Šli velice pomalu. Mrazivý vítr jim šlehal do zahalených tváří. Neviděli ani metr před sebe a pro hukot vánice nic jiného neslyšeli. Dospělá dívka a muž. Tiskli se k sobě a věděli, že jakmile vzdají další pochod a schoulí se k odpočinku, do rána umrznou. Vysíleného koně již dávno ztratili a s ním i zbytky naděje. Zůstali jim jen jejich kabáty a trocha jídla, které ještě unesli. Začínali pochybovat, že to, před čím tehdy utekli ze svého klidného domova, bylo horší než to, co je potkalo zde.

Šli po staré cestě, jejíž koryto bylo zpola zaváté prašným sněhem, ve kterém se brodili po kolena. Jenže jinudy to nešlo. V temných lesích okolo cesty bránily v chůzi hromady klestí a keřů. Najednou cesta odbočila stranou a před dvojicí se objevila široká pláň zamrzlého jezera.

„Cesta povede okolo, ale když půjdeme přes jezero, budeme tam rychleji. Tam už žijí lidé, určitě!“ křičel muž do burácejícího větru.

„Tak dobře, jak myslíš, Davide!“ zaslechl odpověď své ženy, která již sotva pletla nohama a stále víc a víc ji musel podpírat.

Uhnuli z cesty a šlo se jim po ledové ploše mnohem lépe, protože sníh byl zčásti odvátý stranou. Napínali zrak do šedivé dálky ve snaze zahlédnout první domky ‒ jedinou naději, která jim zbyla.

Na srdcích jim však neležely jen obavy ze strašlivé zimy, která přišla dříve a v horší podobě, než kdokoli čekal, trápilo je i něco zcela jiného. Pomohou nám ti lidé, pokud se nám podaří dojít až k nim? To byla otázka, která se stále neodbytně vracela a trápila je oba. Vždyť museli utéci i z vlastního domova, kde je jejich sousedi ze zášti udali. Jak by mohli zde očekávat soucit a pomocnou ruku?

Dívka se silně přitiskla ke svému muži. Ano, on byl příčinou jejich neštěstí, a přece byl pro ni drahý jako sám život. Vyvrhel. Slovo, které začali oba nenávidět. Slovo, se kterým se museli naučit žít. Výraz, který je již nikdy neopustí a bude je pronásledovat na všech jejich cestách ‒ jestliže ještě nějaké budou. Jako cejch vypálený na snědém čele jejího milého. Znamení, podle kterého ho každý pozná.

Dívka klopýtla a zavrávorala. Síly ji rychle opouštěly a jediné, po čem toužila, byl odpočinek. David ji podepřel a ztěžka pokračoval. Oba byli natolik zaměstnáni svou únavou a vítr tak hlasitě sténal, že si ani nevšimli křupavého zvuku pod nohama. Na jezeře musela být nejméně půlmetrová vrstva ledu. Ani jednomu z poutníků nepřišlo na mysl, že by se mohla prolomit. Dříve, než si stihli uvědomit hrůzostrašné praskání, vyvalila se z díry u jejich nohou ledová voda a oni se propadli do hlubiny. Trvalo jen zlomek vteřiny, než se voda dostala přes několik vrstev oblečení.

Dívka si jen pomyslela, že tohle je tedy už opravdu konec a téměř se poddala svému osudu. Její muž v sobě však našel přece jen více síly a chytl ji za ruku. Dostal se k okraji díry, led tu byl půlmetrový a znovu nepraskal. Po břiše se vysoukal do sněhu a vytáhl studené tělo své ženy za sebou. Zůstal nehybně ležet, protože ho na chvíli zavalilo zoufalství. Pak se však přece jen zvedl.

Ne, nebyl obyčejný člověk a kdo ví, co lidského v něm vlastně bylo. Přesto se třásl po celém těle. Po čtyřech přilezl k dívce ‒ ještě žila, ale nehýbala se. To nedokážu, už ne, pomyslel si. Pak se otočil a zoufale hleděl ke břehu. Měl zrak lepší než lidé mívají. Za hustou clonou sněhových vloček zahlédl světýlko. Malé, ale jasně žluté. Upnul k němu celou svou mysl. Vstal a ačkoli by přísahal, že toho již není schopen, vzal bezvládné tělo své ženy do náruče. Ta tíha ho téměř znovu srazila k zemi. Strašlivá zima se zadírala do kostí, mokrý oděv velmi tížil. Ve vodě ztratil rukavici a tak mohl pozorovat, jak mu modrají prsty. Už je necítil, ani nohy až ke kolenům. A přece stále šel. Zbytek těla jakoby bodalo tisíc jehel. Pokud si dřív myslel, že smrt chladem nebolí, mýlil se!

