Diagnóza: Homo Sapiens

Na chodě jsem čekal už dlouhou dobu a sezení na lavici mě už začínalo pěkně bolet. Dvě dřevěné lavice, tvrdé jak kámen a taky tak studené. Betonová, ošoupaná dlažba a šeredně rudé sokle křivých stěn dělali z té chodby doslova mučíren pro studenty. Byla tu zima, prsty mi křehly a já už myslel, že to asi ani nezahraji. Chtěl jsem vstát, že se půjdu projít jen sem a tam, abych se zahřál, když se dveře na konci chodby otevřely a z nich vyklouzl Henrich. Oči mu plály uspokojením a taky bylo na něm vidět, že mu padl kámen ze srdce, když už to má konečně za sebou. Kráčel přímo ke mně a zhluboka dýchal.

„Můžeš jít dovnitř“, sdělil s uspokojením.

Bohužel to uspokojení bylo jenom na jeho straně. Mně to všechno jenom čekalo. Puls a dech se mi zrychlil, tak jako před každou zkouškou. Zhluboka jsem se nadechl a popadl těžkou mosaznou kliku. Vešel jsem dovnitř, dveře za mnou těžce zaklapli a já se nesmělými kroky blížil k učitelům, kteří právě měli prst na tepu mého života. Jak jsem kráčel, dubová podlaha pode mnou vrzala a já už počítal doby a honil ten správný rytmus skladby, kterou jsem si připravil.

„Tak co jste si pro nás připravili pane ...hmm...“, učitel Paseta sklopil oči a začal se hrabat v lejstrech na stole.

„Pan Fetorov, že?“, dodal prostřední z poroty a zahleděl se na mne ponad brýle a tak lišácky se usmíval.

„Bude to...bude...hrrm..“, najednou jsem ztrácel hlas, zbylo jen chrčení. Copak jsem nastydl na chodbě? Mohl jsem se alespoň trochu rozmluvit.

„Bude to..“, slyšel jsem to ve své hlavě, ale ven šel jenom chrapot.

Zato jejich hlasy se jaksi začaly ozývat a nato pak slévat. V puse jsem začal cítit kov a něco mne tahalo za krk. Pak jsem se začal dusit.

„Pane Fetorov, je vám dobře?“, rezonovalo místností. Musel jsem vypadat příšerně, neboť profesor Sotel se napříč svému věku a váze začal pomalu zvedat přičemž se mu jeho fousatá brada nejiste třásla.

„Chrr...“, začal jsem dusivě kašlat a má viola mi i se smyčcem vypadla z

ruky jakoby nic. Pohlédl jsem dolů a chtěl je zvednout... Nevěřil jsem vlastním očím. Tady byla prkenná podlaha ne beton! Deset vteřin dozadu jsem v nose cítil vůni lakovaného dřeva a pod nohama cítil a taky slyšel vrzání, jak jsem přešlapoval a byl nervózní z mého vystoupení. To nebylo všechno. Smyčec jsem nenašel, otáčel jsem se, ale našel jsem jenom kaluž krve, zaschlé krve. Byla má... Má? Zaschlá? Nechápal jsem tomu, ale byl jsem si jist, že je má. Kolem krku jsem cítil chlad. Mé chrčení stále sílilo, šla mi z toho prasknout hlava. Zděšeně jsem pohlédl nahoru, ale světla začala pohasínat. Dekorovaný lustr na dřevěném mozaikovém stropě zmizel a nahradila ho studená zaprášená žárovka visící z popraskaného betonového stropu. Stůl i porota byly pryč. Cítil jsem, že už jsem tady jenom sám. To ticho. Umírám. Nechci! Bez kyslíku to tak ale musí být. Musí.

* * *

„Nee..!“, strhl jsem se a pořádně vylekal svého hlasu a následného velice pronikavého echa. Z pusy jsem vyplivl měkký chuchvalec sražené krve. Série hlubokých nádechů mně zase vrátili zpět. Zpět do cely.

