Karavan
Život v karavanu...
Bylo něco kolem půl čtvrté ráno, když Kláru probudil hluk z kuchyně. Zhruba před týdnem se s matkou přestěhovaly do polorozpadlého karavanu na kraji města. Vyhlédla z malého okénka, jen aby zjistila, že je venku stále tma. Její hlava opět klesla na polštář a Klára zavřela oči.
Ozvala se další rána, jíž následovala ještě jedna, tentokrát silnější než ta předešlá. Každý zvuk jako by se přibližoval k místnosti, kde spala. Začala se modlit, aby za dveřmi nestál poslední matčin dealer, kvůli kterému byly nuceny opustit původní domov. Poslední zvuk, jež se ozval z chodby, se podobal tříštící se sklenici, která byla velkou rychlostí vržena na dveře jejího pokoje. Nyní byla Klára zcela vzhůru. Dokázala sesbírat poslední zbytky odvahy a vydala se ke dveřím.
Na chodbě panovala tma, přesto by však přísahala, že mezerou pod dveřmi jejího pokoje, pronikal slabý paprsek světla. Zmáčkla vypínač a ke svému překvapení zjistila, že na zemi nic není – žádná rozbitá sklenice, ani nikdo, kdo by ji mohl ohrozit. Karavan se zdál být klidný. Klára si prohrábla vlasy a zakroutila hlavou.
„Asi už blázním,“ povzdechla si a vrátila se zpět do postele.
Kolem osmé hodiny ji probudil matčin hlas, který Kláru zval na snídani. Zdálo se, že má jeden ze svých lepších dní. Klára se vydala do kuchyně, kde spatřila svou matku, jak tancuje u skromné kuchyňské linky na píseň „Cheri, Cheri lady“ jen ve spodním prádle. Matčiny mastné vlasy se pohupovaly ze strany na stranu a když se na Kláru otočila čelem, dívka spatřila rozšířené panenky své matky, které jasně signalizovaly fakt, že na svou dávku povzbuzovačů nečekala ani do oběda.
„Ahoj miláčku,“ pronesla matka, „jakpak ses vyspala, děvčátko moje?“
„Ehm, dobře, mami,“ odpověděla jí dcera zdráhavě.
„Udělala jsem ti palačinky,“ zavýskala překypující energií a položila na stůl talíř se spálenými vajíčky. Byla zcela mimo svou realitu. Klára si povzdechla, když viděla, jak její matka odtančila do koupelny a zabouchla za sebou dveře tak silně, že se karavan zachvěl.
„Díky,“ řekla Klára do prázdna a šla spálenou hroudu na talíři vyhodit do koše, který přetékal použitými injekčními stříkačkami. Vydala se zpět do svého pokoje, aby se převlékla, ale když sahala po oblečení, zarazil ji vzkaz na skříni.
„Omlouvám se, že jsem tě v noci probudil. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ stálo na kusu žlutého papíru. Klára odlepila vzkaz a důkladně si jej prohlížela. Srdce jí bušilo z děsu, jež ji zachvátil.
Co to má znamenat? Rychle se vrátila do kuchyně, aby se zeptala matky, zda je to její práce, ale ta byla stále v koupelně.
„Mami,“ křikla přes dveře, „ty jsi mi psala vzkaz?“
Odpovědi se jí nedostalo. Matka byla zticha a Klára frustrovaně kopla do zdi. Toto zažila již tolikrát. Nejdříve si matka vezme léky, na chvíli se chová jako člověk a pak svou dceru odstřihne, aby si vzala něco dalšího, po čem odpadne.
Kláře nezbývalo nic jiného než se s podivnou situací vypořádat. Vrátila se do pokoje a vzala kus papíru, na který napsala: „Ať už jsi kdokoliv, vypadni, jinak příště zavolám policii.“ Papír, stejně jako její předchůdce, nalepila za pomoci izolepy na skříň a popadla své denní oblečení. Odmítala být celý den v pyžamu. Rychle se tedy převlékla, otočená zády ke skříni a když se opět podívala na vzkaz, byla tam další slova.
„Nemůžu odejít,“ stálo na papíře. Kláře připadalo, že se dočista zbláznila. Nikdo další v pokoji nebyl, i tak se na vzkazu objevovala další slova.
„Co to má znamenat?“ zašeptala Klára zmateně a cítila, jak se začíná třást.