Z šedivého oparu se konečně vynořil obrys venkovské usedlosti. Dubové dveře byly pevně zavřeny a zajištěny zevnitř. Zimou umírající muž už nemyslel na odmítnutí, které ho tu mohlo čekat. Jeho cíl byl jediný ‒ zachránit svou ženu. Ona nesměla zemřít kvůli němu! Nesměla doplatit na svou lásku a dobrotu. Byla jediná, která ho přijala. Dala mu ztracenou sebeúctu. Nesměla za to tak draze zaplatit!

Zabušil na dveře a opřel se o veřeje. Chvíli bylo uvnitř hrobové ticho, pak se ozval zvuk odsouvaných židlí. Čekajícímu se tmělo před očima. Nemyslel již na nic a vyčerpání ho tlačilo k zemi. Uteklo jen několik minut od jejich ledové koupele, ale zdálo se to být věčností.

Ve dveřích se objevila škvírka světla. Rozšířila se a umírající pohlédl do překvapených očí pána a paní domácí.

„Pomozte, prolomil se led,“ mumlal vyčerpaně. Nebyl si jistý, jestli je mu vůbec rozumět. Rty měl ztuhlé mrazem.

Obyvatel domu však nevypadal přátelsky. Jakmile uviděl znamení na omrzajícím čele, ze kterého se ve vánici odhrnula kápě i vlasy, řekl tvrdě: „Takové, jako jsi ty, do svého domu nepustím.“

„Ona umírá. Prosím. Zachraňte alespoň ji!“ Vyvrhel už věděl, že je pro něho konec, ale pomoci pro svou ženu se jen tak vzdát nehodlal.

Za mračícím se mužem se ve dveřích objevila jeho manželka. Zděšeně na muže vyjela: „Copak nevidíš, že jsou celí mokří? Chceš mít na svědomí lidské životy?“

„On člověk není!“ nedal se její muž.

„Ale ona ano.“

„Prosím!“ zašeptal podchlazený a začal omdlévat.

Vesničanka mu beze slova vzala promodralou dívku z náruče a vnesla ji dovnitř. Sedlák zabouchl dveře. Vítr fičel okolo Davidových uší. Ten ještě pár okamžiků zíral na dřevo před sebou, smiřuje se se skutečností, že svou ženu již víckrát neuvidí. Tma před jeho očima houstla, takže už ani nevnímal rostoucí svár za dveřmi.

„Chceš mít za dveřmi mrtvolu? Chceš si tak zatížit svědomí? Já teda ne! Ať je to, kdo chce.“

„Je to vyvrhel. Je z toho prašivého národa otroků. Jsou všichni stejní!“

„A už jsi některého viděl, když tak dobře víš, jací jsou?“

„Jsou proradní a zlí. Nedopustím, aby ohrozil mou rodinu!“ Dvě malé děti tiše nakukovaly dveřmi ložnice.

„A víš, co se jim stalo? A proč? Byla to naše díra! A ty budeš vrah, sprostěj vrah!“ Žena mezitím odvedla obě děti, položila promrzlou do své postele a začala ji rychle svlékat z mokrých šatů. „Je jako led. Nevím, jestli ji dokážu zachránit. Běž pro něj, rychle!“

„Do mé postele ho ale nepoložíš. A hned, jak bude schopen, odejde a to děvče si vezme s sebou. Kdoví, co je zač,“ rezignovaně zařval pan domácí. Vtáhl dovnitř zachumelené tělo a hrubě ho dovlekl před krb. Žena zatím dívku převlékla a do peřin jí dala několik teplou vodou naplněných nádob. Pak poslala svou malou dcerku, aby spolu se starším bratrem šly a omývaly dívčiny omrzlé ruce a nohy vlažnou vodou. Postavila ještě na čaj a vrátila se k ležícímu na zemi. Trochu se už probral, ale mozek stále odmítal myslet. Jediné, co si uvědomoval, byla bolest. Pak cítil, jak z něho někdo stahuje jednu mokrou vrstvu za druhou, až konečně ucítil na promrzlé kůži teplo sálajícího ohně. Nikdy v životě nebyl tak bezbranný. Tak odkázaný na pomoc druhých.

