Desátý model, díl 1.
Neklidná sci-fi povídka z nedaleké budoucnosti. Tajemný a spletitý propletenec lidských osudů s osudy uměle vyvinutých modelů, které touží po jediném. Přežít.
V Zeleném sektoru se lidé dělili na dva druhy. Jedni klidně spali a pro zbytek naopak začala doba, kdy být aktivní.
Patřil jsem do té druhé skupiny.
Opustil jsem herní prostředí a vrátil se zpět do svého bytu.
Bezpečnostní aktivace rychlým skenem sítnice a rozložený seznam příchozí pošty. Systém mi předložil jedinou novou, kterou nedovedl identifikovat. Podivné, zajímavé a nezvyklé.
Zpráva byla jednoduchá. Adresát neznámý.
"Můžeme se sejít? Nebudeš toho litovat."
Bez podpisu, beze stop. Všechny podpůrné aplikace hlásily, že cesta k původci této zprávy, neexistuje. Přitom mi oslovení přišlo tam, kam směli jen zvaní. Mé intimní známosti, milenky, které se mnou komunikovaly v případě potřeby. Byl jsem pro ně únikem ze světa, který k nim nebyl přívětivý. Stávaly se u mě tak samy sebou, cenily si toho a využívaly, kdykoli měly potřebu. Mé zájmy ale sahaly daleko dál než jen sem. Za své služby intimního partnera, který nikdy neřekl ne na jakoukoli nesplněnou erotickou fantazii, jsem si bral jiné platidlo. Mé pečlivě vybírané milenky mi sháněly tajné informace, využitelné pro potřeby mého záškodnictví a jiné formy obohacování.
Pokleslá společnost, v jakou se lidstvo postupně proměnilo, nabízela obrovské možnosti. Chytří toho využívali, budoucnost patřila sociopatickým anarchistům, kteří kličkovali s artistickou obratností. A z extrovertů se stávaly ikony, které stoupaly stejně rychle, jako poté i padaly. Takže žádná změna. Jen hlídanější a více propojená společnost, ve které se ale šikovní stali neviditelnými.
Můj svět, to jsou propojení lidé, kteří vědí jeden o druhém naprosto všechno. Sociální sítě se staly doslova sdílenou duší lidstva, většina jedinců byla trvale napojena k síti pomoci voperovaných implantátů. Každý zážitek byl zaznamenán. Lidé manipulováni systémem k nejvhodnějším nákupům a aktivitám. Oční fólie, které promítaly do zorného pole potřebné údaje, byly nedílnou součástí života den co den. Naprostá, všepohlcující propojitelnost mezi všemi, měla právo veta rozhodovat. Bylo velmi snadné lidem podsouvat věci, které jste chtěli, aby vykonali nebo si mysleli. Pohodlný život, systém se postaral. Stejně tak se ale dokázali mnozí z nás vypnout a z jejich světa jim zmizet. Já jsem byl jedním z takových.
Měl jsem za to, že mi nikdo jen tak neunikne. Připadal jsem si neviditelný, když mě ale kontaktoval někdo neznámý, znervózněl jsem. Nenechal jsem systém, aby mě ovládal, a tak jsem podlehl falešnému dojmu, že vidím všechno jasně a že proniknu kamkoli. Přehnaná sebedůvěra ale měla své hranice. Přemýšlel jsem nad tou zprávou a rozhodl se, že tuto hru na setkání, o které se v ní vůbec jednat nemusí, rozehraji. Čistě ze zvědavosti. Zároveň jsem pátral dál a projížděl cesty, kudy se sem tohle mohlo dostat. Profil tohoto neznámého hosta byl každopádně odněkud vytvořen, působil ale, že jej systém vpustil dovnitř bez nejmenších pochyb. Nechápal jsem to. Dojem toho, že o mě zavadil někdo mocný, začínal lehce tlačit v podvědomí.
Odepsal jsem stručně: "Kdo je naším společným známým? Kde jsi na mě našla kontakt?"
