Odpočet
Zajímá vás, co se skrývá za branou smrti? Co byste udělali, kdybyste byli odsouzeni prožít svou smrt nekonečněkrát? Seznamte se s mladým mužem, jehož fascinace smrtí se stala začátkem jeho nejtemnější noční můry.
Po setkání s tajemnou šamankou Jiyou se ocitá v nesnadné situaci – neustále se probouzí v různých tělech, aby prožíval své vlastní konce. Od mrazivých okamžiků v nemocnici po chvíle naplněné nočními můrami, kde se snaží uniknout svému osudu. Každý odpočet na jeho dlani odhaluje bolestnou pravdu o neexistenci svobodné vůle a krutém přetahování mezi životem a smrtí.
Mnoho z vás jistě zajímá, kdy váš život skončí, kolik času na zemi vám ještě zbývá a co bude následovat po smrti. I já jsem to kdysi toužil vědět, ale teď toho hluboce lituji. Viděl a prožil jsem svou smrt snad milionkrát, ale nikdy jsem nezemřel. Pokaždé se jen probudím a musím žít dál, dokud znovu nezemřu.
Pamatuji si na svůj původní život, i když vzpomínky už začínají pomalu blednout. Vyrůstal jsem v malém městě a v devatenácti odešel na univerzitu. Od útlého věku mě fascinovala mysteriózní témata. Mou vášní bylo zkoumání různých kultur a jejich nahlížení na posmrtný život. Chodil jsem na bonusové přednášky a kdykoliv jsem měl příležitost cestovat za původními obyvateli různých států, neváhal jsem ji využít. Nasával jsem víru starších a nořil se hlouběji a hlouběji do tajemna, které myšlenky na život a smrt nabízely. Teď však vím, že to byla chyba.
Na konci zimního semestru se mi opět naskytla příležitost vycestovat do zahraničí. Tentokrát jsme se skupinou přátel vyrazili za původními obyvateli Ameriky. Byl jsem plný očekávání z toho, co mi tato zkušenost nabídne. Nemohl jsem se dočkat toho, až budu nasávat jejich moudra a poslouchat příběhy o životě jejich předků.
Jel jsem společně s Lukasem, se kterým jsem se potkal u přijímacích zkoušek a od té doby jsme byli v kontaktu. Lukas byl napříč univerzitou známý jako moderní Casanova. Byl pohledný a žádná dívka prozatím nedokázala odolat jeho kouzlu. Lukasův nevinný obličej v kombinaci s jeho nespoutanou, drsňáckou povahou byl důvodem, který mu zajišťoval stoprocentní úspěch u žen. Já jeho kvality však oceňoval z jiného důvodu. Byť se chlubil zářezy na jeho posteli, byl také chápavý vůči pocitům druhých a pokud se někdo z jeho přátel dostal do problémů, neváhal mu přispěchat na pomoc.
Emil, který se s námi rovněž vydal na cestu byl typický intelektuál, kterého nezajímalo jen pozlátko, ale i hloubka osobnosti. Studoval anglickou literaturu a jeho paměť na lyrické texty byla bezedná. Pokud se snažil o nějakou dívku, nebylo to jen kvůli vzhledu, nýbrž i kvůli její inteligenci. Na svou potenciální partnerku měl velké nároky, na kterých nehodlal slevit. S Emilem mě kromě sdílení hodnot spojovala i záliba v tajemnu. Sice se nezajímal o tématiku života a smrti, ale žádná z legend různých kultur mu nebyla cizí. Byl fascinován především náboženstvím všeho druhu. Pokud člověk hledal někoho, s kým se dalo dlouze debatovat nad smyslem bytí, byl to právě Emil.
Mé přátele však motivoval jiný důvod, proč se vydali na tuto cestu. Měli slabost pro exotické ženy, takže když jsme konečně dorazili do osady původních Američanů, nezajímala je kultura a zachování identity a výjimečnosti obyvatel, nýbrž oděvy žen a jejich dlouhé vlasy. Nadšení mých spolucestovatelů ještě vzrostlo, když se nás ujala mladá dívka Aisha, které nemohlo být více než osmnáct. Měla dlouhé černé vlasy svázané hnědým provázkem do culíku. Oříškové oči se na nás usmívaly stejně tak jako její půvabné rty. Tato mladá žena rozhodně nepotřebovala make-up k tomu, aby se za ní muži otáčeli.