Žena chvíli ohromeně zírala na pacientovo tělo poseté bílými jizvami. Bylo jich víc, než se dalo spočítat. Některé byly tenké jako stéblo trávy a jiné široké a zbrázděné jako suchý list vrby. Pak si ale všimla, že má muž pootevřené oči. Jak zvláštně se od nich plameny odrážely, skoro jakoby v očích samých byl jakýsi svit. Odvrátila zrak, přikryla ho dekou, pod hlavu mu dala smotanou rohož a šla zalít čaj. Nechtěla se o něj příliš zajímat ze strachu, že ho manžel zase vyhodí napospas mrazu a smrti.

Pan domácí chodil po světnici, tvářil se jako bouřkový mrak a temně přemýšlel o všech strašných věcech, které se mohou jeho rodině stát. Jak moc nenáviděl tyhle „divné“ lidi, nedokázal ani vyslovit. Říkalo se o nich mnohé: že unášejí děti do lesů, kde je pak roztrhá divá zvěř, že kradou a vraždí po nocích, že se snaží ubližovat lidem, jak mohou. Nikdy žádného z nich neviděl, ale věřil, že je na všem, co se povídá, alespoň něco pravdy. A plně schvaloval, když slyšel, že jsou takovéto „zrůdy“ chytány a zavírány do dolů a lomů. Ať jsou alespoň užiteční, když už musí žít.

A teď jeden z nich ležel v jeho domě! Jediné, co ho uklidňovalo, bylo, že sotva dýchá. Ale ta dívka, co je s ním, není od nich. Ledabyle se na ni šel podívat. Ležela celá bledá pod vrstvou přikrývek, oči pevně zavřené. Ruce i nohy pokryty omrzlinami, které naštěstí nezačaly černat. Byla velmi krásná a mladá. Asi dvacetiletá. Tmavohnědé vlasy se již osvobozovaly od námrazy a vody a vlnily se kolem její klidné tváře.

Žena ji nadzvedla, aby se dívka mohla napít teplého čaje. Nebyla ještě plně při vědomí, ale nápoj už polykala. Pak opět upadla to hlubokého spánku podobného bezvědomí. Panenky jí pod očními víčky zmateně bloudily v těžkých snech.

David naproti tomu usnout nemohl. Byl k smrti unavený a myšlenky se jen líně dobývaly do jeho vědomí. Nedokázal však ani na okamžik přestat myslet na svou ženu. Schoulil se ještě blíže krbu, protože mu bylo stále chladno a pokoušel si rozehřát ztuhlé prsty. Strašně to pálilo a chvílemi dostával strach, že o prsty přijde. Bolest přicházela jako vlny na moři, když už se mu zdálo, že přešla, vynořila se další, někdy ještě horší. Také proto spánek nepřicházel. Paní domu čas od času přišla přiložit do ohně. Byl již večer a celý dům utichal. Děti zalehly první, potom i rodiče.

Ještě dlouho do noci David splýval na vzdouvajících se vlnách bolesti. Oheň pomalu dohasínal a na prkenné podlaze jím opět zachvěl chlad. Ale věděl, že si nemá na co stěžovat, mohl být již dávno mrtvý někde ve sněhu. Tiše tedy čekal. Minutu za minutou, hodinu po hodině. Trpělivý jako po celý svůj život. Co mu také zbývalo?

Hluboko po půlnoci se jeho ztýrané myšlenky konečně uvolnily ze zajetí únavy. V temnotě okolo začínal vidět obrazy ‒ barevné živé vzpomínky. Některé měl rád, jiné si neúspěšně přál zapomenout. Vzpomínky na matku, krásnou, ale chudou jak jen člověk může být. Na dlouhé míle na útěku. Na to, jak nechápal, proč! Na ty ubohé vesničky skryté v pustých horách a temných lesích. Na přátele, stejné jako on sám. Na hlad, který se stal téměř jeho přítelem, byl jeho hnací silou. A přesto tyto vzpomínky řadil do své oblíbené kategorie, protože všechno potom už bylo jen horší�

Vzpomínky se postupně změnily ve sny. Konečně propadl pod pomyslnou hladinu.