Nepříjemný pocit. Ten, kdo nehlučně prošel přes mnoho zamčených dveří a chce se setkat, může být někým, komu jsem něčím uškodil. A má práce měla hodně aspektů, disponoval jsem informacemi, které mohly uškodit mnohým. Bylo důležité, mít se na pozoru. S touto myšlenkou jsem odmávl svítící displeje, sbalil gestem aktivní aplikace a hodil si je na ruku. Na kůži mi zablikalo stručné potvrzení o mobilní aktivaci a zase zhaslo.
Mávl jsem na dveře od výtahu a sjel dolů, potřeboval jsem na vzduch.
Zrovna, když jsem míjel dětské hřiště plné usměvavých dětí bez maminek, obklopené létajícími chůvičkami, tiše mi pípla ruka. Zastavil jsem a nechal se obíhat dalšími běžci, kteří si vedle fyzické kondice zlepšovali své sociální statusy tím, že se hodnotili navzájem. Nebo případně zvesela nakupovali. Další příchozí zpráva.
"Dovolila jsem si tyhle věci trochu obejít. Pojďme se setkat osobně. Vše vysvětlím."
Důraz na osobní setkání, které dokáže odkrýt anonymitu, se mi ale zamlouval. Jak moc riskuji? Nevěděl jsem o nikom, koho bych v poslední době sestřelil na vyšších místech. A tohle byla vysoká meta, absolutně neviditelný červ, který se dokázal dostat všude. Jako by používal paklíč na všechny zámky. Naší komunikaci se automaticky mazala historie, měl vše pod vlastní konstrolou. Zatím to vypadalo, že je to ONA, což ale v tomto světě mohlo být matoucí. Řekl jsem si, že jdu do toho.
Můj vzkaz byl jednoduchý. Kdy a kde. Nic složitého nebylo potřeba. Nechal jsem ledničku objednat věci na večer a ta se spojila s dronem, který mi pro nákup zaletí. Byl mou pojistkou, kdyby se něco stalo, unikne s nejcennějšími daty pryč. Nebylo od věci se jistit.
Její odpověď přišla rychle, během několika sekund.
"Park vedle Tvého domu, dnes večer v osm. Vím, jak vypadáš."
Musela znát někoho, kdo mě dovedl věrně popsat. Že ví jak vypadám, byla další zajímavá skutečnost. Už nešlo uhnout, nutně jsem potřeboval vědět, co dalšího na mě ví.
Těsně před osmou večerní jsem se nacházel uprostřed parku a čekal, vyhlížel, co se stane. Byl jsem napjatý, protože to bylo něco, na co jsem nebyl tak úplně zvyklý. Zvolil jsem ležérní, nenápadné oblečení - džíny a kostkovanou košili. Vkus a styl se lidem nikdy nijak výrazně nezměnil, do nitra textilních vláken jen pronikla elektronika, takže jste mohli svým oblečením dobíjet přístroje. Nebo své vlastní orgány, pokud byly umělé. Park byl provoněný, krásně barevný, všechny stezky dokonale upraveny, jako by to byl obraz namalovaný pedantským architektem. Patrně jej ale navrhl program, který rovněž vybudoval vysoké budovy okolo něj. Kousek za mými zády stékal z vysoké výšky budovy až dolů, na zem, vodopád. Ochlazoval celý park, čímž umožňoval přirozenou cestou ideální regulaci teploty. Domy se podobaly stromovým chýším, dokud jste nepřišli blíže a nerozhrnuli popínavé druhy rostlin, které maskovaly mohutné, silné stěny. Krásný den právě končil a začínal teplý letní večer, který zde ve střední Evropě, každý vítal. Lidé se mohli bavit dlouho do noci. V tom se mnoho nezměnilo proti životu našich rodičů.