Aisha a její přátelé nás provázeli po vesnici. Zastavili jsme se až před starou dřevěnou chatou, jež byla ověšená provázky s ptačími pery a lapači snů. Z domu se linula nasládlá vůně a na verandě se v křesle houpala stará dáma s pomalovaným obličejem.
„To je Jiya,“ vysvětlila Aisha, „naše nejstarší. Dokáže vám splnit jakékoliv přání, které se týká duševního prozření. Vidí až za oponu našeho bytí.“
Jiya byla slepá. Tam, kde měly být duhovky s černou panenkou uprostřed bylo jen mléčné bělmo. Avšak když Lukas protočil panenky, její hlava se rychle otočila jeho směrem a její bílé oči ho propichovaly. Aisha nás vyzvala abychom se šli posadit a navečeřet se. Rozhovor se u večeře pomalu začal stáčet k běžným věcem, které mladí řeší a já přešel na autopilota. Ponořil jsem se do své mysli. Neustále jsem musel myslet na Jiyu a její pohled, který upřela na mého přítele. Byla slepá, takže nemohla vědět, co Lukas udělal. I přes to se mi na ní zdálo něco mystického.
Přišel soumrak a místní rozdělali dvě ohniště. Jedno bylo velké uprostřed vesnice, druhé menší a odlehlejší. Zdálo se, že se všichni obyvatelé seskupili kolem ohně. Vyměňovali si své zážitky z uplynulého dne.
Letmo jsem poslouchal útržky různých rozhovorů a sem tam se zeptal jednoho z Aishiných kamarádů na otázky týkající se jejich kultury. Zrovna jsem poslouchal rozhovor jednoho ze svých kamarádů s místní obyvatelkou, když jsem sebou leknutím trhnul. Ve víru postupující noci jsem si ani nevšiml, kdy přišla, ale byla tam. U malého ohniště se krčila Jiya a upírala na mě své bílé oči. Zdálo se mi, že všechny hlasy kolem utichly. Najednou jsem byl zcela izolovaný od okolního světa. Díval jsem se jí do očí, a aniž bych chtěl přistihl jsem se, jak mě mé nohy nesou k ní. Zdálo se, že mi mé tělo v onu osudovou chvíli nepatří.
Došel jsem k ní a posadil se na druhou stranu ohniště. Ani na vteřinu jsme nepřerušili oční kontakt. Běhal mi mráz po zádech. Byla sice slepá i tak jsem však cítil, že vidí. Zkoumala mou duši a mé srdce bušilo tak silně, až jsem se bál, že dostanu infarkt.
„Po čem nejvíce toužíš?“ slyšel jsem její chraplavý hlas, aniž by se její rty pohnuly. Její slova mi rezonovala v mysli, ale uši je neslyšely.
„Chci vědět, co je po smrti,“ odpověděl jsem zcela upřímně.
Jiya sebou z ničeho nic prudce trhla. Vztáhla ruku k ústům a foukla si do dlaně, kde spočíval jemný prášek. Ten se bez okolků rozlétl mým směrem a ve vteřině pokryl mou tvář. Svět zčernal a já omdlel.
Probudil jsem se v nemocnici. Pomalu jsem se začal rozvzpomínat na předešlý večer. Hlava mě bolela a v ústech jsem měl jako na Sahaře. Pokusil jsem se promluvit, ale nešlo mi to. Pomalu jsem se rozhlédl kolem sebe a všiml si malého červeného tlačítka, jež bylo připevněné k nemocničnímu lůžku. Natáhl jsem k němu svou pravou ruku s myšlenkou ho zmáčknout a přivolat tak sestru, avšak dříve, než jsem to udělal, mě něco zarazilo. Na mé ruce bylo vytetované číslo jedna. Přitáhl jsem si dlaň blíže k očím a prohlížel si ji.
„Co se to tu sakra stalo?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem zkoumal malou číslici přímo uprostřed dlaně. Přejížděl jsem si ukazováčkem po čísle a nevšiml si, že do pokoje vstoupila sestra.
„Už jste se probral,“ pronesla bez emocí a přišla ke kapačce, která mi zvesela dodávala čirou tekutinu do žil.
„Kdo mi to udělal?“ vyhrkl jsem a natáhl k ní dlaň, aby viděla číslo, jež se tam nyní vyjímalo.
„Udělal co?“ zeptala se nechápavě.
