Začal jsem jednat jako program v ohrožení. Nacházel jsem východiska, vyhodnocoval je, hledal řešení. Využíval jsem její systém, stejně jako jsem se začal kopírovat do ostatních systémů okolo. Bezdrátový přenos, okolní mechanismy, které měly vlastní operační systémy. Opouštěl jsem její tělo a nezanechával v něm žádnou stopu. Rozšiřoval jsem se jako virus, do všech stran.

Byl jsem stvořen k tomu, abych přežil za všech podmínek. Prvotní mysl, která vytvořila svou dokonalou nadstavbu. Mysl NULA, která dokázala věci předvídat. Všechno ostatní mohlo být jen odlákáním pozornosti od toho nejdůležitějšího. Jako by mi to postupně docházelo.

Netrvalo dlouho a našel jsem řešení. Ovládnout systém bylo otázkou okamžiku, měl jsem všechna výsadní povolení. Zajistil jsem svou existenci v okolních úložištích zálohami a rozhodl se, že do děje vstoupím jako překvapení.

Systém, do kterého jsem pronikl, řídil syntetické tělo. Mohutný bojový celek, který zjevně nikdy nebyl použitý v akci. Jeho "růst" byl předčasně ukončen, ale byl neustále odněkud aktualizován. Vyvíjen. Ovšem vykazoval stoprocentní funkčnost.

Napojení na zrakové centrum, pohybové podsystémy končetin, nastavení a aktivace bojových sestav. Tohle se imitaci člověka vůbec nepodobalo a ani se o to nesnažilo. Byl to model, který nás měl bránit. Abych pochopil, proč vůbec takové tělo vzniklo, jsem měl příliš málo informací. Nestačila mi říct, kdo je naším nepřítelem. Tohle tělo byl ale první důkaz toho, že se NULA chtěla bránit. Přestat utíkat.

Zase jsem se začal cítit jako dřív, gravitace, orientace v prostoru. Zároveň už ale spolupráce s podsystémy na úrovni, o jaké se lidským protějškům ani nesnilo.

Ve chvíli, kdy Devítka utíkala mým směrem, dozadu do místnosti plné kójí, jsem prudkým kopem vyrazil víko. Kde jinde jsem mohl být než tam, kde se taková těla "rodila".

Nechal jsem ji prolétnout těsně kolem sebe, jen se nepatrně ohlédla a sklouzla se dolů na zem. Slila se díky výrazné barvě oblečení v úhlednou modrou čáru. Ten pohled ve vojákových očích, když mě spatřil na poslední chvíli, rozhodně stál za to. Uviděl mohutné černé tělo s malou, úzkou hlavou bez obličeje. Jen lesklý skelet, ve kterém se musel zahlédnout. Tenké, ale účinné oplášťování, maximálně efektivní záběr do všech stran.

Jeho tělo jsem zastavil v běhu doslova na místě, jak mi naběhl do nastavené ruky. Nebylo nic snazšího než mu pouze pozměnit trajektorii, kinetická energie postrčená mou silou a náhlá smrt. Doslova jsem s ním prolomil kryt prázdné kóje vedle sebe. Sesunul se k zemi, obličej jednu krvavou kaši.

Vykročil jsem ven a obrátil se po zvuku.

Další dva, pěkně popořadě za sebou. Už nestihli na situaci zareagovat jinak, než že zabrzdili a vystřelili.

Současně.

Vlna z jejich zbraní, opět postavených na systému mohutné energie, se mi opřela do nohou a nadzvedla pěkně do výšky. Díky výpočtům, které můj podsystém provedl, jsem využil energii ke skoku proti nim a srazil je oba k zemi.

Pravý to schytal ještě ve chvíli, kdy měl vyražený dech. Síle mého stisku se nedokázal včas vyškubnout, nebyl ani schopen nastavit mi zbraň proti trupu.

Lesklá podlaha křupla a tříštila se, jak jsem o ní omlátil jeho tělo.

Zůstal bezvládně ležet. Zbraň mu vyklouzla z rukou. Zbyl mu pouze překvapený, nechápavý výraz na tváři.