Přišla ke mně ze strany, vůbec jsem ji neviděl, dokud mě neoslovila. Byla typem ženy, která by svým zjevem dokázala zlákat kohokoli by se jí jen zachtělo. Tak atraktivní vzhled by mohl být nebezpečný, protože pozornost jsme nepotřebovali. Lidé ale nevnímali, procházeli se, a i když pokukovali, nevěnovali nám sebemenší pozornost. Někteří překotně hodnotili, aby zase odešli. Aktivované přístroje tiše zapípaly.
"Ahoj, jsem Devítka. Můžeme si tedy promluvit?" Šla ihned na věc, aniž by čekala na svolení, posadila se těsně vedle mě. Musela být zvyklá, že se na ni muži rádi dívají a že si může všelicos dovolit. Byla zrzka a přes svou atraktivitu působila plaše, mluvila tiše a každé slovo vybírala s největší pečlivostí. Nádherné mladé tělo působilo jako magnet, překrásně voněla, každá zaoblená křivka vyvolávala novou fantazii. Měla tělo sportovkyně, zároveň ale nepostrádala přitažlivost zralých žen. To způsobovalo větší poprsí i boky, vše potažené těsnou látkou elastického overalu, který jí zakrýval většinu těla od kotníků až ke krku. Rafinovaně skrytý, pleťové barvy, aby přes něj měla květované, od pasu svůdně nabírané šaty. Vlasy vyčesané nahoru, vynikla tak její jemná silueta s výraznějšími lícními kostmi. Menší oči se, i přes její všeobecnou tichost, neustále usmívaly. Ještě neměla ani ty nejmenší vrásky, ztělesnění mladé krásy v rozpuku. Množství pih, které jako by se rozkutálely po celém jejím obličeji, působilo hravě a zvláštně přitažlivě. Mohla být tak o půl hlavy menší než já, své okolí prozařovala aurou přátelské povahy, která ji činila větší.
Když jsem se dostatečně vynadíval, už musela být lehce nervózní. Přesto seděla stále velmi těsně, až se mě dotýkala jednou nohou. Musela to udělat zcela záměrně. Cítil jsem její jemnou vůni, která na mě působila nevídanou silou. Točila se mi hlava a tepová frekvence mi pobláznila několik zdravotních aplikací. Dost dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí a nic jsme neříkali. Snažil jsem se v tom jejím upřímném pohledu hlubokých zelených očí něco najít. Snad prohlédnout skrze ně až do mozku a objevit schopnost, s jakou dokázala být pro systém neviditelnější než všichni ostatní.
"Ahoj Devítko. Musím hned na začátek říct, že opravdu nelituji. Už teď." usmála se, na chvíli sklonila hlavu a opřela se mi čelem o rameno. V té chvíli jako by mnou projel elektrický proud. Jako bych nikdy v životě nepocítil dotek ženy. Svět kolem nás zmizel a já hltal každý její nádech a výdech. Každé mrknutí, které odhalilo nádherně dlouhé řasy. Zapamatoval jsem si každou její pihu, mapu jejího kontinentu, který jsem toužil dobýt. Byl jsem totálně zaslepený touhou být jí nablízku.
Pak mi její ruka lehce, jemně vklouzla do mé a konečky prstů jemně hladila mou dlaň. Dívala se mi do očí, které se nadále usmívaly, jako by slavily svou malou oslavu. Vůbec jsem netušil, že je možné tohle ještě zažít.
Vypadala, že i ona by chtěla promluvit, cokoli říct, ale nedokázala to. Nacházela se ve stejném stavu jako já. Tak si přisedla ještě o něco blíž, nechala se obejmout a položila mi hlavu na rameno, kde ji už nechala. Vůně se šířila, byla najednou všude kolem, malé prsty propletené s mými. Všechno tohle mohl být její velmi chytrý plán. Přišla a téměř beze slov mě měla úplně v hrsti. Nevím, jak dlouho jsme tak zůstali, uprostřed parku, uprostřed města, kousek před vodopádem. Pak se zeptala, zda bych nechtěl jít někam jinam, kde nebudeme tolik na očích a já souhlasil. Šli jsme kousek vedle sebe, přešli a pak zatočili k mému bytu, kam nás vynesl prosklený výtah. Ten nás uvítal příjemným tlumeným světlem a tichou muzikou. Lednička mi už v parku dala vědět, že zásoby dorazily a je spokojená. Kávovar pípl, že začíná připravovat kávu, filtrace o něco zvýšila výkon a celý byt se snažil o něco snížit teplotu. Fungující mechanismus vyvíjel snahu o nás pečovat. Devítka se tiše procházela, zastavovala se u mých květin, obrazů, až se posadila do křesla a dívala se, jak připravuji v malé kuchyňce nápoje.
