Jan Ťuhýček
Velice jsem si užil čtení téhle povídky. Má atmosféru a líbí se mi plastičnost popisu, který využívá více než jeden smysl (tj. zrak), ale také chuť, hmat, čich. Jazyk je lotyština (než jsem si to ověřil, tak jsem tipoval polabské Slovany) - vychází i další reálie v téhle povídce z lotyšského folkloru? Jestli ano (a já to nepoznal), je to další plus. Postava vypravěče Martinse mi docela konvenovala - líbilo se mi, že i když prohlašuje, že královnu nemiluje, už jenom to, jak si jí všímá, svědčí o tom, že ho přitahuje. To bylo dobře provedeno.
Co bych vytkl: Pomsta dědičky je pěkné téma, ale vypovědět ten příběh celý, to není na krátkou povídku, ale na román. Není OK, když se na konci objeví záporák, o kterém do té doby nic nevíme, a Ilse ho porazí způsobem, na který nevidíme, jak se připravovala. Chtělo by to pevnější kompozici, ujasnit si, jakou část příběhu vlastně autor chce vyprávět a co je pointou. Obojí mi přišlo, že bylo dosti nejasné. Nakonec tu jsou tři příběhy tří postav - Martinse, Ilze a její matky, které spolu sice nějak souvisí, ale jsou každý o něčem jiném a do jedné povídky se všechny tři nevejdou. A s tím souvisí i volba vypravěče. Vypravěč Martins je fajn chlap, ale vlastně za celou povídku je to jen komentující přihlížející, jediná akce, do které se dostane, je z flashbacku. Protože je toho v příběhu tolik, tak vlastně autor ani nedokázal pořádně vyždímat potenciál, který mu nabízel vnitřně rozporný vypravěč - chtěl zabít Elgarse, ale nemohl, chtěl se s ním utkat v turnaji, ale vychovatelé mu to zakázali, chtěl mít sex s královnou, ale je oddán svému pánu.
06.01.2020