A pak bylo ráno a on by přísahal, že ani na okamžik nespal, ale nebyla to pravda. Cítil se unaveně, ale přece jen se něco podstatně vylepšilo. Paní domácí přinesla kus chleba s máslem a hrnek mléka a postavila ho vedle jeho hlavy, myslíc, že ještě spí. Pak mu vrátila jeho suchou košili a kalhoty. Když se posadil, aby se oblékl, zase taktně zmizela do ložnice. Za chvilku se opět objevila a chystala snídani pro svou rodinu. Po očku ho stále zvědavě pozorovala a proto si nemohla nevšimnout, jak se mu ruka slabostí chvěje, když drží hrnek. Bylo jí ho líto. Na první pohled se téměř nelišil od ostatních lidí. Byl sice trochu odolnější ‒ to, co vydržel by zabilo nejednoho z lidí, jeho oči měly zvláštní barvu i jas a měl takovou divnou ušní vadu, ale to ještě přece není důvod někoho zatracovat.

Když se trochu najedl, zalezl i s dekou do kouta vedle krbu, aby nebyl tak na očích a nepřekážel v malé místnosti. Teprve teď se mohl trochu rozhlédnout. Centrální místnost s krbem sloužila jako kuchyně, jídelna, obývací pokoj i pracovna. Vedlo z ní čtvero dveří. Jedny venkovní pevně utěsněné proti mrazu, druhé do ložnice celé rodiny, další do spíže a poslední do stáje pro dobytek, odkud se každou chvíli ozývalo bučení krávy a štěbetání několika slepic. Všechno, co rodina přes dlouhou zimu potřebovala, musela mít na podzim již připraveno. Vysoké závěje a mráz je na několik měsíců téměř oddělily od okolního světa.

Snídaně byla hotova. Děti přiběhly jako první a nakonec přišel otec. Všichni tajně sledovali cizince schovaného ve stínu krbu. Cítil na sobě jejich pohledy a snažil se nedávat to znát. Nevěděl, mají-li strach, nebo jsou-li jen zvědaví. Toužil se zeptat, jak se vede jeho ženě, ale neodvažoval se je vyrušovat. Napětí ve vzduchu houstlo a bylo nepříjemné. I děti se bavily jen šeptem.

Pak žena vstala a s hrnkem čaje zamířila do ložnice.

„Mohu ji vidět?“ zašeptal, když ho míjela. Překvapeně se zastavila, ale pak pokynula rukou, aby šel za ní. Tiše vstal, únava mu přeběhla po zádech jako studený blesk a bolest v omrzlých chodidlech se opět probudila. Došoural se do druhého pokoje a svezl se na zem vedle dívčiny postele.

Byla tak bílá. Téměř jako sníh. Na chvíli zapochyboval, že ještě žije. Žena jí nadzvedla hlavu a dala napít. Sáhla na její čelo, zakasala peřinu a s ustaranou tváří pohlédla na Davida.

„Buď tu s ní. Nevím, jestli se z toho probudí.“ Pak odešla zpátky k dětem a přivřela za sebou dveře, za kterými byly za chvíli slyšet tiché, ale přesto vzrušené hlasy.

David si ničeho nevšímal. Vzal do dlaně malou ruku své ženy a snažil se přijít na něco, co by jí mohl říct, ale najednou neměl slov. Díval se do její klidné tváře a v jeho mysli bylo prázdno, které bolí. Netušil, co by se s jeho životem stalo, kdyby mu teď odešla.

Tolik toho už spolu prožili. V létě se toulali krajem. On lovil zvěř, ona sbírala houby, maliny, borůvky�

Pili z potůčků, běhali po stráních jako srnky�

Domů se jim nechtělo. Jen zima je uměla přinutit k dlouhodobému návratu do jejich malé chaloupky, o kterou teď již také přišli.

Lidé jsou slabí. Strach v nich může způsobit neuvěřitelné věci, jak dobré, tak také špatné. Dlouho se obyvatelé vesničky v horách dívali na šťastné manžele. Dlouho v sobě dusili zášť a naoko byli milí, vstřícní a přející. Ale každé potlačované zlo jednou na povrch vyjde! A ten čas přišel ve chvíli, která byla snad nejnevhodnější ze všech. Jen tak tak stihli oba utéct před vojáky do lesů. A mráz udeřil dříve, než čekali�

„Noemi, prosím, probuď se!“ šeptal David a nevěděl, zda ho dívka slyší. „Vzpomeň si na slunce a na jaro. Určitě přijde a budeme ho spolu vítat. Půjdeme ještě daleko, ale na konci nás čekají přátelé a druhý domov, neboj se.“

Seděl u její postele dlouho až schoulen unaveně usnul. Neprobudil ho ani vítr opírající se o doškovou střechu, ani hlad. Provázely ho dlouhé těžké sny, které si po probuzení nikdy nepamatoval. Tentokrát to však bylo jiné.