Pak jsme se posadili naproti sobě s tím, že jsme konečně sami. Mluvili jsme dlouho, Devítka na nic nespěchala, opět pečlivě volila slova. Byla mi dána jasná nabídka s tím, že takové věci se neodmítají. A zároveň mi odhalila něco ze sebe. Okamžik, který vysvětlil všechno.
"Jsi pro mého zaměstnavatele velmi cenným člověkem. Rádi bychom s Tebou navázali spolupráci s tím, že tu mám takovou menší nabídku." pomalu přehodila nohu přes nohu a pohodlně se v křesle opřela. "Tak povídej, mě hlavně zajímá, jak ses mi dokázala tak rychle dostat do systému. Nebo jsi to nebyla Ty?"
"Byla jsem to já. A za chvíli bych Ti ráda ukázala, proč mi to nedalo žádnou velkou práci." prohlásila zcela nezaujatým tónem. Zatím žádná velká panika. Dozvím se pár triků anebo vůbec nic. Ale už si držela odstup od té venkovní vřelosti.
"Tvá práce nás velmi zajímá. A teď nemyslím ta, do které naoko docházíš...", poposedla si a usmála se. Vyčkávala, hledala další slova. Bylo mi jasné, že vědí více, tohle se dalo očekávat. Nebyla tu kvůli tomu, aby ze mě teprve tahala informace. Ona už je měla. Moje práce v malé kanceláři, kde jsem předstíral vývoj nepotřebných aplikací, zjevně nebyla dobrou zástěrkou.
"Řekněme, že bys dělal pro nás. Stejnou práci, jakou děláš pro společnost dodnes, ale větší a zajímavější akce."
"Co myslíš, že dělám pro společnost?"
Zadívala se mi na okamžik do očí, které se postupně začaly usmívat, stejně jako tam venku. Makáš na tom, aby vlivným lidem neprocházelo všechno, co si zamanuli. Těmhle očím to bylo zcela jasné. Vstala a došla až ke mně, k mému křeslu. Pomalu jej obešla a rukou zlehka přejela po hraně opěrky.
"Máš zajímavé informace, které dokážeš získávat velmi... přirozeným způsobem. Vyplácí se Ti to, jak je vidět. Jsi v tom dobrý. A já mám možnost otevřít Ti dveře k dalším informacím, které by ale putovaly do mých rukou."
"Je za tím ještě něco?" zeptal jsem se. Všechno mělo nějaký skrytý důvod.
"Protože některé Tvé informace by nás mohly poškodit a některé Tvé hry už nám způsobily menší problémy," dodala. Takže tahle je to. A chvíli mluví jen o sobě, a některá slova jsou v množném čísle. Zastupuje velkou korporaci, ale sama tu má výraznou roli.
"Nabízím Ti něco za něco. Dostaneš se tam, kam by ses jinak nikdy nedostal. Budeš pracovat pro mě, já pracuji pro někoho jiného. Budeme si předávat informace. Dostaneš úkol, který splníš a za to dostaneš odměnu. Tvůj život by se, pokud se my dva dohodneme, mohl výrazně změnit," řekla a přiblížila se. Její pevné boky obcházely křeslo hodně natěsno, svou odměnu nabízela už teď. Věděla, jak hrát tuhle hru. Předtím se mi dostala do systému, teď už i do hlavy. Zůstávat klidný mi dávalo čím dál větší práci.
