Maruška se vydala do obýváku pro knížku, kterou chtěla ukázat kamarádkám. Ke knihovně však nedošla. Sama od sebe se totiž zapnula televize.

Jely v ní dostihy. Koně skákali přes překážky a komentátor vykládal cosi o předních šampionech, o tom, kdo si jak vede a o špatném počasí komplikujícím závod. Maruška zavrtěla hlavou a sáhla po ovladači, aby to vypnula. Zvláštní. Co může způsobit, že se televize sama spustí? Nějaký vadný kontakt? Asi je to celé rozbité, protože ani ovladač nefunguje a bedna se vypnout prostě nedá. Přes obraz přešla kočka. Víte, jak jsou takové ty pirátské verze filmů, které někdo natočil v kině? A občas se tam zvedne a odejde nějaká silueta diváka? Tak přesně tak. Dole pod obrazem se objevil řádek používaný pro krátké aktuální zprávy. „Severní Korea oslavila narozeniny svých diktátorů. Leden přinese velké zdražování. Dálnice D1 bude v příštím roce konečně opravena. Dejte si pozor na vaše schodiště.“

Maruška si to přečetla jednou, a pak, s překvapením, ještě podruhé.

Protože měla i na jedenáct let dost velkou fantazii, pro jistotu se šla podívat za dveře. Nebylo tam nic zváštního. Schody dolů, pět pater, panelák. No, co jsem si taky myslela, že uvidím, pomyslela si Maruška. Asi chtěli do zpráv napsat, že je námraza a bude to klouzat, nebo něco takového, ale už to tam nedali celé... O patro níž seděla černá číča. Měla dlouhé chlupy, které neodrážely ani paprsek světla, a zlaté oči, které naopak zářily i v přítmí chodby. Vypadala trochu jako díra v prostoru ve tvaru kočky, ze které někdo svítí dvěma baterkami.

„Ahoj kočič,“ pozdravila Maruška.

„Mňau,“ pozdravila číča.

„Čí jsi? Tady nikdo takovou kočku nemá,“ zeptala se Maruška.

„Mňau,“ odpověděla číča.

„Můžu si tě pohladit?“ řekla Maruška a vydala se za kočkou. Ta se zvedla, šla jí naproti, otřela se jí o kalhoty, a když ji holčička podrbala na krku, otřepala se a vytvořila kolem sebe obláček černých chlupů.

A pak se tak strašlivě zamotala Marušce pod nohy, že holčička zakopla a letěla dolů po schodech a propadla přes zábradlí a točila se v prostoru a nakonec rovnováhu znova našla a postavila se na nohy a oddechla si, než zjistila, že sice zase stojí pevně na schodech, ale jaksi z druhé strany. Obráceně. Takže podle všeho asi hlavou dolů.

Gravitace se netvářila, že by ji to nějak znepokojovalo. To Maruška z toho byla podstatně nervóznější. Jako by se celý prostor převrátil naruby spolu se schody. Z kočky už viděla jen ocas mizící mezi dveřmi ven z domu. Maruška zatřásla hlavou a uzavřela to s tím, že se jí to asi jenom zdá, možná se jen praštila do hlavy.

Když zkontrolovala, že je celá a kupodivu si nerozbila ani koleno, už už se chtěla vrátit zpátky k sobě do bytu, když si uvědomila, že zvenku slyší strašný křik. Spíš burácení davů než křik. Zvědavost jí nedala a vydala se po schodech dolů – nebo kam? – za kočkou.