Zdálo se mu, že vidí dlouhý zástup velmi krásných lidí. Oděni do krásných splývavých šatů kráčeli pomalu úzkou lesní cestou. Nevěděl kam jdou, ani proč jsou tak smutní. Poslední, vysoký tmavovlasý muž, se otočil a s nesmírným zármutkem pohlédl na Davida. Pak zvedl ruku na znamení loučení. Obraz se posléze změnil v šírou vodní hladinu, na které se houpalo mnoho bílých plachetnic. Slunce jim svou poutí ukazovalo cestu a Davidovi se při tom pohledu sevřelo hrdlo úzkostí. Toužil jet s nimi, ale nemohl.

Vzbudil se s trhnutím, ale nevydal ani hlásku. Byl celý zpocený a cítil, že má horečku. Poslední obraz toho prapodivného snu ‒ vzdalující se lodě ‒ ho pronásledoval ještě mnoho dalších dní. Teď se mu však podařilo na chvíli ho zahnat, protože uslyšel tiché volání.

„Davide!“ šeptala Noemi na svém lůžku. Okamžitě ho to úplně probralo.

„Ano, jsem tady. Všechno bude dobré, jsi v bezpečí, má statečná paní,“ radost v něm tancovala. Opatrně se zvedl a posadil k ní na kraj postele. Díval se do jejích zmatených očí a snažil se uhodnout, na co zrovna myslí.

„Spadli jsme do vody�

“ vzpomínala potichu, hledíc na něj.

„Ano, ale našli jsme včas pomoc.“

„Myslela jsem, že jsem mrtvá. Viděla jsem takové věci�

“ Úplně ho z jejích slov zamrazilo. „Neboj se, miláčku,“ šeptal, hladě ji po vlasech. Usmála se. Byla unavená, ale ráda, že jsou spolu.

„Pojď ke mně, prosím,“ poodhrnula peřinu. Šel by rád, najednou si ale uvědomil, že jejich hostitelé nevědí, že je dívka jeho ženou. Měl obavy, aby s ní podle toho nezacházeli. S přemáháním zavrtěl hlavou.

„Radši ne. Bude lepší, když jim řekneme, že jsem tvůj otrok.“

Zarazilo ji to. Chvíli přemýšlela a snažila se odhadnout, co se v době, kdy nic nevnímala, stalo.

„Před čím mě chceš chránit? A navíc je to lež.“ David si uvědomil, že jí to zase myslí výborně.

„Víš, nechci, aby tě ponižovali.“

„Už mi to nevadí,“ zavrtěla hlavou.

„Udělej to, prosím, kvůli mně. Alespoň tentokrát. Dej mi to jako dárek.“ Když prošení nepomáhalo, zkusil to s čistou logikou: „Nejsou rádi, že jsme tu. Budou se nás chtít zbavit, jakmile budeš schopná vstát. Ale v takovém stavu by ses daleko nedostala. Když budu tvůj otrok, nechají tě tu, dokud nebudeš v pořádku a mě taky, protože jsem tvůj majetek.“

Svraštila obočí a tiše přemýšlela. „Nikdy jsem nelhala,“ zašeptala, „nevím, jestli to budu umět.“

Usmál se na ní a stisk její drobnou ruku.

„Brzy ti bude dobře, a pak půjdeme dál. Najdeme tu skrytou cestu, jsem si jistý.“

Pousmála se taky a zavřela oči. Její líce se opět pomalu barvily do růžova. Chvíli se ještě se zavřenýma očima vyptávala, co se stalo. David jí odhalil jen tolik, kolik potřebovala vědět.

Z rozhovoru je vyrušilo vrznutí dveří. Do ložnice se protáhl malý chlapec. Chvilku stál tiše na prahu, ale pak popošel ostýchavě blíž.

„Mě se bát nemusíš,“ řekl tiše David.

„Otec je ve stáji, neměl bych tu být,“ odvětil hoch.

„Tak proč tu jsi?“

„Otec říkal, že nejsi člověk. Je to pravda?“

David nevěděl, co na to říct. „Jsem člověk jen z části, víš?“

„Tomu nerozumím,“ řekl chlapec a posadil se zvědavě na židli vedle postele.

