Odeána
A co byste udělali vy, abyste zachránili svého bratra?
Není to sen, to jen to tak vypadá.
Jdeme s Jeníkem ruku v ruce krajinou, jakou na zemi nenajdete. Tráva je fialová a obloha okrová a les, ke kterému se blížíme, vypadá, jako by ho nakreslily děti.
Překračujeme potok a z bystřiny se vynoří tlamička zlaté rybky. Ne té, která plní přání, jiné. Vysvětlila bych Jeníkovi, že jednou sousto z téhle ryby umožní porozumět řeči zvířat, kdyby se mě zeptal. Ale on se nezeptá. Jde dál, tátovu flintu přes rameno a v očích se mu blyští.
Není to poprvé, co tudy jdeme. Šli jsme tudy tisíckrát. Po téže pěšině loukou k lesu, neskutečnou krajinou zakletou do magického podvečera. Mám strach se ohlédnout, že uvidím sebe sama – sebe a Jeníka – nespočetněkrát, jak jdou v našich stopách.
„Přidej,“ řekne Jeník a ve mně hrkne.
„To není dobrý nápad. Poslouchej mě.“ Snažím se mu to vysvětlit. Že vím přesně, co se stane. A že nejlíp uděláme, když se vrátíme, odkud jsme přišli, že tahle země hraničí na jedné straně s říší snění a na druhé straně s peklem a že všechna ta dechberoucí krása je smrtelně nebezpečná.
Ale je to zbytečné.
Jak to vím? Zkusila jsem to už tisíckrát.
Les je temný a děsivý a pěšinka, po které jdeme, se ztrácí. To, co nám houká nad hlavou, není sova. Přitisknu se k Jeníkovi pevně.
„Je to ještě daleko?“ ptá se, protože on si nic nepamatuje.
Pokrčím rameny. Daleko a blízko v téhle zemi postrádá smysl. Dá se tu ztratit na ploše menší, než je květinová zahrádka před domem naší mámy.
Vím to, vyzkoušela jsem to.
Jsme na mýtině a nejsme tu sami. Jsou tu. Cítím je, ale Jeník se jen slepě rozhlíží. Cítí tu vůni pečeného masa, cítí hostinu. I já ji cítím, ale tuším, že jestli se mi jednou podaří odolat, nechají nás na pokoji.
Jenže oni nás na pokoji nenechají, to je ten problém. Vtáhnou nás k sobě, do svého světa.
Stůl před námi je plný jídla. Maso, ovoce, nadívaný páv, olivy, girlandy hroznového vína, papája a ananas. Je tu všechno, nač vzpomenete, a nedá se tomu odolat. I když víte, že to tu před chvílí nebylo, že to vlastně nemůže být skutečné.
„Nejez to, Jeníku,“ zavolám, ale už je pozdě. Jeník si uždíbl z holoubátka a vydal zvuk rozkoše.
„A kdo ráčíte být vy?“ zazní nám za zády, a i když vím, koho uvidím, když se otočím, stejně se leknu tak, že na okamžik přijdu o řeč.
Jeník vystrčí bradu. „Madam,“ řekne té baculaté dámě ve šlehačkovém barokním kostýmu – i když kdoví, nejspíš to není kostým. „Já jsem Jeník a tohle je moje sestra Mařenka.“
Prohlíží si nás přes brýle na tyčce.
„Mé nejvznešenější orákulum, jakživa jsem neviděla rasu Jeníků a Mařenek,“ osloví jelena, který jí důstojně stojí po boku, jako by to ani nebylo plaché lesní zvíře. „Jsou zdaleka?“
„Až z druhé strany času,“ odpoví jelen, protože to žádný jelen není, ale něco úplně, úplně jiného.
„Podívejte se, paní Rosalbo,“ pokračuje jelen a jeho hluboké černé oči se zahledí na nás dva, „jak z nich čas stéká, ze šatů, z vlasů. Je ho na nich tolik.“
„Vskutku podivná stvoření,“ souhlasí baculatá dáma. „Ale dnes, o 18. narozeninách mé dcery, jsou i takové stvůry zde vítány. Povězte, drahé Orákulum, copak to má ten větší na rameni.“
„Nebezpečnou věc, vskutku,“ odpoví jelen. „Měl byste to dát pryč, mladý muži, než někoho zraní.“
Chci se bránit. Říct, že Jeníkova flinta je naše jediná ochrana v téhle zemi, které nerozumíme. A vidím, že Jeník chce říct něco podobného, nepřišel ještě o veškerý rozum. Jenže tu zaregistruju koutkem oka, jak se flinta na Jeníkových zádech začne vlnit a kroutit.