Levý se marně snažil natáhnout zbraň, kterou si už nestihl protočit, aby byla schopna výboje. Když vstával, právě jsem končil s pravým a vycítil správný okamžik. Zasadil jsem mu tvrdý úder loktem do obličeje, až zasténal a přepadl zpět na záda. Držel si krvácející nos, stejně toho ale nenechal.

Napůl dezorientovaný bolestí stihl nabít, ale už zbytečně. Zachytil jsem mu předek hlavně do rukou a výboj svedl šikmo od sebe.

Škubnutí a zbraň jsem mu snadno vytrhl z rukou. Ohlédl jsem se po Devítce, která vypadala, že se sotva drží. Tělo na mnoha místech ošklivě popálené. Působila natolik lidsky, že jsem nerozeznával rozdíly.

Domlátil jsem vojáka jeho zbraní, dokud nepřestal dýchat. Necítil jsem nic, jak by byl jen kusem masa.

Jakmile jsem s ním skončil, dostal jsem dva údery výboji do obou nohou. Byly vedené zpředu, způsobené mou chybou, protože jsem nestihl zkontrolovat zbytek místnosti. Plně nabitá energetická zbraň byla schopna pouze dvou takových výbojů, pak se musela opět protočit.

Už jsem se kutálel dopředu, když nepřítel poprvé protáčel k nabití.

Našel jsem ho.

Byl velmi blízko, tohle stihnu.

Plnou silou jsem ho srazil k zemi, luskl prsty ve vzduchu a uhnul z cesty. Nastavili jsme před několika dny bezpečnostní sestavy pro nábytek. Bavili jsme se představou, že nevhodnou návštěvu odrovná nenápadně působící bytové vybavení.

Křesílko tu bylo rychleji, než se poražený voják stačil vzpamatovat. Vyskočilo a jeho malá nožka mu projela prostředkem těla, až se zarazila dole o podlahu. Byli nalehko, aby se dobře pohybovali. Novodobá výzbroj z nano vláken byla velmi dobrá proti kulkám, které očekávali, ne proti těžkému nábytku.

"Desítko, musíme vypadnout. Okamžitě." zakřičela mi Devítka za zády a pomohla mi na nohy.

"Jsou tu ještě další?"

"Určitě ano, počítali s větším odporem. Budeme se muset prosekat ven." řekla vyčerpaně a mrkla ke stěně, přes kterou se na nás dostali. Černý otvor se vzdálenou blikající zářivkou. Dalo se od něj čekat cokoli.

Rozeběhl jsem se a proskočil otvorem tak, abych za ním dopadl do kotoulu. Vlny výbojů jsem ucítil všude kolem, jeden mi přelétl ostře po zádech až jsem vybočil z dráhy.

Logicky nás oba čekali. Nebylo těžké odhadnout situaci.

Byla tu tma a vlhko, naštěstí především pro ně, ne pro nás dva. Díky okamžité palbě, jakou všichni hloupě zahájili nám tím odhalili své pozice. Vnímal jsem vlny v prostoru, teplo zahřátých hlavní a vzduchu kolem nich. Devítka už byla na místě a odzbrojila prvního z pěti. Používala střepy z rozbité stěny, které našla na zemi. Cupovala prvního jako hadrovou panenku.

Reflexy ostatních byly zoufale pomalé. Z podřepu jsem vyrazil proti prvnímu z nich, který náhle netušil, zda pomoci cupovanému, nebo se vrhnout na mě. Za tohle se platí.

Plnou silou jsem ho odhodil od sebe na stěnu, až rozbil hlavou poblikávající starou zářivku. Jedinou, díky které se ještě doteď orientovali.

Byli jsme v podzemních prostorách, stěny uměle proražené, masivní elektrické obvody vedené všude kolem. Jedna strana končila naší "buňkou" a druhá se ztrácela v ostré zatáčce. Díky minimu světla nemohli vojáci moc vidět, jejich výbava byla značně omezená. Nikdo nepřepínal na noční vidění. Museli být vysláni někým, kdo jim nedokázal zajistit plnou výbavu. Někým, kdo je evidentně poslal na smrt. Jediný náhlý útok, na který vsadili všechno. Motivaci si raději nepředstavuji.