„Nevím, jak bych ti to vysvětlil. Podívej se na tohle,“ řekl David a odhrnul si vlasy. Chlapec s rozšířenýma očima zíral na vypálený znak na snědém čele a na špičaté uši vyvrhele.

„Kdo ti to udělal? A proč?“ zakoktal překvapeně.

Davidovy vzpomínky se dříve, než tomu mohl zabránit, rozletěly daleko do minulosti. Opět viděl ocelovou klec, ve které se choulili všichni ti nešťastníci, které se podařilo v nočním přepadení pochytat. Přišlo to tak náhle. Vtrhli do vesnice, ve které žil se svou matkou. Mnoho jich v návalu boje zabili, mnoho jich zajali a někomu se podařilo uprchnout do lesů. On to štěstí neměl. Byl ještě malý. Cesta do lomů, která trvala několik dní, dlouhých dní o hladu, se nesmazatelně vryla do paměti všech. To zoufalství které je zaplavovalo. Stesk nad smrtí blízkých�

jeho matky.

Další vzpomínka pálila jako peklo. To když se rozžhavený železný znak dotkl jeho čela. Další dny si pro horečku, kterou dostal, nepamatoval�

„Je ti něco, Davide?“ probrala ho ze vzpomínek Noemi. Trhl sebou a otřásl se. Někdy se nedovedl ubránit, odpoutat se od těch obrazů, zvuků a pocitů ve své hlavě. Někdy v nich zůstával i několik dní a velmi ho to trápilo. Ale ona to věděla a uměla ho dostat zpět do života.

Chlapec stále čekal na odpověď a tvářil se nechápavě. David však neměl ani tu nejmenší chuť mu vyprávět o temných částech svého života, ani o krutosti, kterou by neměl poznat žádný člověk natož chlapec. Smutně se usmál a řekl: „Udělali to zlí lidé. Proč, to sám nevím.“

„Jmenuju se Jeník.“

„Já jsem David, jsem rád, že tu můžeme být.“

Hoch se usmál, ale pak zvážněl. „Už brzo budete muset odejít. Otec má strach, on myslí, že jsi nebezpečný.“

David potřásl hlavou. „A co si myslíš ty?“

Jeník se pousmál: „Myslím, že taťka přehání.“

Fujavice venku se trochu uklidnila a na několik hodin vysvitlo i slunce, které zaplnilo chaloupku světlem. Už jen pár dní a půjdeme dál, pomyslel si David.

Poté, co Noemi ujistila své hostitele, že je její otrok naprosto poslušný a hodný, tíha napětí v domě poněkud poklesla. Takové lhaní nebylo pro dívku vůbec jednoduché. Když se jí optali, kam že to mají namířeno, málem se sama prozradila. Na chvíli ztratila řeč, ale nemohla přijít na jediné rozumné vysvětlení, proč mladá žena se svým otrokem cestuje v nejkrutější zimě do pustiny. Nakonec řekla jen, že je to smutný příběh na dlouhé povídání. Doufala, že tím zažene jejich zvědavost a ke své veliké úlevě uspěla.

Za několik dní ostražitého soužití se Noemi vzpamatovala natolik, že nebyl důvod otálet a napínat trpělivost pana domácího. S největší vděčností přijala nějaké jídlo a pití na cestu, rozloučila se s dětmi a zavázala se, že bude-li moci, odplatí vše, co pro ni bylo vykonáno. David se držel potichu, ale měl radost, že se jeho žena může zase na chvíli cítit jako člověk.

„Hlavně se už nevracejte,“ procedil mezi zuby otec rodiny a oddechl si, až za nimi mohl závorou zajistit dveře. Upřímně však dívku litoval.

Oba manželé vykročili do jednoho z mála slunných zimních dní a dlouho šli tiše, vnímajíce tu krajkovou krásu okolo. Mířili do kopců. Až tam ‒ v nehostinných a ztracených krajích budou mít opět klid a bezpečí. Doufali, že se tam potkají s přeživšími Davidovými přáteli, od kterých jim již zrada hrozit nebude.

Další cesta byla vskutku tvrdá a nepříjemná. Často se zdálo, že se pro závěje a houští nedostanou dál. Pěšina se vytratila pod sněhem, nebo tu vůbec nebyla a les byl neudržovaný a zarostlý. Stopy prozrazovaly jen přítomnost zvěře.

David nebyl příliš dobrý lovec. To málo, co se naučil ještě když žil na svobodě, zapomněl dlouhými roky věznění a po návratu se musel učit sám. Měl k tomu sice výborné předpoklady jako dobrý sluch a skvělý zrak, ale bez učitele není ani učedník.