Jeník si toho všimne také. Flinta mu sklouzne z ramene do náručí a její trojúhelníková hlaveň mu zlostně syčí do tváře.
Vyjekne a zahodí ji. Flinta se na zemi svine do klubka a naposledy varovně zasyčí, než se odplazí pryč.
Stalo se to už tisíckrát a mě přece tuhne krev v žilách. Ale Jeník se nad tím ani nepozastaví. Otočí se k paní Rosalbě a zeptá se, s tím hladovým svitem v oku:
„Milostivá paní. Řekla jste, že máte osmnáctiletou dceru?“
Potěšilo ji to, celá se začervenala a její šlehačkové šaty s ní.
„Ovšem, mladý muži. A přišel jste právě včas. Oslava právě vrcholí.“
Vrcholila. Byly tu ohňostroje a hudba. Hosté tančili, a v bledém měsíčním svitu dokonce i jejich ptačí obličeje vypadaly přitažlivé, když se tanečníci vznášeli na pařezy, jako by vůbec nic nevážili.
Ovšemže nic nevážili. Orákulum mi to řeklo mnohokrát. Nemají duši ani podstatu.
A zatímco s postupujícím večerem měsíc stoupal po nebi a šaty naší hostitelky jasněly do bludičkového jasu, dívka, která byla uprostřed toho reje, posedávala smutně, drobná a nehezká, s obličejem příliš zploštělým a s nosem příliš vystrčeným, usazená na balvanu jako královna a její šaty černější než noc kolem nás.
Jenže Jeník vidí úplně jinou bytost.
„Odeáno, má dceruško, ty se neraduješ?“ zeptá se naše hostitelka. „Vždyť to jsou tvoje narozeniny“
Ta ubohá, černá věc zvedne hlavu a smutně se na nás zadívá.
„Řekni si, po čem toužíš,“ poručí jí baculatá dáma, „a bude to tvoje.“
To konečně v ní probudí život. Postaví se a zvedne hlavu s královskou pýchou.
„Jediné, po čem toužím, matinko,“ řekne majestátně, „je umřít.“
Rej se zastaví. Všichni na ni zírají, všechny ty bytosti bez duše a bez podstaty a ona jim vzdoruje jen chvíli, její šaty nabudou temně červeného odstínu, a pak se rozeběhne pryč, do hloubi lesa.
Jeník běží za ní. A já s tím nemůžu nic udělat.
„Kdy už se prostě vzdáš a smíříš s tím, co je přisouzeno, Mařenko?“ zeptá se mě jelen.
„A kdy už necháš mého bratra na pokoji?“
Hledím do jeho hlubokých, černých očí a znám odpověď. Nikdy.
Má jeho duši uloženou v křišťálové kouli, dokonalý okamžik, říká tomu on, zalitý do skla. Božská vteřina, okamžik plný krásy, který vytvořil čas. Umělecké dílo, jakému není rovno. A on je sbírá.
„Odeána nemůže zemřít,“ říkám Orákulu na jedné z mnoha našich osamělých toulek lesem, zatímco Jeník vysedává s Odeánou, zatímco se jí vyznává, že nikdy neviděl nikoho krásnějšího – a ona mu odpovídá, že on jí připadá docela ohavný.
„Ne,“ souhlasí se mnou Orákulum. „Nemá koneckonců ani duši, ani podstatu. Ale přání, které vyslovila, je svaté a musí se naplnit.“
„Je to rozmazlená fiflena.“
A skutečně je. Nevím, jaký život vedla předtím, vím jen to, jak se do ní obtiskl. Život plný rozmarů a prázdnoty, život tak plný slastí, že se vlastně ani nedá žít. To je ta její zachmuřenost.