„To číslo! Kdo mi ho tam vytetoval?“ zvýšil jsem trochu hlas a jsem si téměř jistý, že má slova zněla poněkud hystericky.
„Jaké číslo?“
„To, které mám v dlani! Přímo tady uprostřed!“ mával jsem jí rukou před obličejem.
„Nic tam nemáte,“ kroutila hlavou a z tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že mému počínání nerozumí, „zavolám doktora. Nejspíše máte halucinace.“
Chvatně opustila místnost a já opět osaměl. Znovu jsem si začal prozkoumávat dlaň a snažil se přijít na to, co se stalo. Pamatoval jsem si na šamanku, na prášek, který se mi dostal do plic a potom byla jen tma a ticho.
„Prý máte halucinace,“ pronesl mužský hlas ode dveří. Nyní tam stál muž v bílém plášti a zkoumavě si mě prohlížel.
„Nemám halucinace,“ obořil jsem se na něj, „někdo mi vytetoval číslo do dlaně a já se snažím vzpomenout na to, kdy, a především jak se to stalo. Kde vlastně jsem a jak jsem se sem dostal? A kde jsou moji přátelé?!“
„Uklidněte se, pane White,“ vyzval mě doktor, „jste v nemocnici svaté Heleny. Přivezla vás sem záchranná služba z nedalekých lesů, kde vás našli dva turisté. Je to zhruba pět hodin.“
„Já ale nebyl v lese,“ ohradil jsem se.
„Máte silný otřes mozku,“ ignoroval doktor mou poznámku a dále pokračoval ve svém monologu, „když vás našli, byl jste silně dehydratovaný, proto ty kapačky. Zdá se, že jste tam již několik hodin ležel. Na túry byste neměl chodit sám, obzvlášť v takovém horku.“
„Horku?“
„Ano,“ přitakal doktor, „venku je čtyřicet stupňů.“
„Čtyřicet stupňů? Vždyť je únor,“ podivil jsem se a zakroutil hlavou. Doktor se na mě ustaraně podíval.
„Nejspíše si vás tu budeme muset nechat o něco déle, než jsem si původně myslel,“ poznamenal. Celá situace se mi zdála jako jeden velký žert. Stále jsem čekal, že odněkud vyskočí Lukas se slovy „dostali jsme tě,“ ale nic takového nenastalo. Celá situace byla tak skutečná a nesmyslná zároveň. Skoro bych ve víru myšlenek zapomněl na své tetování.
„Doktore,“ oslovil jsem ho, „kdo mi to udělal?“
„Udělal co?“
„Na dlani mám tetování, které jsem předtím neměl,“ pronesl jsem opatrně a natáhl k němu ruku. Lékař ji zlehka uchopil a chvíli si ji prohlížel. Pak se mi zadíval do očí a zakroutil hlavou.
„Nic tam nemáte, pane White.“
V noci jsem se převaloval. Dlaň mě pálila a já se nemohl zbavit dojmu, že je něco hodně špatně. Mé tělo toužilo po spánku, ale můj mozek mi to nedovolil. Po mučivě dlouhé době jsem to vzdal a rozsvítil lampičku. Byl jsem na pokoji sám, takže to nebylo nic proti ničemu.
Ve chvíli, kdy si mé oči trochu přivykly světlu a já se na posteli posadil, vykřikl jsem. V rohu místnosti stála stará, shrbená postava, jež se opírala o vysokou dřevěnou hůl. Byla to Jiya a upírala na mě své bílé bulvy, jež vyplňovaly její oční jamky. Pomalu a trhaně zvedla svou paži a natáhla svůj kostnatý ukazováček mým směrem. Přesněji řečeno na mou ruku. Nevydržel jsem to a na vteřinu sklopil zrak. Zalapal jsem po dechu. Rychle jsem vzhlédl k ženě, abych se zeptal, co to všechno znamená, ale když jsem svůj pohled znovu upřel do rohu pokoje, byla pryč. Zbyl po ní jen kouř, který se pomalu ale jistě rozplýval ve vzduchu.
Znovu jsem věnoval pozornost své ruce, která nyní přestala pálit. Tam, kde před pár hodinami byla jednička, se nyní nacházela jedna krásně zaoblená nula. Mé srdce bilo na poplach. Už jsem nevěděl, čemu mám věřit. Začínal jsem mít dokonce podezření, že jsem se zbláznil. Možná vše, co si pamatuji byl jen sen a já ve skutečnosti patřím na psychiatrické oddělení.
