Zápis v deníku, 6. března, neděle

Dny letí strašně rychle, i když téměř každý prožívám dvakrát. Někdy se probudím z jednoho snu, abych zjistil, že jsem v druhém. Už se mi podařilo zjistit i nějaké zákonitosti. Ve snu nejdou žádné hodiny. Nedokážu rozeznat tváře lidí okolo mě, a nejsem si jist, jestli to jsou šediváci, nebo mám jen rozostřený zrak. Noviny jsou nečitelné ne jako německý švabach, prostě rozmazané, nerozeznám obrázky ani titulky. Zvuky jsou tlumené. Vše je podobné jako ve skutečnosti, a přitom jiné.

Možná se ve skutečnosti bloudím po ulicích v náměsíčném stavu, ze kterého se neumím probudit.

Hřbitov.

Charles se rozhlédl okolo, ale všude viděl jen samé kříže. Kamenné, železné, dřevěné, nové i téměř se rozpadající, nepravidelně rozeseté po pláni všude okolo. Zkusil přečíst jméno na jednom kříži, znaky vtisknuté do kamene se mu rozpíjely před očima. Lebensunverten Leben. Jeden bezcenný život vedle druhého, kam až dohlédl.

Procházel mezi kříži a rozhlížel se po čemkoliv známém. Nepochyboval, že i tohle je sen. Ale jiný. Když zavřel oči, slyšel jen vlastní dech. Žádný jiný zvuk. Žádný pach. Jen mrazení v zádech.

„Charlesi?“

Pomalu se otočil a otevřel oči. Freya stála kousek od něj, oblečená v krátkých tmavě modrých šatech a botách na podpatku sahajících až do půli stehen.

„Kde to jsme?“

„Řekl bych, že na hřbitově,“ odpověděl a přistoupil blíž. Musel se jí dotknout, cítit alespoň jednoho živého člověka, který s ním sdílí jeho šílenství. Když ji vzal za ruku, podívala se na něj poněkud překvapeně, ale neucukla.

„Romantické místo na schůzku,“ usmál se a rozhlédl kolem. Z té šedé pláně lemované ocelově šedou oblohou na něj padala beznaděj. Nevěděl co má dělat, hlavu měl prázdnou, jako by se mu myšlenky rozbíhaly a ztrácely mezi stovkami hrobů. Ne, hrobů ne, křížů, opravil se v duchu, ale už nemohl jen tak zapudit myšlenku, která se mu v hlavě objevila.

Freya přistoupila k jednomu nakloněnému železnému kříži, ze kterého se už loupala černá barva a zatlačila na něj. Chvíli se nic nedělo, ale pak se kříž se skřípěním naklonil na opačnou stranu.

„Myslíš že je to dobrý nápad?“ zeptal se Charles.

„Máš snad lepší?“ odpověděla a zatáhla. Opět se ozvalo skřípění a kříž se naklonil zpět. Freya se chvíli opírala do kříže z jedné i druhé strany, viklala s ním tam a zpět a pak zatáhla vzhůru, ale ocelové rameno vězelo pevně v zemi. Charles otevřel ústa, aby něco řekl, když ucítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku. Rozhlédl se na všechny strany, ale nevšiml si žádné změny.

Až když se pohledem vrátil zpět k nakloněnému kříži, všiml si, že se zem okolo něj začíná propadat. U paty ramene vznikl otvor a kříž se propadl pod zem. Oba ustoupili o pár kroků, protože se i země okolo začala trhat a díra se stále zvětšovala.

V tiché shodě se oba otočili a začali utíkat pryč. Charlese napadlo, jak se asi utíká na podpatcích, ale Freya s ním snadno držela krok. Krátký pohled přes rameno odhalil, že se celá planina s kříži za nimi ohýbá, rozpadá a mizí v hloubce.

Pod nohama mu zaduněl kov. Vběhli do uličky mezi kříži tvořené rezatými vroubovanými plechy a ohrazené pásy z obou stran. Charles se zastavil, aby nabral dech, a rozhlédl se na obě strany. Ulička se táhla mezi kříži vlevo i vpravo, kam až jen dohlédl, na obzoru se sbíhala jako ... koleje.

„Železniční trať,“ ozvala se Freya a s hlasitým klapotem podpatků o železo přišla k němu.

Oba se dívali, jak se další a další kříže řítí do propasti, která neměla dno. Po jedné straně kolejí už nebylo nic, šedá obloha se táhla dolů a když se Charles naklonil přes okraj trati, uviděl ten samý výjev. Pak se začala ohromnou rychlostí rozpadat pláň na druhé straně, a za chvilku už stáli čtyři stopy širokém – nebo spíše úzkém – chodníku lemovaném kolejnicemi, který visel v prázdnotě. Charles začal mít tušení, co bude následovat. Nemusel čekat dlouho. Na jedné straně trati v místě, kde se stýkala s oblohou, se objevila malá hvězdička.

„Neraduj se ze světla na konci tunelu. Může to být protijedoucí vlak,“ prohlásil, a otočil se na Freyu, která upřeně sledovala trať v opačném směru. Položil jí ruku na rameno a když se na něj podívala, ukázal směrem ke zvětšujícímu se světlu.

„Obávám se, že mu asi neutečeme.“

„Obávám se, že nemáme kam,“ odpověděla Freya a kývla bradou. Světlo se rozzářilo i v tomto směru. Ozvalo se vzdálené zapískání parní píšťaly. Když se přibližuje, zní vždy výš, než když se vzdaluje, vzpomněl si Charles na školní poučku.

Freya se rozhlížela na obě strany a ve tváři se jí zračilo rostoucí napětí. Píšťala se ozvala znovu, mnohem blíže, a vzápětí přišla stejná odpověď.

Už bylo slyšet supění parních strojů i zvučení kolejnic. Světla nebyla vzdálená více než sto metrů. Charles se zadíval do nekonečné hlubiny pod sebou, zavřel oči a začal počítat.

„Jedna, dvě, ...“

Ucítil sevření ruky okolo zápěstí a škubnutí, které ho stáhlo do hlubiny.

„... tři.“ Nad ním se ozval mohutný náraz a skřípění trhané oceli. Otevřel oči a spatřil zkroucenou a hořící masu lokomotivy, jak padá přímo na něj ... a pak ho pohltila ledová voda.

Zápis v deníku, 27. března, pondělí

Probudil jsem se v posteli, oblečený a úplně mokrý. Zaslechl jsem pod oknem chlapce, který prodával noviny, a zavolal ho nahoru. Asi se hodně divil, když za jeden výtisk dostal celou marku, ale neměl jsem čas čekat na drobné. Třesoucíma rukama jsem položil noviny na stůl. Článek stál hned na první straně.

Tragédie na železničním mostě

Špatně přehozená výhybka zapříčinila smrt tří stovek lidí ...

Policie hledá muže a ženu, kteří byli spatřeni ...

Před očima stále vidím nakloněný železný kříž s nápisem Lebensunverten Leben. Bezcenné životy. Všude okolo mě.