Vylezla z domu a okamžitě zase uskočila zpátky. Místo chodníku, ulice, aut, samoobsluhy a popelnic byla před domem římská aréna. Písek, horko, tribuny plné ječících lidí. V přesvědčení, že má vidiny, vykoukla ven Maruška ještě jednou. A to už slyší křik vyvolávače: „Dámy a pánové, dnes spatříte zcela jedinečný výstup. Lesní monstrum, které vzniklo zkřížením divočáka a bahenního ostrozuba, přímo před vašimi zraky roztrhá tuto dívenku se zvučným jménem Marie Vébrová a s hnědýma nevinnýma očima!“

Maruška se nemusela moc rozhlížet, aby spatřila obrovskou funící bestii s ostrými kly, jak se řítí přímo na ni. Okamžitě za sebou zabouchla domovní dveře, ty první i ty druhé, a běžela po schodech nahoru jako o závod, kde snad bude byt jejích rodičů, v něm její pokoj, její dvě kamarádky a kde bude všechno v pořádku. Schody brala po dvou. Strašlivě se jí ulevilo, když zaslechla volání své střelené známé Barči a o významný kus rozumnější Terezy, které se říkalo Terin. Jenže šlo tak nějak zdálky a tlumeně...

„Maruško? Jsi tu?“ ozývalo se odkudsi.

„Jsem! Kde jste vy?“ zavolala Maruška vyděšeným hlasem. „Musíme honem pryč, honí mě obří divoké prase!“

Holky ochotně a pobaveně přistoupily na něco, o čem si myslely, že je to další z Maruščiných dobrodružných her.

„To snad ne!“ zavolala Terin a hlasem napodobovala hrdiny z dobrodružných filmů. „Musíme k sobě, abychom se mu líp ubránily!“

„Tak poběžte honem za mnou, já jsem ve třetím patře,“ supěla Maruška.

Bylo slyšet tlumené dupání čtyř nohou, a pak křik:

„Už jsme ve třetím patře, kde jsi ty?“

„Já... já jsem tady taky, jaktože se nevidíme?“

Divné.

Chvíli pobíhaly mladé slečny sem a tam. Tak nějak divně se ozývalo jejich dupání.

Pak to Marušce došlo. Tak se jí to přece nezdálo?

„Já jsem na druhé straně schodů!“

„Jak to myslí, na druhé straně?“ ptala se nechápavě Barča Terezy.

„Koukněte se dolů přes zábradlí!“ zavolala Maruška a srdce jí tlouklo až v krku, protože kromě křiku holek slyšela taky to, jak venku davy skandují a jak něco buší na vchodové dveře.

Holky se koukly přes zábradlí. Maruška stála na schodech z druhé strany. Zespodu. Ona sama to vnímala právě obráceně.

„Teď to neřešte, já nevím, jak se to stalo, to vymyslíme potom! Hlavně se teď musím dostat zpátky k vám... musíme otočit schody... nějak... jenže když je teď otočíme, co když budeme zase každý na špatné straně... co mám dělat?“ zoufala si Marie.

Ty dvě jí moc nepomohly. Vůbec nechápaly, co se to děje. Barča vymýšlela, jak se Maruška zvládla na ty schody pověsit hlavou dolů, protože věděla, že pro dobrou hru ta holka udělá ledasjakou bláznivinu.

„Hele, já skočím dolů, za vámi...“ („Jako myslíš sem nahoru?“ zeptala se Terin.) „...a až poletím kolem, tak vy mě musíte chytit! A pak se musíme držet, pořádně, dokud nedopadnu!“

„Cože?“ ptala se Bára.

„Prostě mě chytejte a vytáhněte mě k sobě!“ zakřičela Maruška a skočila do propasti, ze které na ni koukaly dva vykolejené obličeje. Těžko říct, co se pak semlelo. Maruška letěla, cítila čtyři ruce, jak po ní sahají, jak ji pevně drží, jedna jí pak utrhla kus oblečení a uvolnila se, ona uviděla dvě šmouhy připomínající její kamarádky, a tak po nich vztáhla ruce a chytila je, ale letěla dál, a celý svět udělal kotrmelec, a kdoví jak moc se překulil, a nakonec ležely všechny tři na schodech a byly potlučené, ale pořád se pevně držely. Mezi nimi se válel malý plyšový tygr, který během toho kotrmelce vypadl Báře z kapsy.