„A přece si zaslouží, aby se její přání naplnilo. A aby poznala, co je v životě nejdůležitější.“
Někdy Jeníka následuju a bloudím s ním a s Odeánou po lese, ve kterém rozkvétají skleněné zvonky a z lučních květů vzlétávají k nebi teskná světélka. Tráva šumí ve větru, který nevane, a oni dva si spolu povídají tak, jak si povídají všichni zamilovaní v jejich věku. Odeána se pomalu, ale přece začíná smát a její šaty ztrácejí ten temný odstín, až docela zrůžoví, získají barvu, jakou si každá malá holka přeje na svých svatebních šatech. A Jeníkovi vstoupí ruměnec do tváří a pozve ji, ať se s ním jde projet na loďku z jediného lipového listu.
Ale většinou zůstanu s Orákulem, protože vidět Jeníka zamilovaného mi trhá srdce.
„Je to můj bratr,“ řeknu mu, „a já se ho nevzdám za nic na světě.“
„To si přejete vy, mladá dámo,“ odpoví mi jelen. „Ale co si přeje on?“
Ale já vím, že to není o tom, co chce Jeník. Jediný důvod, proč jsme tady, je ta křišťálová koule, do které je zalitá tahle vzpomínka. Jsou tam oni dva – Jeník a Odeána – dvě figurky tak daleko od sebe, že se nikdy nemohou dotknout. A kolem nich víří spadané listí.
Noc pokročila. Ráno se blíží. „Drahoušku!“ volá na Jeníka s Odeánou naše hostitelka, paní Rosalba. Loďka z lipového listu přiráží ke břehu a Odeána vyskočí ladně na břeh. Vypadá mladší, spíš jako dítě než mladá žena. Běží k nám přes louku, vysokou travou a tvář jí září štěstím.
A pak vyjekne.
Upadne.
Slyšíme její úzkostný nářek.
„Jak může zemřít, když v téhle zemi není čas?“ zeptala jsem se jednou dávno a Orákulum mi odpovědělo:
„Není tu čas. Jen ten, který jste si vy přinesli s sebou.“
Had vztekle syčí u Odeániných nohou. Orákulum ho odhání parohy. Naše hostitelka zavyje a klesne na kolene, složí si Odeáninu hlavu do klína.
I Jeník k nám dobíhá, jeho tvář je stažená hrůzou a jenom vrtí hlavou.
„Ne. Ne,“ opakuje pořád.
Zvedne se vítr. Opře se do všech, do mě i do ostatních, do nehmotných tanečníků, rozfouká orchestr, odfoukne lipový list, na kterém před chvíli Jeník s Odeánou zdolali vodopád. Naše šlehačková hostitelka zestárne v obličeji naráz o sto let.
Malá Odeána, bílá jako sama smrt, se začne smršťovat, až z ní nezbyde než smítko, které se vznese k obloze.
Z výrazu na Jeníkově tváři se mi zastaví srdce.
„A jak by to podle vás, mladá dámo, mělo dopadnout,“ zeptalo se mě Orákulum za našich procházek tou podivnou krajinou.
Pokrčím rameny. „Já jenom chci svého Jeníka zpátky. Je to můj bratr.“
Podívá se na mě, jako by mě litoval, jako by vůbec nerozuměl tomu, proč si něco takového můžu přát.
Jeník vydá nářek, který se odráží od skal.
Orákulum mi podá křišťálové těžítko, to, ve kterém jsou zakletí Jeník s Odeánou v záplavě padajícího listí.
„Nate. Dělejte, jak uznáte za vhodné.“
Chodím za Jeníkem do nemocnice každý den od té nehody na motorce. Doktoři mu pořád dávají naději, ale kdoví, co to znamená u někoho, kdo je měsíce v kómatu.
„Má pro koho žít,“ vysvětlila nám jedna stará doktorka, s vědoucím úsměvem, jedna z těch, které rodině neříkají čísla a latinskou diagnózu, ale to, co opravdu potřebují slyšet. „To ho ještě drží na životě.“
A já jsem si vždycky myslela, že ten, pro koho můj bratr dýchá, jsem já, jeho dvojče.
Mýlila jsem se a to zatracené těžítko mi to připomíná. Jeníkova figurka má tváře roztažené v širokém úsměvu. Tam někde na palouku, v lese, který není les, ve snu, který není sen, je Jeník zamilovaný.