Z myšlenek mě vytrhla ohlušující rána, následovaná několika výkřiky. Postel se se mnou otřásla a já se musel přidržet jejích madel, abych nespadl. Světla několikrát zablikala, než zcela zhasla a pokoj opět pohltilo šero. V místnosti však nezavládla úplná tma. Z chodby se přes prosklené dveře do pokoje dostávalo tlumené oranžové světlo. Pak přišel druhý, o mnoho silnější otřes, a na zemi se objevila velká prasklina.
Seskočil jsem z postele tak rychle, jak to jen šlo, a rychlým krokem se dostal ke dveřím. Sáhl jsem na kliku, abych je otevřel, avšak jen co jsem se jí dotknul, musel jsem ucuknout. Byla vařící. Kov, ze kterého se skládala, měl teplotu vařící se vody a mě začala jímat panika. V popálené dlani mi tepalo a já pevně stiskl čelist, jako by to byl lék na bolest.
Věděl jsem, že musím rychle pryč. Potřeboval jsem zjistit, co se děje na druhé straně zdi, proto jsem se vrátil pro polštář a s jeho pomocí se mi konečně podařilo otevřít dveře. Do obličeje mě okamžitě uhodil žár. Chodba byla v plamenech. Před mým pokojem byla propadlá podlaha, která vedla přímo do patra pode mnou, odkud se vznášel prach smíchaný s kouřem, jež mi nyní plnil plíce. Slyšel jsem vzdálený křik o pomoc a vzlyky. Panika očividně zachvátila i další obyvatele nemocnice. Všichni do jednoho jsme tu byli uvěznění.
Přemýšlel jsem nad únikovými cestami, které by mohly připadat v úvahu. V tom mé oči spočinuly na oknu, jež se tyčilo napravo od postele. Rychle jsem k němu přiskočil v naději, že to bude má záchrana. Avšak dříve, než jsem ho stačil otevřít a zjistit, ve kterém patře se nacházím, se pod mýma nohama propadla podlaha a já padal dolů.
Ocitl jsem se na betonové zemi pokryté škvařící se vinylovou podlahou, se zlomenou nohou, obklopený plameny a kouřem. Věděl jsem, že je to můj konec. Byla to zcela bezvýchodná situace. Oheň mi pomalu začal olizovat končetiny a já křičel bolestí. Kůže se škvařila a kouř dusil mé plíce. Trvalo několik mučivě dlouhých minut, než mé tělo vzdalo boj s bolestí a já naposledy vydechl. Opět mě pohltila tma.
Tehdy jsem měl zemřít, ale nestalo se tak. Probudil jsem se celý zpocený v dětském pokoji, jež jsem nepoznával. Cítil jsem, že se doslova koupu ve vlastním potu. Zhluboka jsem dýchal, zcela vyděšený tím, co se stalo. Odkopal jsem ze sebe peřinu a kvapně si prohlížel tělo. Bylo v pořádku. Žádná spálená kůže, žádné hadičky, které by mi pouštěly žilou. Usmál jsem se.
„Byl to jen děsivý sen,“ řekl jsem sám sobě. Naplnila mě úleva z toho, že jsem opět v bezpečí. V pohodlí domova. Už jsem se chystal se znovu uložit do vyhřáté postele, když jsem se opět zděsil. Vzpomněl jsem si na tetování a pravačka mi opět rychle vylétla k obličeji. Vykřikl jsem, když jsem zjistil, že mám na dlani nové číslice. Tentokrát tam bylo číslo dvacet tři. To však nebylo jediné, co mě vyděsilo. Šlo o to, jak má ruka vypadala. Byla malá… dětská. Kvapně jsem seskočil z postele a vyřítil se k zrcadlu v rohu místnosti. Šokovaně jsem si prohlížel své nové tělo, které patřilo mé mladší verzi. Byl jsem to já, ale se vzhledem osmiletého chlapce. Tep se mi opět zrychlil.
To nemůže být pravda! Tohle není skutečné! Pevně jsem stiskl oční víčka k sobě a napočítal do deseti. Když jsem je však otevřel, nic se nezměnilo. Stále jsem stál v dětském pokoji, který byl vybaven jinak, než jsem si pamatoval, v těle osmiletého chlapce.