Chvíli bylo ticho. Pak se tři bolavé hromádky začaly pomalu sbírat ze země.

„Už se můžeme pustit?“ ptala se Terin.

„Proboha, co to bylo?“ pokračovala Bára.

„Jo, myslím, že už se můžeme pustit. Já nevím, co to bylo. Fakt nevím. Asi... asi svět na druhý straně schodů. Já nevím. Hlavně pojďme odsud pryč. Pojďme domů. To bylo hrozný. Tam dole byla aréna a chtělo mě zabít nějaký zvíře. Honem, jdem k nám. Už aby přišli naši z toho plesu,“ drmolila Maruška.

V tom spěchu ani neposbíraly, co z nich vypadlo, vyklusaly do pátého patra, jenže všechny dveře do bytů byly zavřené.

„Tak to je dobrý. Já nemám klíče. Měly jste nechat pootevřeno,“ zamračila se Marie.

„No, měly, ale však je tam tvůj malej brácha, tak on nám může otevřít,“ řekla Terin a zazvonila na domovní zvonek.

Až když zvonek zvonil, všimla si ona a posléze i ostatní, že na zvonku není napsáno „Vébrovi“, ale „Souboj se Šátkovcem“.

Ten po chvíli otevřel. Byl uplácaný z hlíny, toporně se klátil, ale zato zatraceně rychle. Měl jen oči a pusu. Žádné uši, žádný nos. Zařval a vrhnul se po třech holkách. Holky zařvaly taky. S jekotem vzaly nohy na ramena.

„Schováme se tamhle v přístěnku u půdy,“ zasípala Terin. Zaletěly tam všechny tři jako střely. Vypadalo to, že se hliněný panák nechal na chvíli zmást, a zamířil směrem k půdě.

„Jenže on se sem vrátí, když nás tam nenajde,“ šeptla Bára. „Když souboj, tak souboj,“ a vyrazila z přístěnku za panákem, aniž ji ostatní dvě stačily zadržet. Měla výhodu momentu překvapení. Skočila panákovi za krk a začala ho mlátit. Jenže zkuste mlátit do hlíny. Příšera byla mnohem silnější než malá holka. Sice mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval, pak si ale celkem bez potíží divné závaží na krku sundal, zašklebil se a začal Báru škrtit.

Maruška i Tereza se pokusily během dvou vteřin vymyslet, jak Báru zachránit, ale vypadalo to zoufale. Protože zoufalá situace vyžaduje zoufalá řešení, Tereza sáhla po prvním, co bylo po ruce – po velkém hadru, který byl v přístěnku u věcí na umývání chodeb – vyběhla ven, a aniž pořádně věděla, co bude dělat a proč, hodila hadr hliněnému panákovi přes hlavu.

Ten Báru opravdu pustil. Když se z hadru vymotal, roztáhla se mu tvář v keramickém úsměvu. Chvíli si hadr zálibně prohlížel, pak si ho omotal kolem krku jako šátek, z díry v zádech vytáhl buřinku, nasadil si ji, zamával třem vyděšeným holkám a štramácky si to odkráčel zpátky tam, kde by správně měl být Maruščin byt.

***

Bára brečela. Poté, co ji málem uškrtil hliněný panák, se nezmohla na nic jiného. Marie seděla v koutě a nepřítomně hleděla před sebe. A Terin, ta nepřestávala mluvit.

„Třeba nás chytil v parku nějaký úchyl a zfetoval nás. Teď máme halucinace, to jako že vidíš různý věci, co nejsou. Četla jsem o tom v encyklopedii, že prý jsou na to takový houby, a pak vidíš třeba bílý myši a tak. Teda, nepsali tam, že bys viděla hliněnýho chlapíka, kterej by ti dal po hubě. Ale třeba měl ten úchyl fakt drsný houby!“

Marie nevypadala, že by Terezu vůbec slyšela. Zato Bára poslouchala každé její slovo a hledala v nich cokoliv, co by ji uklidnilo. Nic moc nenašla. Takže vzlykala dál.