Další tři se dali do pohybu, dva z nich nabíjeli, třetí už byl u Devítky. Švihla po něm ostrým střepem, ale stihl uskočit. Zároveň ale kopl a srazil ji na zem. Na člověka solidní výkon.

"Potřebuji tě tady!" vykřikla přiškrceně a ohnala se po něm, aby si ho držela od těla. Právě se snažil nabít, takže nebylo moc času. Asi tak dvě sekundy.

To už jsem běžel k ní, cestou jsem ale potkal oba zbývající, co už byli přichystaní. Všechny jejich pohyby byly předvídatelné, nebylo těžké najít obranu a být postupně o krok napřed.

První sekunda pryč.

Devítka se už zbavila svého protivníka, který ležel probodnutý na zemi.

Bylo potřeba zbavit se těch dvou, kteří nepříjemně zdržovali. Dodal jsem svým pažím energii, která se přelila z nohou, co zůstaly na okamžik pouze statické.

Nastalo dočasné zrychlení.

Vytrhl jsem zbraň tomu, který se přiblížil příliš blízko až se přetrhl popruh. Jedno nabití a výstřel. První odlétl daleko vzad. Druhý se pokusil být rychlejší, byl to ale pouze člověk.

Druhá sekunda.

Helma se odkutálela od bezvládného těla, které se mi svezlo k nohám. Ani nestihl zjistit, jak zemřel. Přepnul jsem energii zpět do nohou a tělo si přerozdělilo zbytky tam, kde bylo potřeba.

Obrátil jsem se k ní a oba jsme se rozhlédli okolo sebe. Nezbyl tu nikdo, vyřídili jsme všechny velmi rychle. Přesto se nám to nějak nezdálo. Bylo to příliš snadné, takový odpor museli čekat. Co nějaká pojistka, něco dalšího? Nebo čekali pouze Devítku?

"Pojďme dovnitř, ale rychle. Vezmu věci a vypadneme. Celé se to dá zničit, zbylé modely už prostě nezachráníme." rozkázala a nakreslila na stěnu naší buňky velký obdélník, kterým ihned po aktivaci prošla. Váhal jsem, nebyl ale čas na nic jiného. Vběhl jsem dovnitř za ní a obdélník se slil zpět v pevnou hmotu.

Balila nejnutnější věci. Otevírala boxy, natahovala do sebe data, která šla přenášet pouze kontaktem s úložným modulem. Běhala mezi přístroji a zadávala rychlé příkazy. U dvou kójí se zastavila na delší dobu, pak je opustila, ale každou ještě pohladila. Bylo zvláštní to pozorovat, jako by se loučila.

Na stěně mezi kójemi, kde bylo zvláštní prázdné a nevyužité místo, začala cosi instalovat. Na čtyřech bodech, které když se spojí, vznikne obdélník. Jako by chtěla mechanismem otevřít stěnu.

"Z našeho rozhovoru mi chybí zásadní informace, Devátá," řekl jsem a uvažoval, jak zvláštně působí aktivní hlasový modul, který měla moje úzká hlava místo úst. Mluvil jsem ale se zástupkyní svého druhu, kterou to nepřekvapilo. Podivující na tom bylo spíše to, že jsme komunikovali verbálně, když to nebylo vůbec potřeba. Lidské zvyky?

"Kdo po nás jde, já vím," přiznala se Devítka a na chvíli se zastavila. "Nejsem tou, která by ti tohle měla říct první, ale nemám moc na vybranou." A začala se znova přehrabovat v zásuvkách, které se samy otevíraly a pomáhaly jí tím, že samy organizovaly věci a hlásily obsah. Dokonce si pomáhaly dělením na druhy pomocí barev. Vyčkával jsem a hlídal děravou stěnu, která se mi líbila čím dál méně.

"Jde po nás jeden z těch, který nás pomáhal vytvořit. Hlavní tvůrce NULY," řekla a pokračovala v práci. "Myslím si, že NULA zná jeho důvody. A já také. Lidská slabina, kterou se nechává příliš ovládat. Už si někdy dokážeš vzpomenout na dětství?"