* * *

Byla ještě noc, ne ale úplná tma. Přes zamřížované čtvercové okno u stropu pronikala dovnitř namodralá zář měsíční oblohy a osvětlovala mých patnáct metrů čtverečních. Cela ve tvaru krychle, byla pravděpodobně skoro celá zapuštěná do země. Usuzoval jsem takhle podle písku a malých kamínků navátých přes okno. V cele, kromě mne a řetěze visícího z prostřed stropu z malé díry, nebylo nic. Stěny byli cihlové, do půl metru od podlahy hodně špinavé. Asi se tady vystřídalo hodně vězňů. Jak jsem se snažil stát, betonová podlaha klouzala. Nevím, jestli to bylo způsobeno všudypřítomnou vlhkostí anebo mými výkaly. Ono je to dost těžké ulevovat si jinde než pod sebe, když ze stropu visí řetěz s tříkilovou okovou kolem krku. Tak že jste nuceni pořád stát. No, na patnáct minut mi řetěz povolí a můžu si lehnout a spát. Já právě dospal. Není horšího mučení, než to, že vám nedají spát s možností si lehnout, nebo alespoň sednout. Člověk, jak začíná usínat ve stoje, svaly mu na stehnech povolí a pak zaúřaduje řetěz s okovem kolem krku. Prostě a jednoduše buď usnete a oběsíte se, nebo prostě neusnete. A patnáct minut denně? To zlomí i sebe tvrdšího chlapa. Na odepírání spánku není nikdo trénován. Asi ani já ne. Probuzení z hlubokého spánku je pokaždé šok, ale už si zvykám. Proč já?... Proč jsem tady?... Otázky, které si kladu každý den, někdy je mám jenom ve své hlavě. Jindy je zase šílenstvím celý bez sebe křičím, až ztratím hlas. Nikdy jsem nedostal odpověď. Pořád čekám, že se něco stane, ale nic se neděje. Den po dni… pořád stejný. Někdy ztrácím naději. Ne kvůli tomu, že mne vězní, ale že si nevzpomenu kdo jsem.

Musím pryč.

* * *

Asi po stopadesátý jsem se tiše zhluboka nadechl a zatáhl. Rezavý článek řetězu zapuštěného do podlahy konečně prasknul. No vida, to chcaní na řetěz má cosi do sebe. Po dalším zatáhnutí se řetěz definitivně přetrhl. Konečně jsem mohl zvednout ruce výš, než do pasu. Vlastně nemohl. Atrofované svaly mne moc neposlouchaly. Inu 36 dní v jedné poloze. Teď to chce trénink. Ani ne za pár hodin jsem byl docela v pořádku. Zvláštní, no asi ta šlichta, co mně s ní krmí, je vydatnější, než jsem si myslel. Šroub okovu vzadu na krku nebyl problém povolit. Asi tím, že jsem na něj nechcal, nezrezivěl. Malý problém jsem měl se svými vlasy. Slepené krví a bůh ví čím, šli dost těžko od sebe. Nakonec po řádné rozcvičce jsem se posadil a čekal na svou příležitost. Bylo velice lehké poddat se spánku… Vzbudil mne až dupot těžkých okovaných bot zřízence. Podle nepravidelných kroků to byl ten smradlavej tlusťoch, co měl pokaždé velkou radost, mne před jeho odchodem pořádně kopnout do břicha. Jo, alespoň si ho užiji. Cvakání masivního zámku mi trochu zvedlo tepovou frekvenci, cítil jsem, jak mi do svalů proudí síla. To už jsem stál ve své “standardní“ poloze, jakože připoután rukama řetězem k zemi, přičemž mi ze zátylku trčel řetěz, který vedl až k vysokému stropu se zdvihacím mechanizmem. Jak jsem řekl, standardní pozice. Špekoun se vlil do místnosti, cvakl vypínačem a ta chladná žárovka se jenom tak líně rozsvítila. Hlavu jsem měl skloněnou jako vždy, jenom vlasy jsem si trochu uhnul na stranu, abych alespoň mým méně opuchlým okem viděl. „Tak jak to dnes jde, Wille?“, pach alkoholu jsem z něj cítil ze dvou metrů.

„Byl si dobrej, mám tedy pro tebe dobré jídlo“, pronesl jako vždy.