"O jakou společnost se jedná?" zeptal jsem se.
"Není těžké na to přijít. Snažíš se k nám proniknout už několik let," odpověděla mi s nehraným úsměvem. Srdce mi poskočilo. Nejen pro mě byla vysokou metou špionáž v sítích korporací, které živily trh s umělými končetinami. V poslední době se proslýchalo, že nezůstali jen u lidských součástí, ale že šli mnohem dál. Jen několik výrobců si mohlo dovolit zaplatit vývoj umělého člověka. Ostatně na AI se v historii lidstva pracovalo už ve 20. století. Můj zájem se týkal několika firem, které dominovaly trhu. Obchod s umělými náhražkami lidských součástí, to byl ohromující krok pro celé lidstvo.
Vědci prodlužovali významně život člověka, žili jsme v době, kdy se jedinec dostával do středního věku až v devadesáti letech. Nejstarší se blížili dvěma stům. Prvních sto let by se dalo říct, že byl život v plném výkonu, protože šlo nahradit skoro vše. Byl jsem přesvědčen, že zde se jednalo o metu nejvyšší, šedou eminenci v pozadí toho celého omlazovacího programu. Firma s trefným názvem AI ovládala dle mých tajných informací většinu ostatních, jejichž vývojové programy makaly pod jejím dohledem a za její peníze. Skoupili potají většinu konkurence a ovládli drtivou většinu trhu. A já měl velmi vážné důvody, proč se o nich dozvědět co nejvíc.
Ještě, než jsem vyslovil název společnosti, ucítil jsem její malý prst na svých ústech. Přikázala mi, abych už nic neříkal.
"Dám Ti několik důvodů, proč se nad naší spoluprací zamyslet," zašeptala tak tiše, že jí bylo sotva slyšet.
Jedním gestem mi poručila, abych zeslabil světla a pak se mi pomalu vzdálila tak, abych ji viděl celou. Jen pár kroků dozadu. Pomalu si vzadu rozepnula šaty a nechala je sklouznout až dolů, k nohám. Ladně je odkopla kousek vedle a nechala mě, abych se díval. Elastická látka overalu jí obepínala skutečně každičkou část těla. Co pod sebou skrývala? Působilo to, jako by to byla motýlí kukla, která v sobě skrývá novou podobu života.
Pomalu si klekla, sklonila hlavu tak, aby se mi dívala do obličeje, obě ruce, jedna vedle druhé, položeny na kolenou. Její tělo začalo samo od sebe jemně, ale intenzivně, zářit. Zdálo se mi to? To opravdu vychází z ní? Stále se mi dívala do očí a pozorovala rostoucí úžas. Když bylo jasné, že zář opravdu vychází z jejího těla, vzala oběma rukama tenkou látku u krku mezi prsty a trhala ji. Nádherné, bíle zářící tělo se dostávalo ven, ruce páraly látku a její opravdové tělo se mi odhalovalo.
Záře dosáhla intenzity, kdy zevnitř prosvítila skelet a odhalila složitou strukturu vnitřku těla, přestože jsem zatím mohl vidět jen stíny. I to ale stačilo. Zapřel jsem se více do křesla a nechal nedopitý nápoj spadnout na zem, kde se rozlil do koberce.
Na kolenou se tu přede mnou nahrbila zářící postava umělé ženy, která v sobě neměla ani jedinou lidskou součást. Prosvícena zevnitř jako vitrína, odhalující všechno, ačkoli zatím pouze v náznacích. Tím nejúžasnějším byla ale hlava, která odhalovala tu nejdokonalejší technologii, jakou byl člověk ve své historii schopen vyvinout. Byla uměleckým dílem, které ovládal systém nepředstavitelného výkonu. Všechny dosavadní umělé orgány a lidské součásti byly proti ní druhořadé. Vývoj šel zjevně ještě zcela jinou cestou, jejíž výsledek mi teď klečel nedaleko od nohou. Vstal jsem a prohlížel si ji, sledovala mě a nechala se. Pak postupně zeslabila záři, až se stala opět ženou, k nerozeznání podobnou lidské bytosti. Překrásnou jako právě zrozený motýl, jediný exemplář, který jsem měl tu čest vidět. Možná dokonce první svého druhu.