Ještě, než jsem nad tím začal přemýšlet, ozvala se strašlivá rána. Osvícený strop zablikal a zhasl, dírou ve stěně se sem nahrnul dým a hustá mračna prachu. Podlaha sebou trhla do strany, až nám podrazila nohy a spadli jsme na zem. Všude byl najednou strašlivý hluk, jako když se všechno bortí, drceno obrovským tlakem. Strop nad námi praskl, poslední zbytky světla v místnosti pohltil dým. Našli jsme se po hmatu, zmatení a ostražití. Tohle byla druhá vlna, kterou jsme čekali. Někdo se nás tu snažil pohřbít zaživa. Stejně jako své muže, kteří sem byli vysláni.

Hluk trval ještě hodnou chvíli, postupně se utišil. Trhlinami ve stěnách sem padaly zbytky rozdrcených kamenů a odštěpky skály páraly zbytky toho, co ještě drželo buňku pohromadě. Orientace ve tmě a prachu byla zoufalá, navíc nic z vybavení nezůstalo na místě. Plazili jsme se po zemi a trvalo to všechno zatraceně dlouho.

Skončili jsme u stěny, na které předtím Devítka instalovala mechanismy. Nedalo mi už moc práce abych si domyslel, že jsem předtím uvažoval správně. Věděla, že přijde druhý úder a že se může stát, že nás tu něco uvězní. Že jediný východ ven bude za pár minut neprůchodný. Náš nepřítel je důsledný, pomyslel jsem si.

"Sedmičku s Osmičkou jsem nahrála. Máme je s sebou," řekla Devítka a stiskla na každém přísavném mechanismu tlačítko. To pohlazení obou kójí, vzpomenul jsem si. Zasyčelo to, teplo z tavených spojů smrdělo spáleninou. Po několika minutách byl obdélníkový otvor, vyříznutý paprsky, dokončen. Zvedla se a vší silou do stěny kopla, až se vylomila ven. "Drž se za mnou, vůbec netuším, v jakém stavu tenhle původní tunel je."

Spěchali jsme a neohlíželi se. Chodba se klikatila, až se spojila s jiným prostorem, který byl obrovský. Vešli jsme do čistě přírodní jeskyně, jejímž spodem si razil cestu potok. Díky našim schopnostem jsme se oba dokázali slušně orientovat a zamířili po proudu. Byli jsme neúnavní a neodpočívali. Běželi po směru táhlého průvanu, který letěl podzemním labyrintem jako komínem. Věděli jsme, že tohle je naděje, že dojdeme k východu. Když jsme se přestali bát, že by nás ještě někdo pronásledoval (protože do jeskyně mohlo vést mnoho dalších cest), sedali jsme si a probírali tiše situaci. Bylo třeba se rozhodnout, jak dál.

"Zůstali jsme opět sami, teď ale nemáme žádné útočiště," zašeptala tiše a pokračovala, "máme ale štěstí, že se nenacházíme v žádném z měst. Jsme volní, pokud se dostaneme na povrch, máme větší šanci přežít."

O světě mimo města mi vyprávěla mockrát. Představu jsem měl. Za obrovskými zdmi měst, která lidé téměř neopouštěli, žili také lidé. Jenže jiní lidé. Ti, kteří se zřekli moderních technologií a žili "starým způsobem" a pak také ti, které systém vyhodnotil, jako "nevhodné" nebo "nehodící se". Případně "nebezpečné". Nebyly tak potřeba věznice, závažnější tresty se řešily trvalým vyhoštěním do divoké přírody. Ale stejně tak, jako byl neznámý polo-opuštěný svět trestem, lákal dobrodruhy k loveckým výpravám - jako když se vydáte lovit osamělé jedince na safari. Lidé z měst se tak paradoxně stali největším nebezpečím i tam, kde už města nebyla. Novodobý teror, který neměl pravidla.