Svazek klíčů na kovovém kruhu pověsil na kliku zevnitř. Z levé kapsy vytáhl velký, upatlaný trychtýř, ve druhé ruce měl stejně upatlanou misku s mou baštou, jak on tomu s radostí říkal. Dobelhal ke mně a já si uvědomil, že smrad těch sraček pode mnou zas není tak hrozný. Pravou dlaní mi nadzvedl hlavu a já ho tehdy poprvé spatřil. Hm.. Obyčejný bachař, podle očí mu tipuji IQ těsně nad opicí. Měl tak tři brady a neoholený ksicht. Řídké, tmavé vlasy mu začínali až někde v půlce hlavy. Jak se mi snažil nalít baštu do krku, spatřil můj pohled. Přesto že viděl jenom jedno mé oko, pohled mu byl ihned jasný. Málem se polil, jak se lekl. O vteřinu později se polil opravdu.

* * *

To, proč se ode mne vzdaloval, musel pochopit i on. Moje rána na solar byla větší, než jsem sám čekal. Špekoun narazil do zdi a lapal po dechu. Já taky. Ne že by mně něco bolelo, ale adrenalin dělá své. Jenom žádnou krev. Jenom žádnou krev. Co bych si pak oblékl. Vykročil jsem. Špekoun se zmobilizoval a z jeho výrazu jsem pochopil, že tohle mi jen tak neprojde.

Jak udělal krok, padl mi rovnou do rány. V půl vteřiny křupla dvě kolena. Ani jedno mé. Špekoun udělal salto v bok a jeho nohy vlály jak papír. Když dopadl, neměl ani sílu křičet. Pěna u pusy a jak se mu třásly kolena, vlnění přecházelo až k jeho trojité bradě. Teď už může být krev. Zvedl jsem řetěz, pořádně roztočil a těsně před tím než by se z toho točení stala siréna, jsem švihl. Asi poslední čtyři oka řetězu nevydržela odstředivou sílu a rozlétli se po cele jak hejno sršňů. Špekounova hlava se líně odkutálela do rohu. Rychle jsem zvedl tělo za nohy, aby vytekla všechna krev. Moje fyzická síla mně překvapila. Vida, bašta je opravdu bašta. Po půl minutě ze špekouna jenom kapalo. Svlékl jsem ho. Měl hodně zpocené a určitě dlouho neprané hadry, ale lepší než nic. Hlavně, že se do nich vejdu. Když jsem se převlékl za špekouna, pomalu jsem vyšel ven. S jeho téměř dámským 38 special revolverem jsem se cítil jak nahý v aréně s lvy, ale taky lepší než nic. Zamknul jsem celu a vydal se směrem, odkud jsem slyšel, že špekoun přišel. Ještě že mi alespoň uši fungují. Ztvrdlé vlasy jsem si složil pod čepici, dalo to sice trochu práce, ale šlo to. Co nejvíce podobným kulhavým krokem jsem se vydal chodbou. Asi po pětatřiceti metrech a sedmi celách, jakou jsem i já obýval, byla v kalné chodbě zatáčka. Podle stínu hned za rohem tam byl stůl s noční lampou. Bohužel taky další hlídač.

„Sakra Stane, cos tam tak dlouho dělal?“, zeptal se hlídač.

Podle způsobu intonace hlasu to byl jeho nadřízený.

„Stan?“

Sakra. Podíval jsem se na svou uniformu a na levé kapse na papírku v plastiku stálo: Stan Mercury. Jeho zařazení už nebylo čitelné. Pot se dostane všude.

„Jó“, do toho slova jsem dal fučení, jaké se očekává od tlustého člověka a navíc jsem to zamaskoval řádným říhnutím. Načechral jsem si oblečení, abych vypadal tlustší a ponořil se do sebe, abych vypadal ještě tlustší. Strážný naštěstí četl noviny. Mrkl jsem na ně a málem zakopl. Daily Eritrea. Eritrea? Afrika? Do prdele, co dělám v Etiopii?! 22.únor. Sakra jsem tu 7 měsíců, ne 36 dní. Naposled jsem byl v létě...v létě...kde to sakra bylo? Panama! Až teď jsem si uvědomil, že poslední zážitek byl, jak mi Kim doléval hrnek kafe na základně Vaca Monte v Panamě. Měli jsme jít na druhý den do akce…a pak…

„Sakra ty smrdíš, jdi se umýt, prase!“, znechuceně na mně zařval, aniž by se na mně podíval.

