud slz, které se mu draly do očí při vzpomínce na své kolegy a kamarády, kteří v kopulích žili. Vzpomněl si na Roberta, Valerii, Johna a na mnohé další, kteří se nyní staly součástí těchto kaluží. Zbaven rozumu se mu podlomila kolena a on upadl do spečeného měsíčního prachu, který ho teď obklopoval.

Uběhlo deset minut nebo hodina, když se Jordan přiměl k tomu, aby se uklidnil a začal rozumě uvažovat o své záchraně. Zajisté přiletí lodě ze Země, aby prověřily, jaké škody asteroid udělal. Do té doby bude muset přežít. Jak se ale dovědí o něm, že je naživu a že to celé přežil? Už to mám!, pomyslel si Jordan. Každý lunarmobil je vybaven satelitní vysílačkou, kterou bude jen stačit namířit na Zemi až vyjde nad Měsícem a pak zavolat domů. Zajisté do několika málo hodin, či dní přiletí a vyzvednou mě. Kyslík. Kde vzít tolik kyslíku? V dolech, pomyslel si Jordan. Dole v dolech jsou nádoby s kyslíkem, které mi budou stačit. S touto myšlenkou se vydal zpět k dolům, kde očekával svoji záchranu. Nyní děkoval Bohu za to, že došlo k poruše na relé a že on musel základnu opustit. Doly měl již na dohled, když pohlédl na své hodinky a zjistil, že za pár minut vyjde Země. Zastavil tedy lunarmobil a připravil vysílačku. Rozevřel satelitní anténu, kterou zamířil k místu, kde přepokládal, že Země vyjde. Uběhlo několik minut, když opravdu Země vyšla. Jordan na ní radostně pohlédl, i když v srdci měl bolest ze ztráty svých přátel. To co spatřil, mu však vzalo veškeré naděje.

Nad horizontem se právě objevil srpek Země, která již neměla modrou barvu. Pouhým okem Jordan rozpoznal, že se s planetou muselo stát něco závažného. Nádherně barevná planeta byla náhle pouze černá a červená. Obrovská lávová pole, které se rozlévaly po planetě, změnily obraz planety k nepoznání. Požáry, které stále živené lesy, ozařovaly planetu až na Měsíc. Jordan se pokoušel najít oceány, ale marně. Nemohl od této hrůzy odtrhnout oči. Představoval si utrpení lidí na Zemi, když se doslova vypařili z povrchu planety. Vyděšení lidí, kteří měli tu smůlu a byli zrovna na odvrácené straně. Následné požáry zahubily vše živé na planetě. Okolo Země neobíhala již žádná z obrovských vesmírných stanic, které tvořily předvoj lidí ve vesmíru. Jordan snad pouze ze zvyku zapnul vysílačku a projel celé spektrum, které bylo hrobově mrtvé. Do ticha se jen občas

vmísilo zapraskání z radiace. Tehdy si to Jordan uvědomil. "Já William Jordan jsem poslední lidský tvor, který obývá vesmír!" Strašná to myšlenka, která se Jordanovi vtírala na mysl stále více a více. Zdrcení a beznaděj, které ovládly Jordana ho donutili se konečně otočit od zničené Země. Poražený Jordan se otočil k lunarmobilu a opřel se zády o něho. K čemu mi teď bude kyslík a život, když jsem poslední člověk ve vesmíru, pomyslel si. Zabořil rukavici do měsíčního prachu, který zde nebyl zpečen do jednolité horniny. Zvedl ruku před obličej a nechal padat zrnka prachu na svůj skafandr. Tehdy se rozhodl, že vykoná to, co je třeba a to co by na jeho místě udělal každý inteligentní tvor, který by zjistil, že je posledním žijícím zástupcem svého rodu. Naposledy vzhlédl

k planetě a vzpomněl si na své přátelé, na své rodiče, svoji ženu a své děti. Modlil se, aby byly v době katastrofy

na přivrácené straně planety a měly tak rychlou smrt. Vzpomněl si také na své dětství, kdy si hrával v zelených lesích, lezl po stromech a za chladných nocích se díval na hvězdy.

Vzpomínal na svůj život, který vedl a který skončil tak brzy. Bylo mu pouze 31 let, kdy se muselo stát zrovna tohle. Po několika minutách se z cela klidný a vyrovnaný muž poprvé a naposledy pomodlil k Bohu za své blízké a zvedl obě ruce k helmě skafandru. Naučeným pohybem odpojil přívod vzduchu do skafandru a pak pomalu, velice pomalu otevřel průzor helmy.......