„Prosím, neděs se. Nechci ti nijak ublížit,“ na listu, který Klára držela v ruce se začalo objevovat jedno slovo za druhým, „jmenuji se Mik a jsem tu uvězněný. Prosím, pomoz mi.“
Ve chvíli, kdy Klára slova dočetla, objevila se na druhé straně pokoje silueta, která se pomalu začala formovat do mužské postavy. Dívka upustila papír a promnula si oči. Najednou před ní stál asi sedmnáctiletý chlapec s rezavými vlasy a plachým úsměvem na tváři.
„Co jsi sakra zač?“ vyjekla Klára a třesoucí se strachem se přitiskla ke zdi.
„Jsem Mik. Omlouvám se,“ začal chlapec, „bydlel jsem tu před tebou. A vím, že to zní šíleně, ale jsem duch. Něco jsem tu ztratil a nemůžu bez toho odejít. Musím to najít, abych se dostal pryč.“
„Duch?“ vykřikla Klára v panice.
„Ano, duch,“ přitakal Mik trpělivě, „ztratil jsem tu kapesní hodinky a potřebuji je, abych mohl přejít na druhý břeh. Prosím, pomoz mi je najít.“
Klára se snažila zklidnit, přestože jí srdce bušilo jak o závod. Mikova přítomnost byla podivná, ale něco v jeho očích jí dodávalo odvahu. Chvíli Kláře trvalo, než mohla opět mluvit. Panika, která ji stále jímala, začala pomalu ustupovat.
„Dobře. Kde si myslíš, že budou?“ zeptala se, snažíc se potlačit strach ve svém hlase.
„Netuším,“ přiznal se Mik a tvářil se zkroušeně, „musely mi vypadnout, když jsem se snažil utéct. Možná, že by mohly být v kuchyni nebo obýváku.“
Vstoupili tedy do kuchyně, kde společnými silami začali prohledávat skříňky. Mik byl velmi výřečný. Zdálo se, že je Klára první člověk po dlouhé době, se kterým si může promluvit. Vyprávěl jí o tom, že dříve nebydleli s rodinou v karavanu. Měli rodinný dům na předměstí, ale potom se rodiče rozvedli. Mika se ujal otec a jeho matka si vzala Mikovu sestru. Jeho osud nebyl zrovna veselý. Podobně jako ten Klářin. Podle toho, co říkal, žil poslední roky svého života ve stejné mizérii, jako ona sama.
Když společnými silami prohledali každou místnost v karavanu, tedy kromě koupelny, kde se stále schovávala Klářina matka, navrhl Mik, aby se podívali pod karavan. Klára se na chvíli zamyslela, ale nakonec souhlasila.
„Zabil mě můj otec,“ začal Mik vyprávět, když vycházeli ven. „Měl problémy s pitím. Jednoho dne se opil a uhodil mě tak silně, že jsem ztratil vědomí. Vylekal se, že jsem mrtvý, a rozhodl se, že mě raději někde zakope, aby se mé tělo nenašlo zde. De facto mě pohřbil zaživa.“
Klára se na něj podívala s pochopením. „Moje máma je závislá na drogách. Často se chová, jako bych pro ni neexistovala. Občas se také cítím jako duch.“
Venku bylo chladno a vzduch byl vlhký. Klára se sklonila a strčila ruku pod karavan. Pečlivě rukou prozkoumávala vše, co se tam nacházelo, ale nic se tvarem nepodobalo kapesním hodinkám.
„Možná by nebylo od věci se pod ten karavan nejdříve podívat,“ pronesl Mik trochu uštěpačně. Klára na něj vrhla zlostný pohled.
„Ještě nějaká další užitečná rada?“ zavrčela a Mik se stáhl. Byla naštvaná, ale víc než na Mika se zlobila na sebe. Uvědomila si, že musí vypadat jako hlupák, když to neudělala hned na začátku.
Po chvíli spatřila lesknoucí se kov. „Myslím, že jsem je našla!“ zvolala a vytáhla kapesní hodinky, které byly pokryté prachem.