Poslali za mnou kompletně umělého člověka? Musel jsem být pro ně něčím velmi důležitý. Tady nemohlo jít jen o získávání nových informací, musel jsem být nakloněn vydat jim vše, co jsem zatím skrýval. Určitě šli po nějaké informaci, která se nikdy nesměla dostat ven.
Radek
Píšu od nějakých 8 let, střídavě - někdy mám plodné a jindy zoufale neplodné období. To asi známe všichni. V současnosti se živím marketingovými texty, takže mě to dohnalo k většímu psaní.
Diskusia
Goran
Na jednej strane to je (takmer) "bezvadné", otvorene hovorím, že ma to veľmi bavilo, je to ten typ textu, ktorý sa číta sám jedna radosť!
Ale mal som neodbytný a vtieravý pocit déja vu. Je to (zatiaľ) tak typické si-fi dobrodružstvo vo farbách kyberpunku, že mám dojem veľakrát videného. Uvidíme, ako sa to bude ďalej uberať, aký smer a aké tempo to získa. Samozrejme, budem to očakávať, lebo ma to upútalo. Chápem, že niekto by to hodnotil veľmi vysoko, je to ale v rámci podžánru (opäť opakujem - zatiaľ) tak konvenčné, ako keby si sa snažil do bodky splniť všetky kritériá, ktoré sa od teba očakávajú. Aj štýl je veľmi tradičný (aj keď aj báječne rozprávačský ;)), chcel by som tam niečo "iné", viac Teba, väčšiu invenciu. Teraz mám pocit, ako keby si plnil úlohu na tému - napísať kyberpunkové sci-fi, tri, dva, jedna, teraz... môže za to Tvoja vypísanosť? Práca na marketingových textoch, láska k tomuto subžánru? Tak či onak, je to veľmi fajn, ale v ničom ma to (do tretice píšem "zatiaľ") ani trošku neprekvapilo.
Potom jedno povšimnutie ohľadne skladby viet: krátke a i bezprísudkové vety vedia text pekne okoreniť, ale je ich na môj vkus veľa, to na mňa pôsobilo zvláštne a miestami ma to i rušilo. Najmä keď také krátke vety nasledovali po sebe.
A jedno povšimnutie na margo rozprávačského štýlu: hodí sa mu tu rozprávanie v 1. osobe, ale je zvláštne, že hl. hrdina zároveň plní i funkciu rozprávača a oboznamuje čitateľa s fungovaním jeho sveta a s tým, ako to vyzerá v budúcnosti. To nemá logiku. Toto by spravil, keby priamo niekomu niečo vysvetľoval, a najmä ľuďom z minulosti ;), pre jeho súčasníkov by to nemalo význam.
Zdám sa byť hyperkritický? Vôbec nie! Prvá časť ma mimoriadne chytila, teším sa na ďalšiu.
17.11.2021
Na jednej strane to je (takmer) "bezvadné", otvorene hovorím, že ma to veľmi bavilo, je to ten typ textu, ktorý sa číta sám jedna radosť!
Ale mal som neodbytný a vtieravý pocit déja vu. Je to (zatiaľ) tak typické si-fi dobrodružstvo vo farbách kyberpunku, že mám dojem veľakrát videného. Uvidíme, ako sa to bude ďalej uberať, aký smer a aké tempo to získa. Samozrejme, budem to očakávať, lebo ma to upútalo. Chápem, že niekto by to hodnotil veľmi vysoko, je to ale v rámci podžánru (opäť opakujem - zatiaľ) tak konvenčné, ako keby si sa snažil do bodky splniť všetky kritériá, ktoré sa od teba očakávajú. Aj štýl je veľmi tradičný (aj keď aj báječne rozprávačský ;)), chcel by som tam niečo "iné", viac Teba, väčšiu invenciu. Teraz mám pocit, ako keby si plnil úlohu na tému - napísať kyberpunkové sci-fi, tri, dva, jedna, teraz... môže za to Tvoja vypísanosť? Práca na marketingových textoch, láska k tomuto subžánru? Tak či onak, je to veľmi fajn, ale v ničom ma to (do tretice píšem "zatiaľ") ani trošku neprekvapilo.