Zásoby se opět začínaly tenčit a po přátelích nebo nějakém místu, kde se dá žít, ani stopy. Noemi vyčetla v Davidově tváři pochyby.

Už od chvíle, co se poznali, bájil o tajném místě, kde žijí Hledaní v klidu. Vyprávěl jí o tom za dlouhých nocí, kdy se jim pro samou lásku nechtělo spát. Tolik se těšil, že to místo půjde jednou hledat. Nikdy ho ale neviděl! Byla to jakási legenda, vyprávěná na povzbuzení ve vězení. Každý jí věřil, protože to bylo to jediné, co mohlo udržet naději.

Jenže teď na pravdivosti této povídačky závisel život obou poutníků a David si už nebyl tak jistý. Zpátky na samotu „dobrého“ pana domácího se vrátit nesměli a jiné cesty zpět byly tak dlouhé a nebezpečné, že nemělo smysl ani o nich uvažovat.

„Ty hory jsou veliké a rozlehlé a jestli je tady nějaký tajný vchod, jak ho můžeme najít? Když ani stopy tu nejsou,“ řekla do váhavého ticha Noemi. David mlčel. I on se trápil tou stejnou otázkou. Jestli tu ten vchod ovšem je!

„Nezbývá, než hledat,“ řekl smutně a v duchu si vyčítal, jak špatně se stará o tu, již miluje. Měl ji nechat někde mezi lidmi, kde by jí bylo dobře a nehrozilo jí žádné nebezpečí. Neměl ji k sobě poutat.

„Halóóó, je tu někdo?!“ Noemi křičela v naději, že je Skrytí uslyší. David začal hlasitě hvízdat. Do vzduchu se vzneslo hejno vran a vítr fičel mezi korunami stromů. Pak opět nastalo ticho. Popošli zas o pár desítek metrů dál a opět zavolali. Utíkala hodina za hodinou, ale žádná odpověď nepřicházela. Bylo to zoufalé. Síly docházely a zima se vkrádala do hladových těl.

„Stůjte!“ zavelel nepřátelský hlas. „Kdo jste a co tu chcete?“

„Jsem jeden z vás. Hledáme pomoc, nemáme už kam jít,“ zavolal David, i když zatím ještě nikoho neviděl. Vzápětí ale ucítil za krkem ostří meče.

„Nehýbejte se, nic se vám nestane. Tady to řešit nebudeme. Tímhle si zavažte oči,“ ozval se hlas za nimi a někdo jim podal dva šátky. Nezbývalo než důvěřovat. Zavázali si oči a za chvilku už slyšeli mnoho hlasů a cítili, že je okolo nich početnější skupina lidí. Vzali je za ruce a vedli sněhem. Šli dlouho, David měl ale podezření, že to schválně protahují, aby měli jistotu, že zajatci ztratí pojem o směru ‒ což se ostatně stalo již po pár počátečních krocích.

Stoupali do mírného kopce, několikrát změnili směr a nakonec vešli úzkým otvorem, který se za nimi uzavřel žuchnutím.

Sundali si šátky a rozhlédli se. Byli v prostorné jeskyni, zčásti přírodní a zčásti vyhloubené obrovskou dřinou. Prostor osvětlovaly lampy.

Kolem nově příchozích se to hemžilo zvědavými lidmi. Mezi nimi byl i vysoký muž. Měl dlouhé světlé vlasy a šedé oči. Přistoupil k Davidovi a beze slova si ho prohlížel.

„Ano, je z nás,“ řekl za okamžik.

Pak se zahleděl na Noemi. Čelo se mu po chvilce zkrabatilo. „Ale ona není, co je zač?“ obrátil se s otázkou na Davida.

„Je to moje žena.“

„Proč sis jí vzal? Pohrdáš svým původem?“

David měl pocit, že špatně rozumí. „Našel jsem u ní lásku, zamiloval jsem se do ní a vzal jsem si jí, co je na tom špatného?“ Mužova otázka ho rozčílila. Navíc pocítil strach své milované, která se k němu přitiskla.

„To pochopíš později. Ale teď jste unavení,“ kývl na několik okolo stojících žen, „vezměte... jakpak se jmenuješ dívko?“

„Noemi“

„Vezměte Noemi, dejte jí najíst a ukažte jí, kde může složit hlavu. Já se Davida ještě zeptám na několik věcí ohledně vaší cesty ‒ mohlo by jít o důležité informace ‒ a pak se k tobě připojí.“

David přikývl na souhlas a usmál se na svou ženu, aby šla a ničeho se nebála.