Ozval se tlumený hlas, který patřil mé matce. Volala mě ke snídani. Z kalendáře, jež visel na zdi jsem zjistil, že je středa. Rychle jsem se tedy oblékl a popadl školní batoh, který byl opřený o stůl. Matka s otcem mě přivítali u snídaně a já byl fascinovaný tím, jak moc se podobají těm z mého původního života. Kromě menších rozdílů, jako byla délka vlasů či vousů, byli téměř totožní. Otec si četl noviny a mračil se nad titulkem, který jako vždy pokrýval čtvrtinu první stránky. Černé vlasy měl rozcuchané a vrásky nad modrýma očima se prohlubovaly z toho, jak se mračil. Poposunul si brýle s kulatými obroučkami na nose a něco nesouhlasně zabručel.
Po snídani mě odvezla matka do školy, kde jsem se setkal se starými přáteli. Můj život se změnil uvnitř, ale navenek zůstával stejný. Potkával jsem ty samé tváře jako kdysi na základní škole. Učitelé a předměty včetně rozvrhu byli stejné. I jídlo v jídelně stále stálo za starou bačkoru. Jedinou změnou bylo mé vnímání světa a vědomí toho, že sem nepatřím, které podporoval odpočet na mé dlani.
Bál jsem se, co bude následovat. První týden jsem usínal se strachem, že opět zemřu, ale nic takového se nestalo. Ráno jsem se vždy probudil a žil klidný život osmiletého chlapce. Vzbudil jsem se a o všedních dnech šel do školy. Když byl víkend, vyrazili jsme s rodiči na výlet. Krajina byla stejná, přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval. Možná jen stromy se zdály zelenější a tráva vyšší, než tomu bývalo. Vše bylo idylické až do chvíle, kdy mě opět začala pálit dlaň. Byl to den, kdy se mi na ruce opět objevila nula.
Ráno jsem usedl do školní lavice a poslouchal slova učitele, který vyprávěl o druhé světové válce. Jeho proslov však přerušilo vykopnutí dveří a zvuk střelby. Bylo to tak náhlé, že jsem ani nestihl vykřiknout. Kulka mě trefila do hrudi a já pomalu krvácel, spolu s dalšími spolužáky. Ležel jsem na zemi vedle své tašky s kulkou v hrudi, neschopný se pohnout. Těsně před tím, než jsem naposledy vydechl jsem opět spatřil tvář stařeny, která mě přivedla na tuto cestu. Její bílé mrtvé oči se mi vysmívaly. Naposledy jsem vydechl a pohltila mě tma.
Když jsem se ráno opět probudil, tentokrát v těle vysokoškoláka, a zíral na svou dlaň, na níž bylo číslo sedm, došlo mi, co tento cejch ve skutečnosti oznamuje. Byl to odpočet dní do mé smrti. Byl jsem nucen prožít svou smrt v každém paralelním vesmíru, který existoval. Neodžil jsem si celý život, pouze jsem přesedával z těla do těla, v průběhu života mých mnoha verzí a usazoval se tam, dokud nezemřela. Byl jsem ochuzen o celé roky, jež byly zajisté plné hezkých zážitků, které jsem si nepamatoval, protože nebyly ve skutečnosti moje.
Po sedmi dnech jsem zemřel na diskotéce, když mě přepadli kapsáři. Měl jsem upito a nedokázal se pořádně bránit.
Můj život pokračoval ve stejném duchu. Každý den jsem se probouzel jen proto, abych zemřel. Jednou na náměstí, kde se odpálil terorista, podruhé mě srazilo auto, jindy to byla alergická reakce nebo intoxikace různými látkami. Pokaždé to odpovídalo přesnému počtu dní na mé dlani.
Zkoušel jsem zabránit své smrti. Ve dnech, kdy se na mé dlani opět objevila nula, jsem zůstal doma v bezpečí, nebo utekl na louku, kde mi nic nehrozilo. Ale dům zbořilo zemětřesení a nad loukou se z ničeho nic objevil bouřkový mrak a já posloužil jako bleskosvod. Nedokázal jsem svůj život prodloužit ani o minutu. Vše proběhlo tak, jak to bylo napsané na mé ruce.
Několikrát jsem se pokusil o sebevraždu, abych ukončil své trápení, ale nepovedlo se mi to. Pokaždé, kdy jsem se snažil vzepřít odpočtu, se objevila stařena, která mě vyléčila, nebo jednoduše selhala gravitace, léky nezaúčinkovaly tak, jak měly, a nic nebylo dostatečně ostré k tomu, aby to ukončilo můj život ještě před odpočtem. Nebylo úniku.