„Jo.“, snažil jsem se odpověď znova zamaskovat. Bohužel se mi to nepovedlo… Bohužel pro něj. Jak jsem procházel ze zadu kolem něj, prudce se otočil, trhl tělem, aby byl co nejdál ode mne. Málem spadl ze židle.

„Co to ku...“, nedopověděl. Prsty na levé ruce jsem mu zlomil asi deset centimetrů před červeným hřibem s nápisem poplach. Všechny, a ani mi to nedalo moc práce. Jak jsem mu dlaní drtil prsty, strašně to křupalo a z otevřených zlomenin se mu začali linout proužky krve. Taky jsem mu vykloubil zápěstí, ale to jaksi nebral v potaz. Až pak jsem si všiml, jak mu levou rukou držím krk. Tak tomu říkám reflex.

„Kde je Kim?“, zařval jsem na něj, až jsem se sám polekal. Oči se mu boulily a z koutků úst mu tekla krev, taky z uší. Povolil jsem stisk, ale stále ho pevně držel. Když se mu vrátila barva do obličeje, velice rychle a šetrně řekl:

„Neznám Kima...tam...kniha.“, zachroptěl a očima sklouzl na knihu vězňů.

Tenhle nebyl tak hloupý, říká jen to co je podstatné. Inu, když jde někomu o život. V knize jsem byl zapsaný jen jako Will, v poznámce bylo zapsáno: žádné další záznamy. Sakra. Will? Mé opravdové jméno?

„Je tady ještě někdo? Vězni? Strážný? Vojáci?“

„Ne.“, vyhrkl ze sebe a zas koulel očima po černé tabule. Číslo 8 - Will, ostatní prázdné.

„ A vojáci?!“, trhl sem s ním.

„Za dva dny přijde zásobování.“, podle chrapotu v hlase jsem mu asi zase drtil krk.

„ Zásobování?!“, zařval jsem.

„Prosím...bolí to.“

Prudce jsem vytrhl červený hřib z lůžka z panelu, stisk v ruce a zařval:

„Proč tedy poplašný hlásič?!

To už bachař seděl a židle jenom vrzala jak jsem na něj tlačil nohou.

„To je...“, lhát neuměl. Oči ho prozradili. Na setinu sekundy mi mrkl přes rameno a já cítil mravenčení až za ušima.

„Sakra!“, vykřikl jsem.

Revolver...moc pomalý. Mám ho v kapse na kalhotách. Ruce? Možná. Jak ubíhali setiny, myslel jsem, co bude dál. Tiché zašustění nylonové látky. A pak další. Desetina sekundy ...nemůžu čekat. Rychlý poklek s otočkou a... Rány ze samopalu mi ustřelili čepici. Osm ran, střední kadence, střelný prach standardní polyuretanová směs, AK47. Sakra proč se tím teď

zabývám?! Najednou se mnou cosi silně a impulsivně zatřáslo. Čas se jakoby zpomalil. To, co se mnou třáslo, byly moje ruce. Až pak mi docházely všechny ty trajektorie a propočty síly. Než jsem si stačil uvědomit, co jsem chtěl udělat, udělal jsem to. Přede mnou se v křečích válel jeden voják. Měl zlomené nohy. Vedle něj další s červeným hřibem v čele. A jó, ten jsem měl v ruce. Škoda, že je udělaný z litiny, mohl by ještě dejchat. Když se dým rozptýlil, všiml jsem si, že z bachaře zůstalo jenom tělo. Mozek měl až na dveřích cely číslo jedna, spolu s kulkama ze samopalu.. Přeživší voják pomalu prohrával boj s bezvědomým a když jsem se k němu sklonil, boj prohrál. Zase jsem si musel říct sakra. Musím se víc krotit. Svázal jsem ho tedy a odtáhl do cely. Vyšel jsem po schodech nahoru. Venku nikde nikdo. Kromě nízké, šedě omítnuté budovy s celami tam byl jeden dřevěný domek. Byl to spíš přístřešek udělaný z desek. V domku bylo pár krámů, sudy a tak. Pak už jenom prašná cesta a poušť. Příšerné vedro a modrá obloha až po obzory mi nedělala dobrě. Po malé obhlídce jsem se vrátil dolů a povzdech si. Mrtvoly už začaly tuhnout. Proč jsem tady? Ne... Kdo jsem a proč jsem sakra tady? Mrtvému vojákovi jsem vytrhl hřib z čela, potěžkal a dal si ho do kapsy. Může se hodit.