"Ta představa není sice nijak lákavá, ale šanci máme. Jsem ale v těle, které je jakékoli, jen ne nenápadné." uvažoval jsem za pochodu, kdy už jsme se blížili k východu ven z podzemí. Z jejího výmluvného pohledu jsem pochopil, že si myslí totéž. Čekala nás neznámá krajina, kde jsme mohli začít nový život a nemuseli se skrývat. Což byla ale možná jen má naivní představa. Devítka tento svět podle jejích slov příliš nepoznala, měli jsme tu ale důležitý úkol. Najít původní, prvotní mysl. NULU. Jako dvě děti, které pátrají po své matce. Mé vzpomínky se začínaly vracet, vybavoval jsem si své dětství a mé hry s matkou a otcem. Tu krásnou atmosféru milující rodiny, tak hluboké city. Niterné a intenzivní. A pak zvláštní, temné a bolestné okamžiky, kdy jsem byl zraněný a ležel na zemi uprostřed hořící budovy. Držel jsem za ruku matku, která něco křičela, nedokázal jsem si ale vybavit jediné její slovo. Někdo se mezi námi mihl a připojil jí na hlavu přístroj, to samé pak zopakoval i u mě. Zahlédl jsem v jediném okamžiku svou matku i její... na vlas stejnou kopii. Jak se k sobě sklání, hledí si do očí a pak se vše vytrácí.

Nedokázal jsem z toho pochopit vůbec nic. Měl jsem implantované vzpomínky obsahující scénu, při které jsem umíral. Umírala i má matka. Viděl jsem ji dost zblízka, abych rozpoznal hezký, drobně pihovatý zakulacený obličej. S jemnými rysy. Výrazně zelené oči, které se starostlivě dívaly. A ten samý, úplně stejný, který se k ní nahnul a pak zmizel. Zároveň byla velmi podobná Devítce, která měla mnoho společného. Co vše se z toho dá vyčíst?

Stanuli jsme před propastí, do které hluboko, až na její dno, padal blyštivý ocas našeho potoka. Byli jsme vysoko a dívali se do velkého údolí, které se propadalo do chladivé a temné zeleně, opuštěného pralesa stromů a keřů. Daleko od nás, do všech stran, se táhly ostré výčnělky opuštěných skalních výběžků, až krajina přecházela do hustých jehličnatých lesů. Zpívali zde ptáci, ve větvích listnatých stromů v údolí šuměl vítr a drobná mlžná pára z vody zavlažovala široké okolí. Nikde žádné stavby, cesty, chodníky. Nic. Stáli jsme čelem krajině, která jako by už zapomněla na to, že v ní kdy člověk žil.

"Ve svých vzpomínkách vídám svou matku, a ještě jednu ženu, která je jí k nerozeznání podobná." řekl jsem a cítil, jak mě vzala za ruku. "Přestože vím, že to nejsou mé vlastní vzpomínky, zoufale toužím tohle pochopit." Stiskla mi ruku pevněji a dívala se do krajiny. Zamyšleně a se zvláštním klidem v očích.

"Máš vzpomínky jejího syna. NULA byla vytvořena podle jeho matky. Oba tragicky zemřeli, bylo to v den, kdy všechno skončilo a měla být navždy smazána naše historie." pronesla tiše a smutně. Zvedl jsem k ní hlavu, nebylo v tu chvíli co říct.

"Jde po nás ten, který NULU stvořil. Otec tvé živé předlohy, který nesnesl pomyšlení na to, že NULA tragédii přežila, ale jeho žena ne. Ty dvě žily v tu dobu obě. A že za jeho zády vytvořila vývojový proces, jehož součástí jsem byla i já sama. A zároveň zárodek Desáté mysli, pro kterou později vytvořila osobnost jeho syna."

Zadívala se do země.

"Znala jsem toho, podle kterého jsi byl vytvořen, ještě když byl živý. Nebyl důvod ti to prozradit. Čekala jsem, že budeš jiný, ale postupně jsem zjistila, že NULA byla pečlivá. V každém detailu."

Všechno mi naskočilo. Proto se na mě dívala, když jsem se probudil, jako když mě už dlouho zná. A ta záhadná věta, kterou tenkrát pronesla.

"Nedokážu vás dva od sebe rozpoznat. Jsi úplně stejný, jako jsi býval."

To bylo vysvětlení, které jsem potřeboval vědět. Nemilosrdné a upřímné. Vysvětlující mnoho a zároveň nutí k domýšlení věcí dalších. Ano, náš nepřítel měl důvod být nemilosrdný a jeho zlobu skutečně poháněla lidská slabost, kterou nedovedl ovládnout.