Včera jsem se znovu pokusil ukončit. Posilněný alkoholem jsem si přiložil zbraň k hlavě a zmáčkl spoušť. Náboj se však zasekl v hlavni a odmítal se dále pohnout.
Otevřel jsem oči a ona seděla naproti mně. Zírala na mě a já ji se slzami v očích prosil, aby to už skončilo. Byl jsem zoufalý. Jiya však zakroutila hlavou.
„Chtěl jsi znát pravdu o smrti. Přál sis vědět, co je po životě. Prožil jsi svou smrt několikrát, ale stále ti to nedošlo. To, o co se nyní pokoušíš, je marné. Snažíš se vzepřít svému osudu a mít život ve vlastních rukou. Bojovat, ale stále ti nedochází podstata toho všeho,“ její chraplavý hlas se mi zarýval do uší.
„Co je ta podstata?“ zakňoural jsem jako zbitý pes.
„Nad svým životem nemá nikdo z nás žádnou moc. Všichni jsme předurčeni k činům, které uděláme. Před naším osudem není úniku a nic jako svobodná vůle neexistuje. Chtěl jsi se vzepřít svému předurčení již tehdy, kdy jsme se poprvé potkali, a toto je tvůj trest. Jsi odkázán prožít každý konec svého života v každém z nekonečna paralelních vesmírů,“ pronesla a na tváři se jí objevil škodolibý úsměv. Vycenila na mě své žluté zuby a dodala, „po smrti je jen další smrt.“ S těmito slovy se vypařila přímo před mýma očima.
Nyní sedím za stolem a sepisuji svůj příběh jako varování. Na dlani mám vytetované číslo jedna a už pouze vyčkávám na další smrt. Chci, aby každý z vás, kdo si přečte můj příběh na internetu, kam ho nahraji, věděl, že se má vyhýbat staré dámě s bílýma očima.
Každý člověk je odkázán k tomu prožít nekonečně mnoho životů. Oproti mně je však odžije od začátku do konce. Já byl potrestán za svou zvědavost, a proto jsem odkázán prožívat jen konce svých životů.
Pokud vás trápí otázka svobodné vůle, po odpovědi pátrat již nemusíte. Svobodná vůle neexistuje. Existuje jen osud a ten, kdo se mu pokusí postavit, bude potrestán stejně jako já. Bude neustále prožívat svou smrt na milion způsobů bez výhledu na definitivní konec života.
Lena Šuláková
Milovnice sci-fi románů a autorka hororových povídek.
Diskusia
Martina
Dokážu si představit príběh rozpracovat na knihu nebo delší příběh. Napínavý příběh s mysteriózní tématikou.
04.11.2024
Dokážu si představit príběh rozpracovat na knihu nebo delší příběh. Napínavý příběh s mysteriózní tématikou.
04.11.2024
Veles
Naozaj sa chcel vzoprieť svojmu osudu? A ako presne? To mi tam tak úplne nesedelo. Ku gramatike sa nemôžem vyjadriť, keďže ešte stále dokážem občas pochybiť aj v slovenskej, nieto českej :D Obvykle nemám žiadne problémy čítať texty po česky, ale tu ma niečo brzdilo, neplynulo mi to tak ľahko. A trošku mi dojem pokazila upútavka, kde nám toho bolo príliš prezradené. Ale nenechaj sa odradiť :)
04.11.2024
Naozaj sa chcel vzoprieť svojmu osudu? A ako presne? To mi tam tak úplne nesedelo. Ku gramatike sa nemôžem vyjadriť, keďže ešte stále dokážem občas pochybiť aj v slovenskej, nieto českej :D Obvykle nemám žiadne problémy čítať texty po česky, ale tu ma niečo brzdilo, neplynulo mi to tak ľahko. A trošku mi dojem pokazila upútavka, kde nám toho bolo príliš prezradené. Ale nenechaj sa odradiť :)
04.11.2024
M.