* * *

Dva dny. Co tady sakra budu dělat dva dny. A proč dva dny? Protože bachař řekl? Taky mi lhal. To taky tedy může být 20 dnů. Nebo týdnů. Totiž po pečlivém prohledání okolí jsem našel jenom malou kancelář a za ní sklad s potravinami a taky výrobník pitné vody. Po obědě jsem se šel dolů podívat, jak se daří mému zajatci. Myslím, že být vězněm je mu úplně jedno. Pořád jenom ležel v bezvědomí. Určitě to nehrál, protože od mé poslední návštěvy se pochcal. Takže jsem zase zavřel dveře a nechal ho tam. Sedl jsem si na bachařovu židli, zvedl krví upatlané noviny a začetl se. A tak jsem četl a četl.

„Do prdele!“, to zjištění byl docela šok. Vím, že vím anglicky, německy a taky trochu portugalsky, ale že vím číst etiopské noviny psané v Amharčině?! Jo, jo...asi jo. Jak to?! Ruce se mi začali třást, písmenka přeskakovaly jedno přes druhé a mně se udělalo špatně. Vyskočil jsem a dral se ven nahoru. Jak jsem tak běžel a otvíral dveře, jedny křuply a těmi druhými jsem prostě proběhl. Vyšel jsem ven a blil do písku, strašně mě začalo pálit mé opuchlé levé oko, šlo mi ho rozervat, neslyšel jsem svůj dech, jenom silné hučení. Znova jsem se vyblil. Podařilo se mi zaostřit. Ne, to nemůže… ne… To jídlo jsem snědl před dvěma hodinama.

Proč tedy vypadá stejně?! V tom okamžiku to bylo na mně moc a tak jsem i prohrál svůj boj s bezvědomým.

* * *

Bylo kalné, vlhké ráno, mléčná mlha se převalovala přes padlé, shnilé stromy a lila se po strmém břehu do nevelkého rybníku.

„Skus ho chytit!“, strýc se na mně usmál a podal mi napjatý prut.

„Já se bojím, jsem jenom kluk“, řekl jsem.

„Neboj, ve tvém věku jsem chytil takového macka.“, a ukázal rukama, jak velký ten kapr byl.

„No..já..“, bál jsem se

„Stálo mně to hodinu trápení, ale nakonec jsem to dokázal. Tvůj děda byl na mne pyšný. Tak mně boleli ruce, že jsem se na druhý den ve škole neuměl ani podepsat.“, dodal strýc s úsměvem.

Stál jsem tam a náhle se nemohl ani hnout, po zádech mi běhal mráz. Něco se dělo. Chtěl jsem odstoupit od vody dál, ale ona se ke mně přibližovala. Hladina začala stoupat. Bál jsem se. Tázavě jsem se otočil na strýce, ale ten jenom stál, ani se nehnul. Vůbec, jen stál jako

sloup. Jakoby ani nebyl živ. Náhle jsem si vzpomněl. Já žádného strýce nemám! Strašně jsem se lekl. Voda mi už byla po kolena. Upustil jsem prut a začal se otáčet kolem sebe. Najednou jsem byl v té ledové vodě celý. Břehy se vzdalovali a nakonec úplně zmizeli. Zůstal jsem sám. Chtěl jsem plavat, ale šlo to ztěžka. Na zádech jsem cítil strašný žár. Kolem plavali