Dlouho do noci pak David stál v kruhu vážných tváří a trpělivě popisoval celý svůj dosavadní život. Snažil se nevyhýbat ani bolestivým místům, kdyby je měl totiž vynechat, nemluvil by prakticky vůbec. Vzpomínky ho značně vyčerpávaly, ale splněná naděje v záchranu mu vlévala do srdce radost.

Většina otázek, na které odpovídal se točila kolem jeho pobytu v lomu. Chtěli vědět, od koho a jakým způsobem se k němu dostaly zprávy o tomto tajném místě. Báli se, že se hory začnou hemžit uprchlíky nebo, v horším případě, rovnou vojáky.

„Nevím, kdo mi o tom vyprávěl jako první. Postupem let to říkal a znal asi každý.“

„Kde ale můžeme vzít jistotu, že nepřijdou další? Ne, že bychom je chtěli poslat pryč, ale naše možnosti se o ně postarat jsou velmi omezené, to sám uvidíš.“

„Kdyby někdo z vás znal podmínky, za kterých nás tehdy v lomu drželi, nemohl by se takhle ptát. Utéct odtamtud je téměř nemožné,“ odpověděl David.

„Tobě se to ale povedlo,“ řekl s otázkou v hlase šedooký, „a nepřipadá mi, že by to bylo tvými tělesnými schopnostmi.“

„Jsem zesláblý po cestě a je pravda, že i tehdy jsem byl,“ připustil David téměř šeptem. Dostával se ve vyprávění k místu, ve kterém dosud neměl úplně jasno.

„Rozhodli jsme se utéct tři. Trvalo týdny, než jsme všechno pečlivě naplánovali a smluvili ‒ jakákoli komunikace mezi vězni byla tvrdě trestána. Zjistili jsme, kdy se mění hlídka, která hlídka má jaké nešvary, jak odemknout pouta (která jsme na noc měli), kde se dá nejlépe přelézt plot, jak obelstít psy, bylo tam těch nástrah ještě víc.

Tu noc šlo všechno podle plánu, až jsem se tomu divil. Když už jsme byli téměř na svobodě, něco se překazilo, nebo nás někdo zpozoroval, nevím. Neměl jsem čas na to myslet. Začali po nás střílet.“ David zavřel oči. Vzpomínky byly živé jako tenkrát. Znovu slyšel rány, hrozný křik i sirénu z věže. Znovu cítil splašené srdce, které mu žene horkou krev do hlavy. Psi dostali jednoho, byl pomalejší. Co bylo s druhým, nevěděl. Ztratil se v křoví, nebo ho zastřelili. A pak! Další výstřel a mučivá bolest v rameni. Věděl, že ho musejí trefit, ale pádil dál, dokud nohy mohly. Křik slábnul, ale nevnímal to. Běžel celou noc i když by každému potom jistě tvrdil, že to není možné. Svítání ho našlo na pokraji zhroucení. Šílený strach ho však nenechal odpočívat. Když nemohl běžet, alespoň šel. Vyhýbal se cestám a silnicím a tak vydržel tři dny. Bosý, o hladu, s poraněným ramenem. Neměl tušení, jak najít jídlo. V zoufalství pak jedl všechno, co se mu dostalo do ruky ‒ i trávu. Možná snědl něco jedovatého, možná to bylo zraněním že dostal horečku. Ta zapříčinila, že si z několika dalších dní nepamatoval nic.

Zapotácel se a sesul se k zemi. Byl zase v kruhu poslouchajících, kteří na něho udiveně hleděli. Byl vyčerpaný, téměř jako tenkrát. Nechtěl odmítnout další otázky. Byl zvyklý být vděčný a zavázaný za jakoukoli pomoc, ale už nemohl vydržet.

Poznali to. Nějaký mladý muž mu pomohl na nohy a doprovodil ho úzkou chodbou do malinkého pokojíčku ručně vyhrabaného v zemi.

„Odpočiň si, ráno se najíš.“

David se chabě pousmál místo odpovědi a dopotácel se k posteli, která prakticky vyplňovala celou temnou místnůstku. Jakmile se posadil, ucítil teplo své ženy a na několik kratičkých vteřin před tím, než hluboce usnul, byl naprosto šťastný.