Potom jedno povšimnutie ohľadne skladby viet: krátke a i bezprísudkové vety vedia text pekne okoreniť, ale je ich na môj vkus veľa, to na mňa pôsobilo zvláštne a miestami ma to i rušilo. Najmä keď také krátke vety nasledovali po sebe.
A jedno povšimnutie na margo rozprávačského štýlu: hodí sa mu tu rozprávanie v 1. osobe, ale je zvláštne, že hl. hrdina zároveň plní i funkciu rozprávača a oboznamuje čitateľa s fungovaním jeho sveta a s tým, ako to vyzerá v budúcnosti. To nemá logiku. Toto by spravil, keby priamo niekomu niečo vysvetľoval, a najmä ľuďom z minulosti ;), pre jeho súčasníkov by to nemalo význam.
Zdám sa byť hyperkritický? Vôbec nie! Prvá časť ma mimoriadne chytila, teším sa na ďalšiu.
17.11.2021
Veles
Za mňa osobne je to veľmi dobré, už teraz sa teším na novú časť :D A Goran, mám pocit že toto je asi tvoj najmenej kritický komentár čo som videl (to len tak, na podpichnutie )
17.11.2021
Za mňa osobne je to veľmi dobré, už teraz sa teším na novú časť :D A Goran, mám pocit že toto je asi tvoj najmenej kritický komentár čo som videl (to len tak, na podpichnutie )
17.11.2021
Radek
Já moc děkuji a vkládám druhý díl. Pro zajímavost, najděte si autorku "Seli". Je to moje žena.
17.11.2021
Já moc děkuji a vkládám druhý díl. Pro zajímavost, najděte si autorku "Seli". Je to moje žena.
17.11.2021
Aleš Horváth
Vo mne text silne evokoval Battlestar Galactica, Startrek a ešte jeden film(nespomeniem si na názov)o vynalezcovi, ktorý mal milenku robota, ale tá mlenka ho zabila len aby mohla medzi ľudí. všetky tie tri filmy majú spoločnú postavu tvojej robotky.
čítať ma to celkom bavilo, aj keď miestami dosť predvídateľné a sem-tam nejaká klišé scéna.
ale inak celkom fajn.
22.11.2021
Vo mne text silne evokoval Battlestar Galactica, Startrek a ešte jeden film(nespomeniem si na názov)o vynalezcovi, ktorý mal milenku robota, ale tá mlenka ho zabila len aby mohla medzi ľudí. všetky tie tri filmy majú spoločnú postavu tvojej robotky.
čítať ma to celkom bavilo, aj keď miestami dosť predvídateľné a sem-tam nejaká klišé scéna.
ale inak celkom fajn.
22.11.2021
Radek
Díky za další komentář. Battlestar Galactica ani Star Trek určitě nejsou tím, co by mi šlo vzorem. Ani zdaleka ne. Vzory ale člověk nezapře. Jsem určitě ovlivněný mnoha díly, které mám rád a četl jsem. Nic z toho, co tu píšeš, mi ale buď nic neříká nebo je to dle mého zcela mimo. Je třeba to ale - co se týká originality, která se tu neustále propírá - tak, že se jedná teprve o první díl z mnoha dalších (patrně až osmi kapitol). Je zde prakticky pouze seznámení se světem (který v plné velikosti čtenář objeví až v kapitole páté) a seznámení hlavních hrdinů. To se dá sepsat mnoha způsoby, já si vybral hodně emotivní linku, více milostnou až lehce erotickou, což je klišé... já vím.
