Odjakživa jsem nenáviděl Vánoce. Už jako malej. No fakt. Teď už je mi sedmnáct a je to jenom horší.

Kdyby to šlo, prospal bych je. Ne, vlastně líp, úplně bych je zrušil. Všem a všude. A víte co? Všem by se ulevilo. Podívejte se na moje rodiče. Máma si na Vánoce nechá předepisovat lexaurin. A z té flašky slivovice, co ji táta schovovává v knihovně za sebranými spisy Aloise Jiráska, během adventu ubude dobrých deset čísel – a to je táta abstinent.

A ta fúrie, která je bohužel moje sestra, vyje jako harpyje, že se nemůže koupat, protože ve vaně je kapr.

„Jdi a přines ho,“ řekne máma na Štědrý den, zatímco se s tátou hádá, kdo tu slizkou, odpornou, kluzkou věc bude zabíjet letos.

Nemá smysl se s ní hádat, když má v ruce vykosťovací nůž. Tak aspoň prásknu dveřma a dupu celou cestu do koupelny.

Kapr. K dovršení všeho zlého musíme mít k Vánocům kapra. Ne, my se neodměníme nějakým opravdu dobrým jídlem za to utrpení se sháněním dárků, přeplněnýma nákupákama, přeplněnýma parkovištěma, přeplněnýma tramvajema, doplňte si sami. My si dáme kapra. Co na tom, že se celé rodině zvedá z rybiny žaludek.

A tak vejdu do koupelny a kapr si to rejdí ve vaně jako na závodech F1.

„Veselý Vánoce,“ řeknu mu. „Máš po ptákách, vole.“

Podívá se na mě smutně a řekne – no, nekecám, řekne: „Když dovolíte, pane, vyprošuju si, abyste mi tykal. Krávy jsme spolu nepásli.“

To se ví, že mě to zarazilo. Jsem už senilní jako babi Tonka. Za chvíli si budu povídat s kaktusem, co mi roste na vokně a chcípá, protože ani na poušti není tak sucho, jako když ho zapomenu půl roku zalejt.

„To mě poser,“ řekl jsem.

„A nehovořte prosím vulgárně.“

Rozhlédnu se kolem sebe, odkud vykoukne sestra, postrach domu, jak mě dokonale převezla nějakou vymazlenou technickou vychytávkou. Dokonce vyjdu na chodbu – ale ne, žvaní v telefonu s jedinou ještě větší kundou, než je sama – se svou nejlepší kámoškou.

Ne, vážně byste nevěřili, o čem si ty dvě dokážou vykládat hodiny. Nekecám, kámo.

„Tak kde je ten kapr, Mates!“ slyším tátu z kuchyně – a cejtim průser.

S pocitem narůstajícího děsu se vrátím do koupelny. Kapr na mě civí ode dveří. Roztahuje žábry a má skelný voči a mezi nima průvan.

Napadne mě, že když ho rychle popadnu, tak možná ho stihnu donést do kuchyně, než... než na mě zase promluví.

Jenže – co je doprdele špatně na tom, jestli ten kapr vopravdu mluví?

„Hele, nejsi ty kouzelnej kapr?“ zeptám se zkušebně – a dost potichu, aby mě nikdo neslyšel.

„No, dovolte!“ ohradí se.

„Jako ta kouzelná rybka v pohádce.“

A ne, než se zeptáte, nekoukám se na pohádky pro mrňata. Ledaže tam spolu chrápe bratr se sestrou nebo tak.

„To byla zlatá rybka, zcela jiný druh, piscis mirabilis,“ povzdychne si kapr. „Vypadám snad, že mám zlaté šupiny?“

Pokrčím rameny. „Takže ty neumíš nic?“ Halt, Vánoce. Mám já to štěstí.

„Kromě toho, že ovládám šest světových jazyků,“ odpoví ryba, „vám mohu nakreslit podrobné plánky sto čtyřiceti pěti světových letišť s vyznačenými modlitebnami.“

Mluví jako ten můj zasranej učitel češtiny.

„Takže nic,“ povzdychnu si.

Natáhnu se pro kapra, ale potvora mi proklouzne mezi prsty.

„Počkat, počkat,“ pokračuje kapr a žábry se mu chvějí hrůzou. Nedivím se mu, protože zrovna v ten okamžik něco železného, patrně sekáček, práskne o něco dřevěného, patrně prkýnko.

Protože ta ryba může bejt blbá jak troky, ale když jí jde vo kejhák, tak jí mozek šrotuje rychle.

„A také plním přání,“ vyhrkne spěšně.

A to mě samozřejmě zarazí.

„Kolik?“ zeptám se podezřívavě.

„Jedno?“ nadhodí kapr opatrně.

„Tak si přeju, abych měl nekonečně přání.“

„To nejde,“ na to kapr. „To je v rozporu s čl. 8 odst. 4 provozního řádu plnění přání.“

Povzdychnu si. „Dobře, rybo, já nejsem úplně blbej. Vím, jak to s tím vaším přacím byznysem chodí. Musí být přání aspoň dvě, protože tím druhým vezmu zpátky to první, co mi dokonale zkurví život, i když teď si bláhově myslím, že je to nejlepší věc pod sluncem. Nejlepší jsou tři, protože tři je kouzelný číslo, nebo tak něco.“

„Ano, ano,“ povzdychne si kapr a zasténá. „To je ovšem případ piscis mirabilis. Já jsem prosím jiný živočišný druh. Já plním pouze jedno přání.“

„Třeba abych byl nejbohatší týpek ve třídě, měl peněz jako sraček?“ nadhodím.

Kapr smutně zakoulí očima. „Bohužel. Takové přání by bylo v rozporu s ustanovením obecné zásady nezvyšování inflace uvedené v rozsudku číslo...“

Nenechám ho doblekotat.

„Chtěl bych mít větší svaly. Bez cvičení.“

Kapr zavrtí ocasem. „Bohužel. Odporujete to mezinárodní dohodě.“

„Doprdele, zasraný Vánoce,“ povzdychnu si, protože zjevně, ani kouzelná ryba není co k čemu, aby zlepšila můj podělanej život. „Už aby byly za mnou.“

„Vidíte,“ prohlásí kapr, „to by se dalo zařídit.“

A s tím kapr zmizel. Prostě se vypařil. Vana plná studené vody.

Polil mě studenej pot. Jak to kurva vysvětlim rodičům?

Ozvalo se zabouchání na dveře.

„Budeš si tam honit dlouho, brácha, nebo mám říct mámě, že bude zase ucpanej vodpad.“

Moje štěstí. Sestra. Asi si zase zkoušet ty svý šminky.

„Ještě chvíli,“ zkouším získat čas.

Dveře se otevřely.

Kurva, zapomněl jsem zamknout.

Sestra si mě prohlíží jako největšího úchyla a to ani nemám stažený kalhoty. A pak si povzdechne, nahrne se k zrcadlu a zkouší si na sebe ty svoje frankkenštejnský malovátka.

„S kým sis to tu povídal?“ zeptá se.

Pokrčím rameny a dělám, jako že nic. V hlavě mi klíčí plán. Pohřešovaného kapra svedu na ni. Vylila vodu a kapr lekl. A tak jsme ho spláchli do záchodu nebo tak něco. K večeři budou řízky.

„Hej, ichtyle,“ volá na mě sestra.

Otočím se.

„Šťastnej novej rok, debile,“ řekne.