Velmi mysteriózní příběh, vcelku rezonující s mojí představou fungování světa. Určitě má potenciál na delší verzi, nebo stát se součástí nějaké ucelenější povídkové sbírky :)
04.11.2024
Velmi mysteriózní příběh, vcelku rezonující s mojí představou fungování světa. Určitě má potenciál na delší verzi, nebo stát se součástí nějaké ucelenější povídkové sbírky :)
04.11.2024
mayo
Zaujímavý nápad, a myslím že vcelku originálny (podobné variácie na tému som už kdesi čítal, ale nie presne takto - napr. "Vajce" od A. Weira, silne neodporúčam prečítať lebo môže spôsobiť nočné mory).
Spracovanie sa mi páčilo, taký klasický rozprávačský štýl, niekto by to možno označil za infodump ale tu mi nevadil. Vadili mi asi len dve veci: prečo bolo potrebné dopodrobna opisovať, ako mali kamoši hlavného hrdinu slabosť na ženské, keď to neskôr nehralo žiadnu rolu. A tiež, že mu trvalo asi 3 životy než prišiel na to, čo znamená to číslo na ruke, pričom čitateľ to pravdepodobne uhádne okamžite. Také veci čitateľa skôr vytrhnú z deja a hlavný hrdina potom vyzerá ako blbeček. :)
Zaujímalo by ma, čo sa stane až sa vyčerpajú všetky možnosti, nemôže ich predsa byť nekonečne veľa. Alebo áno? Mám dojem, že hlavný hrdina je na tom v podstate lepšie, než všetci ostatní. Za prvé, už vie, o čo ide, a má to všetko v zrýchlenom móde, teda že nemusí prežívať zakaždým celý dlhý život. A aj napriek tomu, že nie je úniku, myslím že v rámci možností si môže robiť čo sa mu zachce. A za druhé, ak na konci predsa len niečo existuje (po prejdení všetkých možných životov) tak sa k tomu dopracuje rýchlejšie (zo svojho subjektívneho hľadiska), než ostatní ľudia.
Upútavku som našťastie nečítal takže som dopredu nič netušil. Ináč pekná práca, a vitaj na scifi.sk! :)
05.11.2024
Zaujímavý nápad, a myslím že vcelku originálny (podobné variácie na tému som už kdesi čítal, ale nie presne takto - napr. "Vajce" od A. Weira, silne neodporúčam prečítať lebo môže spôsobiť nočné mory).
Spracovanie sa mi páčilo, taký klasický rozprávačský štýl, niekto by to možno označil za infodump ale tu mi nevadil. Vadili mi asi len dve veci: prečo bolo potrebné dopodrobna opisovať, ako mali kamoši hlavného hrdinu slabosť na ženské, keď to neskôr nehralo žiadnu rolu. A tiež, že mu trvalo asi 3 životy než prišiel na to, čo znamená to číslo na ruke, pričom čitateľ to pravdepodobne uhádne okamžite. Také veci čitateľa skôr vytrhnú z deja a hlavný hrdina potom vyzerá ako blbeček. :)
Zaujímalo by ma, čo sa stane až sa vyčerpajú všetky možnosti, nemôže ich predsa byť nekonečne veľa. Alebo áno? Mám dojem, že hlavný hrdina je na tom v podstate lepšie, než všetci ostatní. Za prvé, už vie, o čo ide, a má to všetko v zrýchlenom móde, teda že nemusí prežívať zakaždým celý dlhý život. A aj napriek tomu, že nie je úniku, myslím že v rámci možností si môže robiť čo sa mu zachce. A za druhé, ak na konci predsa len niečo existuje (po prejdení všetkých možných životov) tak sa k tomu dopracuje rýchlejšie (zo svojho subjektívneho hľadiska), než ostatní ľudia.
Upútavku som našťastie nečítal takže som dopredu nič netušil. Ináč pekná práca, a vitaj na scifi.sk! :)
05.11.2024
MartinB
Na začiatku ma rozrušovalo, že hlavný hrdina sa sústredí na veci, na ktoré by sa sústredila žena (dĺžka vlasov, oblečenie indiánok, ako sa jeho priatelia spravaju k ženám atd..), čiže som sa hneď spočiatku nezžil s postavou. Pritom všetky tie pasáže o jeho priateľoch boli pre príbeh zbytočné.
Začal príbeh s nejakým uvedením do deja, potom dlhé opisy ďalsích postáv, ktoré sa viac neobjavili, zakecal sa s indiánkou a príbeh nabral iný smer.
Ďalej sa odohráva dej, ktorý je naozaj pútavý a dobre sa číta a potom príde koniec, ktorý to pre mňa zabil. Za prvé mi príde ten trest za to, že len chcel vedieť, čo je po smrti, celkom krutý.