Abych reagoval - pravda, dost opožděně - na pár dotazů v prvním komentáři. Příběh nevznikl vůbec jednoduše. Základ byl zcela jiný žánr, první dvě kapitoly si prošly velkými škrty a rozhodně to nebylo o tom, že bych si řekl: "tak a teď si dám cyberpunk". Ne, to rozhodně ne. Své hrdiny jsem načrtl, oživil. Dal jim emoce, cit, fyzičnost. Sblížil je tak, jak si to lidé umí představit. Přirozeně. Zamilovaně. A pak dál a příběh náhle rostl a rostl. Zaléván tím, že dělali věci, které jsem nepředpokládal, že udělají. Prostě jsem kolem nich vymyslel svět a do něj vetkal příběh. A teď už vím, kde se co setká a jaké linky se mi proplétaly hlavou od první věty. A jednou to celé secvaklo do sebe.
Nic jako silné ovlivnění to tedy nemohlo být. Žádné seriály, knihy, díla. Nic. Zeptejte se mých hrdinů, co ovlivnilo je, při jejich jednání. A že svět z blízké budoucnosti bude podobný našemu? Světům z jiných děl? Dá se tomu vůbec vyhnout? Ale vlastně, proč ne? Mám rád takové to dívání se do blízké budoucnosti, kde se něco vyvine a něco zůstane. Svět na oko stejný a přitom jiný.
22.11.2021
Díky za další komentář. Battlestar Galactica ani Star Trek určitě nejsou tím, co by mi šlo vzorem. Ani zdaleka ne. Vzory ale člověk nezapře. Jsem určitě ovlivněný mnoha díly, které mám rád a četl jsem. Nic z toho, co tu píšeš, mi ale buď nic neříká nebo je to dle mého zcela mimo. Je třeba to ale - co se týká originality, která se tu neustále propírá - tak, že se jedná teprve o první díl z mnoha dalších (patrně až osmi kapitol). Je zde prakticky pouze seznámení se světem (který v plné velikosti čtenář objeví až v kapitole páté) a seznámení hlavních hrdinů. To se dá sepsat mnoha způsoby, já si vybral hodně emotivní linku, více milostnou až lehce erotickou, což je klišé... já vím.
Abych reagoval - pravda, dost opožděně - na pár dotazů v prvním komentáři. Příběh nevznikl vůbec jednoduše. Základ byl zcela jiný žánr, první dvě kapitoly si prošly velkými škrty a rozhodně to nebylo o tom, že bych si řekl: "tak a teď si dám cyberpunk". Ne, to rozhodně ne. Své hrdiny jsem načrtl, oživil. Dal jim emoce, cit, fyzičnost. Sblížil je tak, jak si to lidé umí představit. Přirozeně. Zamilovaně. A pak dál a příběh náhle rostl a rostl. Zaléván tím, že dělali věci, které jsem nepředpokládal, že udělají. Prostě jsem kolem nich vymyslel svět a do něj vetkal příběh. A teď už vím, kde se co setká a jaké linky se mi proplétaly hlavou od první věty. A jednou to celé secvaklo do sebe.
Nic jako silné ovlivnění to tedy nemohlo být. Žádné seriály, knihy, díla. Nic. Zeptejte se mých hrdinů, co ovlivnilo je, při jejich jednání. A že svět z blízké budoucnosti bude podobný našemu? Světům z jiných děl? Dá se tomu vůbec vyhnout? Ale vlastně, proč ne? Mám rád takové to dívání se do blízké budoucnosti, kde se něco vyvine a něco zůstane. Svět na oko stejný a přitom jiný.
22.11.2021
Goran
Pekný komentár, Radek. Budem zvedavý na ďalšie diely, pardon, nie ´budem´, už teraz som :)
25.11.2021
Pekný komentár, Radek. Budem zvedavý na ďalšie diely, pardon, nie ´budem´, už teraz som :)
25.11.2021