Mikovy oči se rozzářily. „Děkuji, Kláro! Teď se budu moci jít dál.“
Klára se najednou zastavila. Bylo to už pár dní, co s někým vedla rozhovor, a až s Mikovou přítomností si uvědomila, jak moc jí mezilidská interakce schází. Najednou jí bylo jedno, že je Mik duch. „Nemohl bys ještě chvíli zůstat?“
Mik se smutně pousmál. „To by bylo hezké, ale musím odejít. Mám věc, kterou jsem potřeboval k odchodu, a nyní mě tu nic nedrží.“ S těmito slovy Mik zachytil Klářin smutný pohled a dodal: „Ale než odejdu, možná bych se tě mohl zeptat, zda také máš něco, bez čeho bys neodešla?“
Klára se zamyslela. „Můj medvídek. Měla jsem ho, když mi bylo devět. Ten den byla máma střízlivá a celá oslava se vydařila. Je pro mě důležitý.“
Mik přikývl. „Můžeš mi ho ukázat?“
Vrátili se do karavanu a proklouzli zpět do Klářina pokoje, kde Mikovi ukázala medvídka. Měl na sobě oblečené malé zelené tričko a na hlavě nasazenou kšiltovku.
„Je krásný,“ řekl Mik a uchopil jej, pak se jeho výraz změnil, když zaslechli pláč vycházející z kuchyně.
Klára se podívala na Mika. „To je moje máma,“ zakroutila hlavou a opatrně se za ní vydala do kuchyně. Mik ji následoval. Když tam vešli, spatřili Klářinu matku, jak sedí u stolu, buší si vlastními pěstmi do hlavy a neustále opakuje: „Proč jsi mě opustila?“
„Mami?“ zavolala Klára, ale matka ji ignorovala. Klára cítila, jak jí srdce tluče. „Mami, prosím, odpověz mi!“
Mik se otočil ke Kláře. „Jak dlouho se, tak chová?“
„V poslední době často. Vždy ráno mi připraví snídani a odejde z místnosti. Když se vrátí, chová se jako bych neexistovala,“ přiznala Klára s pocitem bezmoci. Mik ji zlehka uchopil za ruku.
„Kláro, musím se tě na něco zeptat,“ začal opatrně, „necítíš se v posledních dnech trochu, jak to říct, zvláštně?“
„Jak to myslíš?“ otočila se na něj Klára se slzami v očích.
„Kdy jsi naposledy něco snědla nebo vypila? Mluvila jsi s někým v poslední době? Byla jsi na výletě s přáteli?“
„Já,“ začala Klára, které začalo tepat ve spáncích, „nevím. Nevzpomínám si…“
„No tak, Kláro, musíš si vzpomenout,“ povzbudil ji Mik, „je to důležité.“
Klára si od Mika vzala svého plyšového medvídka a v danou chvíli jí projela vlna zimy. Před očima se jí začaly vyjevovat obrazy z vlastního života. Začala si vzpomínat na poslední dialog se svou matkou. Bylo to hned druhý den od jejich nastěhování. Matka s sebou přivedla svého nového přítele, dealera, který na Kláru opakovaně vztahoval ruku. S matkou na sebe křičely a Derek, tak se onen dealer jmenoval, se smál s maniakálním výrazem v obličeji. Její matka si před jejich rozhovorem pustila žilou a nedokázala ovládat své impulzivní chování. Vrhla se na Kláru a tloukla jí vší silou. Následně se přidal i matčin přítel a Klára to nepřežila.
„Jsem mrtvá,“ pronesla Klára tiše. Byla zmatená a nechtěla tomu uvěřit. Mik jí opět sevřel ruku a postavil se před ní tak, aby se mu dívala do očí.
„Kláro, je nutné dát své matce sbohem,“ řekl něžně, „jsem převozník, který převádí duše na druhý břeh, když nadejde čas. Vezmu tě tam, kde najdeš klid, který si zasloužíš. Nic už tě nebude bolet. Tvá duše bude žít v míru a jednou se se svou matkou opět setkáš. Nyní je však čas ji na chvíli opustit. Pro dobro vás obou.“
Klára se na něj dívala a slzy jí stékaly po tvářích. Věděla, že je její čas, ale bála se toho, co ji čeká na druhé straně.
„Musím se ještě rozloučit,“ řekla nakonec a proklouzla kolem Mika ke své matce. Přistoupila k ní a objala ji kolem ramen. Věděla, že ji matka nemůže slyšet, i tak však pronesla poslední slova na rozloučenou: „Mám tě ráda, mami, a odpouštím ti.“
Poté opět přistoupila k Mikovi a kývla na znamení, že už můžou odejít. Vzduch se kolem nich zhoustl, a Klára cítila, jak z ní odpadá tíha, jež v sobě dlouho dobu nosila. Cítila se volná a šťastná.