A za druhé, ak sa vraj osud nedá zmeniť, on ho predsa zmenil. Či bol odjakživa predurčený prežívať iba konce svojich životov?
Chlapik vlastne zistil, ze slobodna vola neexistuje a osud sa zmenit neda, no napriek tomu si dal tu pracu a varoval ludi, aby sa vyhybali slepej zene. Preco? Zmeni tym niekoho osud? Bud budu mat ludia, rovnako ako on, v osude, ze ich potresta zena, alebo maju v osude, ze ich nepotresta, ci uz vdaka jeho sprave alebo inak. Nezmeni tym nic.
Ale ok, dajme tomu, ze len chcel ludom prezradit, ze slobodna vola neexistuje (zaujimalo by ma, ci to pisal len v tomto alternativnom vesmire, alebo si dal pracu a ludi o tom informoval v kazdom. To musi byt celkom nuda, tolko pisania jedneho pribehu, tie pokusy o samovrazdu chapem, museli byt zazivnejsie).
A ani nikde nevidim, ako vlastne chcel ten svoj osud zmenit. Pani hovori: Chtěl jsi se vzepřít svému předurčení a toto je tvoj trest. Ale ako? Opytal sa len, co je po smrti a za to dostal trest, citujem: Já byl potrestán za svou zvědavost, a proto jsem odkázán prožívat jen konce svých životů.
Osud sa snazil menit sebevrazdami az pocas trestu, cize tam to nesedi.
Skoda, lebo ta mystickost tam bola pritomna, napisane to bolo kvalitne, aj ten zaciatok s opisanymi a odpisanymi kamosmi by som prekusol, ale ten koniec vo mne vyvolal dost otazok. Kazdopadne sa tesim na dalsiu poviedku.
08.11.2024
Na začiatku ma rozrušovalo, že hlavný hrdina sa sústredí na veci, na ktoré by sa sústredila žena (dĺžka vlasov, oblečenie indiánok, ako sa jeho priatelia spravaju k ženám atd..), čiže som sa hneď spočiatku nezžil s postavou. Pritom všetky tie pasáže o jeho priateľoch boli pre príbeh zbytočné.
Začal príbeh s nejakým uvedením do deja, potom dlhé opisy ďalsích postáv, ktoré sa viac neobjavili, zakecal sa s indiánkou a príbeh nabral iný smer.
Ďalej sa odohráva dej, ktorý je naozaj pútavý a dobre sa číta a potom príde koniec, ktorý to pre mňa zabil. Za prvé mi príde ten trest za to, že len chcel vedieť, čo je po smrti, celkom krutý.
A za druhé, ak sa vraj osud nedá zmeniť, on ho predsa zmenil. Či bol odjakživa predurčený prežívať iba konce svojich životov?
Chlapik vlastne zistil, ze slobodna vola neexistuje a osud sa zmenit neda, no napriek tomu si dal tu pracu a varoval ludi, aby sa vyhybali slepej zene. Preco? Zmeni tym niekoho osud? Bud budu mat ludia, rovnako ako on, v osude, ze ich potresta zena, alebo maju v osude, ze ich nepotresta, ci uz vdaka jeho sprave alebo inak. Nezmeni tym nic.
Ale ok, dajme tomu, ze len chcel ludom prezradit, ze slobodna vola neexistuje (zaujimalo by ma, ci to pisal len v tomto alternativnom vesmire, alebo si dal pracu a ludi o tom informoval v kazdom. To musi byt celkom nuda, tolko pisania jedneho pribehu, tie pokusy o samovrazdu chapem, museli byt zazivnejsie).
A ani nikde nevidim, ako vlastne chcel ten svoj osud zmenit. Pani hovori: Chtěl jsi se vzepřít svému předurčení a toto je tvoj trest. Ale ako? Opytal sa len, co je po smrti a za to dostal trest, citujem: Já byl potrestán za svou zvědavost, a proto jsem odkázán prožívat jen konce svých životů.
Osud sa snazil menit sebevrazdami az pocas trestu, cize tam to nesedi.
Skoda, lebo ta mystickost tam bola pritomna, napisane to bolo kvalitne, aj ten zaciatok s opisanymi a odpisanymi kamosmi by som prekusol, ale ten koniec vo mne vyvolal dost otazok. Kazdopadne sa tesim na dalsiu poviedku.
08.11.2024