Projekt Nový úsvit

Tak je to tu zase, nové tělo, ruce, nohy, všechno na svém místě. Teď jenom zjistit čas, alespoň rok. Naposled to bylo dost špatné, Má poslední inkarnace skončila roku 1692 v Salemu na hranici. Mysleli, že jsem čaroděj. Jak naivní, ale těžko se jim divit. Moje znalosti technologií nebyly v té době úplně řekněme známé. Ale abych začal od začátku, tedy vlastně na konci. Jmenuji se Jonathan Grawes a narodil jsem se, vlastně narodím se 14.5.2875. Jsem vědec, celkem uznávaný. Ovlivním životy všech, kteří zbydou po Poslední velké válce světa. Vymyslím určitý způsob jak se stát nesmrtelným. Ovlivním v uvozovkách, protože na to aby člověk byl nesmrtelný, tak musí sem tam za čas umřít. Tělo prostě stárne, vyčerpá se, ale mysl může volně jak loď plout časem skrze vlny časoprostoru. Nevýhoda je, že nikdy nevíte kdy a v kterém těle se duše usadí. Převezme vládu nad tělem. Někdo by řekl kruté, že je to krádež, ale což, my žijeme navždy. Moje poslední vtělení se usadilo v těle Joachyma Barnse v Salemu roku 1684. Joachym byl chudý rolník trpící tuberkulózou. Stejně by to měl spočítané, zbýval mu tak poslední půlrok života. S mýmy znalostmi jsem jej, tedy vlastně už sebe vyléčil z choroby a začal jsem žít. Nejprve bylo nutné najít batoh s mými věcmi. Mám jich po světě od začátku věku rozmístěno mnoho. Jsou maskované a dobře zabezpečené. V batohu mám vše, co potřebuji. Kromě medkitu, přenosného počítače a pár dalších drobností hlavně zařízení které mi umožní po smrti přenos mysli dál. Můj nejbližší ukryt se nacházel nedaleko New Yorku, tehdy ještě mladém městě. Během týdne se mi vše podařilo zajistit. Perný týden. Kdyby se mi něco stalo dřív než bych provedl implantaci nanitů a já zemřel, tak bych opravdu zemřel, ultimátně, prostě trvale. Jsou to nervy. Vždycky to jsou nervy. Po návratu do Salemu jsem začal pracovat na své nové kariéře. Opravil jsem Joachymův dům a doplnil jej o pár vychytávek díky replikátoru. Skvělá věc, nedokážu si bez něj představit život v jakékoliv době. V průběhu let jsem si vytvořil pár přátel, které jsem potají léčil z jejich nemocí, však jich také v této době bylo mnoho. Léčil jsem je, a jak léta plynula, byl jsem stále méně opatrný. Okolí si začalo všímat zvláštností, které se točily okolo mě. Salem začal vzkvétat, ubylo nemocných a umírajících lidí na banální choroby. Bohužel to se nelíbilo církvi a tak jsem s dvaceti dalšími ženami roku 1692 skončil na hranici. Smrt a nové vtělení.

Jak jsem řekl, dvě ruce, dvě nohy, vše na svém místě. Probral jsem se na palubě letadla. Podle letáku v sedačce přede mnou na letu HD325 společnosti Blue Whale. V kapse jsem našel palubní vstupenku, podle které míří tento let do Kuala Lumpur. To není špatné. Nejbližší batoh mám schovaný v Singapuru. Takže teď už si jenom v klidu užít let a začít nanovo. Na vstupence je i datum, 16.5.2032. V této době by neměl být problém se aklimatizovat.

Ze zadní části letadla se ozvala rána následovaná nesrozumitelnými výkřiky cestujících. V kuchyňce v zadní části letadla došlo k výbuchu a letadlo začalo ztrácet výšku. To snad né, bez svého batohu jsem v koncích. Až letadlo spadne, nebude žádné nové tělo. Pravděpodobnost že havárii přežiju je kriticky blízká nule. Z reproduktoru se ozval hlas letušky. Dámy a pánové jménem odbojové organizace Božská pravda Vám osvětlím terminaci dnešního letu. Vy všichni na palubě jste vtělení z různých dob všech, kteří byly zapojeni do projektu Nový úsvit. Božská pravda neuznává právo na krádež těl pomocí projektu Nový úsvit a ukončuje jej bez možnosti znovuzrození. Užijte si poslední chvíle života, je to naposledy, již nikdy více.

Země se blíží, 3, 2, 1…………….