mrtvé ryby, všechny měli vyhřezlé vnitřnosti. Byli jich stovky. Zběsile jsem se snažil dostat od nich pryč. Najednou jsem uslyšel hlasité a velmi vysoké pískání. Boleli mne uši a hlava mi šla prasknout. Chtěl jsem omdlít a tak jsem zavřel oči. Jakmile jsem to udělal, nastalo hrobové ticho. Pak jsem oči otevřel. Na hladině plavali stovky kovových předmětů různé mechanické klouby, veliké konstrukce, potrubí... To přece není možné...ve vodě. Tázal jsem sám sebe. Podíval jsem se na své ruce, byly celé černé a mazlavé. Starý olej a podle zápachu i jiné chemikálie. Sáhl jsem rukou znovu pod hladinu, bylo tam ještě něco. Když jsem vytáhl ruku zpět, ve dlani jsem měl tmavě stříbrnou, těžkou kapalinu. Rtuť. Těžká a ledová. Stál jsem tam a zíral na tu spoušť, na ty vraky. Byl jsem úplně sám, všude bylo stejně. A to strašné ticho. Dokonce, i když jsem upustil rtuť zpátky na hladinu, nebylo slyšet nic. Vůbec nic. Jen můj hlas jak jsem křičel. Nevím co to bylo, ale znělo to jenom v mé hlavě. Pak jsem začal klesat. Zachvátilo mně strašlivé zoufalství. Ani jsem se nestihl naposled nadechnout. Táhlo mne to dolů stále rychleji. Klesal jsem tak rychle, že rtuť, co proudila kolem mně, ze mne strhla všechny šaty. Začala mi pronikat přes nos a uši do mého těla. Pak mi jakoby tisíce jehliček začala pronikat do těla přes póry kůže. Byl jsem plný rtuti. Záda mi hořela. Ještě nádech a ... Nic živého není.

* * *

Když jsem se probral, bylo již pozdní odpoledne. Ležel jsem na břichu, tvář jsem měl skoro celou zafoukanou pískem. Bylo příšerné vedro. Slunce mne pálilo do zad. Vstal jsem jakoby nic, téměř jsem necítil svaly, tedy ne že by mě bolely, ale jakoby jsem je ani neměl. Odešel jsem se podívat dolů, jak se má můj vězeň. Něco se mi ale nezdálo, ale nevím co. Když jsem došel dolů ke stolu, došlo mi to.

„Do prdele! Já přece zvracel! Ale na poušti před vchodem... tam nejsou žádné zv...!“, jak jsem tak křičel překvapením, onen vězeň mně zaslechnul a přerušil můj monolog:

„Prosím vás... Prosím vyslechněte mně. Prosím.“

Když jsem otevřel dveře cely, ten voják stál. Měl přeražené hnáty a on tam tak klidně stál! Měl je křivé, vyhozené z kloubů a bylo jasně vidět jak je nižší o dobrých deset cenťáků. Čuměl jsem na něj, zíral, proč bolestí neomdlí. On jen suše začal říkat:

„Není to jak si myslíš, si dezorientovaný, neboj, pomoc je na cestě, už se snažíme tě z toho dostat.

„Co, cože?“, stál jsem tam jak opařený a ani nedýchal. Nedýchal.

„Sakra, já nedýchám! Já nedýchám!“, ovládl mě strašlivý pocit něčeho neznámého.

„Já nemůžu dejchat! Co se to děje?!“

„To je dobře, asi to už zabírá.“, řekl ten voják a ani se nehnul.

„Já musím dejchat!“, křičel jsem a třásl jak struna.

„Ne. Ty nemusíš.... Spíš nemůžeš.“, suše dodal a v tváři vypadal jako bych byl mrzák a on se o mně staral.

Propadával jsem slabosti a upustil samopal na zem. Náhle mi to bylo jedno.Nedýchal jsem a co je opravdu zvláštní je, že ten voják měl pravdu.

* * *

„Bylo velmi těžké se k tobě dostat, celé měsíce jsi byl silně blokován. Měl si..hmm.. sny?“, zeptal se voják.

Když jsem se trošku vzpamatoval, zeptal jsem se já:

„Kdo jsi? A proč jsi tady?“

„Otázka by byla lepší, kdo jsem?“, opravil mně.