Hodnotenie poviedky:
Ak chceš hodnotiť poviedku, musíš byť prihlásený
Diskusia
Hieronymus
Do polovice to vôbec nebolo zlé, síce som tušil záverečný twist, ale išlo to dobre, bavilo ma to. Potom som to dočítal a zostal som zmätený. Chlapec tam bol len preto, lebo hľadal ten predmet, ktorý nevedel nájsť, lebo neviem... Podľa mňa mal dosť času na to, aby to tam presnoril, ale možno mi niečo ušlo. Potom sa už zberal, že reku, mám všetko, idem na druhý svet, ale zostal, lebo sa nad babou zľutoval. Potom zistil, že je aj ona mŕtva, lebo z jej plyšáka sálal chlad a zrazu bol z neho prievozník... Možno mi toho ušlo fakt veľa, ale toto prišlo odnikiaľ a ani tomu nič nepredchádzalo, čo je škoda, lebo príbeh naozaj nie je zlý.
17.03.2025
Do polovice to vôbec nebolo zlé, síce som tušil záverečný twist, ale išlo to dobre, bavilo ma to. Potom som to dočítal a zostal som zmätený. Chlapec tam bol len preto, lebo hľadal ten predmet, ktorý nevedel nájsť, lebo neviem... Podľa mňa mal dosť času na to, aby to tam presnoril, ale možno mi niečo ušlo. Potom sa už zberal, že reku, mám všetko, idem na druhý svet, ale zostal, lebo sa nad babou zľutoval. Potom zistil, že je aj ona mŕtva, lebo z jej plyšáka sálal chlad a zrazu bol z neho prievozník... Možno mi toho ušlo fakt veľa, ale toto prišlo odnikiaľ a ani tomu nič nepredchádzalo, čo je škoda, lebo príbeh naozaj nie je zlý.
17.03.2025
Vivid
Pekne napísaná poviedka. Páčili sa mi, náznaky, ktoré napovedali, ako to celé dopadne. Dobrá práca.
Tiež som sa najprv čudovala, ako to, že ten predmet nedokázal nájsť sám. Je možné, že v skutočnosti žiadne hodinky nepotreboval? Chápem to tak, že nemohol za ňou prísť a povedať jej, že je duch. A tak ju radšej nechal nech na to príde postupne sama. Mohlo by to tak byť?
17.03.2025
Pekne napísaná poviedka. Páčili sa mi, náznaky, ktoré napovedali, ako to celé dopadne. Dobrá práca.
Tiež som sa najprv čudovala, ako to, že ten predmet nedokázal nájsť sám. Je možné, že v skutočnosti žiadne hodinky nepotreboval? Chápem to tak, že nemohol za ňou prísť a povedať jej, že je duch. A tak ju radšej nechal nech na to príde postupne sama. Mohlo by to tak byť?
17.03.2025
Veles
Ja som to pochopil tak ako Vivid, že proste potrebovala nejaké nakopnutie, aby si uvedomila že je mŕtva. Plot twist som odhalil zhruba v polovičke poviedky, ale nevadilo mi to. Napísané to bolo celkom dobre, aj keď opakujem, že v českej gramatike sa nevyznám, takže nemôžem príliš hodnotiť :D Ale páčilo sa mi to :)
17.03.2025
Ja som to pochopil tak ako Vivid, že proste potrebovala nejaké nakopnutie, aby si uvedomila že je mŕtva. Plot twist som odhalil zhruba v polovičke poviedky, ale nevadilo mi to. Napísané to bolo celkom dobre, aj keď opakujem, že v českej gramatike sa nevyznám, takže nemôžem príliš hodnotiť :D Ale páčilo sa mi to :)
17.03.2025
Lena Šuláková
Ahoj, ano. Vivid a Vales tomu rozumí správně. Protagonistka potřebovala jen nakopnout. Nešlo ani tak o onen předmět, jako o smíření se s tím, že byla též mrtvá. On jí měl jen pomoci přejít na druhý břeh, proto mluvil o svém příběhu, který se nápadně podobal jejímu skonu. :)
18.03.2025
Ahoj, ano. Vivid a Vales tomu rozumí správně. Protagonistka potřebovala jen nakopnout. Nešlo ani tak o onen předmět, jako o smíření se s tím, že byla též mrtvá. On jí měl jen pomoci přejít na druhý břeh, proto mluvil o svém příběhu, který se nápadně podobal jejímu skonu. :)
18.03.2025