A zároveň strašlivě trpí pokaždé, když Odeána zemře.
Někdy si přeju, abych si od Orákula to zatracené těžítko nikdy nevzala.
Jan Ťuhýček
Diskusia
cyberstorm
Toto je sakra dobré. Za "a její trojúhelníková hlaveň mu zlostně syčí do tváře" by som dal aj 11 ;) Skvelé sklbenie Gaimana, Sna noci svatojánskej, rozprávky o Janíkovi a jelenovi, snov, nocnčných môr a krutej reality.
Bravo!
28.03.2020
Toto je sakra dobré. Za "a její trojúhelníková hlaveň mu zlostně syčí do tváře" by som dal aj 11 ;) Skvelé sklbenie Gaimana, Sna noci svatojánskej, rozprávky o Janíkovi a jelenovi, snov, nocnčných môr a krutej reality.
Bravo!
28.03.2020
Monika Kandriková
Tento kúsok je napísaný dobre, ale trošku sa mi naťahoval a zamotala som sa v ňom. Ale to môže byť iba mnou. :D :D
30.03.2020
Tento kúsok je napísaný dobre, ale trošku sa mi naťahoval a zamotala som sa v ňom. Ale to môže byť iba mnou. :D :D
30.03.2020
Milan "Miňo" Tichý
Well...je vôbec možné toto napísať za hodinu? Klobúk dole. Surrealustický koktejl s najlepších ingrediencií, po ktorom ostane v hlave zmes myšlienok a obrazov. Pekné. Možno som sa občas trocha stratil a celkovy dojem bol viac než dobrý.
30.03.2020
Well...je vôbec možné toto napísať za hodinu? Klobúk dole. Surrealustický koktejl s najlepších ingrediencií, po ktorom ostane v hlave zmes myšlienok a obrazov. Pekné. Možno som sa občas trocha stratil a celkovy dojem bol viac než dobrý.
30.03.2020
Magda Medvecká
Tak toto je môj favorit kola :) Veľmi pekne a kultivovane napísané, krásny svet a pekne skĺbené inšpirácie. A tiež taký smutno-krásny príbeh ako od Yayi, aj keď trochu inak. Za to opakovanie dejov by som dala o bod viac nad maximum, keďže také mám veľmi rada a tu to bolo veľmi dobre spracované.
Vlastne mám asi len jednu výčitku – ten koniec v „realite“ by som nejako graficky oddelila. Možno to bol zámer, ale trochu som sa tam stratila a zrazu som si nevedela uvedomiť kde sme, čo sme. Ale na to by stačil nejaký grafický znak.
A celkom ma pobavil tvoj komentár pri poviedke Spínač, že sa klaniaš pred rozsahom... Schválne som si to skopírovala do wordu - a tvoja poviedka je dlhšia asi o 1 400 znakov, čo je skoro celá normostrana. Vlastne je to najdlhšia poviedka zo všetkých. A to akože úplne nedostihnuteľne. Takže (ak si nepodvádzal, čo by ma nesmierne sklamalo) ty, priateľu, by si sa nemal klaňať nikomu.
01.04.2020
Tak toto je môj favorit kola :) Veľmi pekne a kultivovane napísané, krásny svet a pekne skĺbené inšpirácie. A tiež taký smutno-krásny príbeh ako od Yayi, aj keď trochu inak. Za to opakovanie dejov by som dala o bod viac nad maximum, keďže také mám veľmi rada a tu to bolo veľmi dobre spracované.
Vlastne mám asi len jednu výčitku – ten koniec v „realite“ by som nejako graficky oddelila. Možno to bol zámer, ale trochu som sa tam stratila a zrazu som si nevedela uvedomiť kde sme, čo sme. Ale na to by stačil nejaký grafický znak.
A celkom ma pobavil tvoj komentár pri poviedke Spínač, že sa klaniaš pred rozsahom... Schválne som si to skopírovala do wordu - a tvoja poviedka je dlhšia asi o 1 400 znakov, čo je skoro celá normostrana. Vlastne je to najdlhšia poviedka zo všetkých. A to akože úplne nedostihnuteľne. Takže (ak si nepodvádzal, čo by ma nesmierne sklamalo) ty, priateľu, by si sa nemal klaňať nikomu.
01.04.2020