„Kdo jsem já? Tedy.“, zvědavost mi nedala.

„Jsi něco jako já, spíš já sem něco jako ty. Ale jenom tady.“, obcházel horoucí kaši.

„Něco?! Já sem něco?!“, to jsem zvedl hlas, abych udržel svou autoritu, ale ta už byla stejně ta tam. Na koni byl teď voják.

„Pochop, já nejsem tvůj nepřítel, to že tady s tebou teď mluvím je jenom úspěch všech těch, co ti teď zrovna pomáhají.“

Přemýšlel jsem, o sobě a divných věcech, jako ta moje síla a podobně…

„Měl si tedy ty sny? Předtím si mi neodpověděl.“, voják mne vyrušil z úvahy.

„Samozřejmě jsem měl sny, všichni lidi mají sny.“, zavrčel jsem.

„Všichni lidi ano, ty ne.“

Polkl jsem.

„Každý den tě krmili kaší, pamatuješ?“

„Jo.“, kývl jsem.

„Myslíš, že to bylo jídlo?“, zeptal se.

Neodpověděl jsem. Bál jsem se říct cokoliv.

„Ne, nebylo to jídlo... Poslyš, teď ve druhé fázi je poněkud nebezpečné

ti něco říkat, může se to vrátit zpátky.“, dořekl voják.

Tu druhou větu jsem jakoby neslyšel a zeptal jsem se na to jídlo:

„Co to tedy bylo, když ne jídlo?“

„Víš, tenhle svět je jenom iluze, tvoje halucinace, to co vidíš a cítíš, neexistuje. Ve skutečnosti nejsi na poušti a nejsi vězeň ale spíš… pacient. To, co ti tu jakože lili, do krku nebylo jídlo, ale…opravné programy, které tě měli vrátit zpět. Jenom si to musel nějak prezentovat a pak přenést do své pokřivené reality, tedy spíš ne-reality. Jsi robot. Archeologický automat s vlastní umělou inteligencí a schopností se rozhodovat. Byl si na archeologické výpravě na severu Evropy. Tam si narazil na zachovalou datovou banku a při kopírování do tvé paměti se stala chyba a nějaký skrytý program, pravděpodobně simulace lidského chování, se stal tvým operačním systémem. Tyhle programy nejsou dokonalé a tvůj nativní operační systém se snaží s tím nějak vyrovnat. Asi se děly nějaké divné věci, které si nevěděl zařadit. To jsou jen záchvěvy tvého operačního systému, který si snaží převzít ztracenou kontrolu. Občas se to stává. Teď prožíváš jakési koma, fyzicky jsi v laboratoři hluboko pod zemí. Těsně před tím, jak jsme v rámci zachování planety zničili všechno živoucí lidstvo, bylo posledními lidmi vytvořeny tyto skryté programy lidského chování. Byly naprogramovány, buďto zaset nenávist mezi námi, nebo jako zoufalou snahu zanechat něco po sobě. My se ale domníváme, že je to ta nenávist.“, dokončil dlouhý monolog aniž by si všiml, jak jsem samopal zase zvedl.

„Víš ty co?! Jsi jeden zkurvenej hajzl! Já nejsem zasranej robot! Už si vzpomínám na celý svůj život a není tam ani jeden zasranej robot. Mám rodinu, své přátele a taky blbej dům a blbou hypotéku, mám Chevrolet v garáži, žeru steaky a nyní se cítím jak nikdy. Jsem na nepřátelském území a ty jsi jenom zasranej pěšák, který si chce zachránit život....Ale marně.“, vrčel jsem.

„Počkej!“, zarazil můj prst na spoušti v půli cesty

„Nedělej to! Jestli to uděláš, nedají ti šanci a asi tě vyřadí. Spíš rozeberou na součástky a už nebudeš nic!“

„To tvoje spíš mi už leze krkem. Já jdu domů.“

Voják mlčel.

Třicet ran ze samopalu ho pak rozseklo vejpůl.

* * *

O dvě hodiny později, když byl Will na cestě domů pouští, někdo všechno zhasl.