„Tyjo, ale to on třeba zfetoval jenom mě! A vy se mi normálně zdáte!“

„Nebo se zdáš ty mně. Hele, já si fakt nepřipadám jako něčí vidina,“ zavrčela Maruška.

„Hele, a co když vám prostě váš soused přelepil cedulku na zvonku a převlíkl se do kostýmu, aby nás postrašil?“

„Chceš tam zkoušet zvonit ještě jednou?“ zeptala se Marie a vrhla po Terin zoufalý pohled.

„Já ani kdyby mi za to nabídli půl roku prázdnin.“

Terin se však odmítla vzdát uspokojivého vysvětlení.

„Třeba spíme. Nebo jsem se praštila do hlavy a ležím v nemocnici v bezvědomí. A nebo nás unesli ufoni a dělají na nás pokusy!“ Báře se rozšířily zorničky a chytila další vlnu hysterie.

„A nebo je to prostě všechno pravda. Otočily se s náma schody do jiný dimenze a my už se neumíme vrátit,“ řekla Maruška.

Terin si povzdechla. „Ta verze s úchylem nebo s bezvědomím se mi líbila víc.“

***

Když se holky sebraly z toho nejhoršího, začaly přemýšlet, jak z té šlamastyky ven. Maruška si s velkou úlevou všimla, že už zespoda od vchodových dveří neslyší rány a křik. Aspoň jedné věci se s otočením schodů snad zbavily.

„Můžeme zkusit ty schody otočit znova,“ navrhla uslzená Bára.

„No jo, jenomže co když se nedostaneme domů, ale na nějaké ještě horší místo,“ namítla Maruška.

Terin pokývala hlavou. „A navíc, když tě na druhé straně nemá kdo chytit, jak si můžeš být jistá, že se s těmi schody fakt otočíš. Že se prostě jen dole nerozplácneš o dlažbu.“

Brzy jim došlo, že na půdě se nemůžou schovávat napořád. Rozhodly se nakonec, že se pokusí dostat ven z domu a zjistit, kde to vlastně jsou. Třeba najdou nějakou pomoc. Nebo aspoň zjistí, kde jsou. Nebo cokoliv.

Bránila se jen Maruška, na kterou s každým krokem dorážela vzpomínka na arénu a děsila se, co bude venku teď. Naštěstí se její obavy nepotvrdily – venku se rozprostíral vyhřátý park, v korunách stromů zpívali ptáci a slunce příjemně hřálo do tváří.

Vydaly se napříč parkem. Zezačátku šly opatrně a každé šustnutí je k smrti vyděsilo. Brzy se však uklidnily – nezdálo se, že by v parku hrozilo nějaké nebezpečí.

Došly až k palouku uprostřed parku. Bíle tam kvetly jakési keře a uprostřed stál altán, ke kterému vedla vyšlapaná stezka. A po ní –

Všechny tři zalapaly po dechu. Bára vykřikla: „Vždyť tam jde naše paní vychovatelka! A naši spolužáci!“

Přestože paní vychovatelku nesnášely až za hrob, teď se zaradovaly, že vidí nějakou známou tvář. Chvíli nato si ale všimly, že děti, které jdou s ní, jsou nějaké podivné. Byli tam všichni jejich kamarádi – Matouš, Lukáš, Andulka... Ale byli nějací... jiní. Strašlivě tlustí. Jako kdyby je někdo nafouknul. Spořádaně seřazení se drželi za ruce, pochodovali kolem velké kalužiny, na tváři měli zářivý úsměv, ale místo aby povykovali a brebentili jako vždycky (z čehož paní vychovatelce normálně praskala hlava), byli úplně zticha. Tváře i končetiny se jim nadouvaly, až vypadali, že se každou chvíli vznesou. Než se Bára, Marie a Terin vzpamatovaly, byl ten podivný zástup u nich.

„Ale ale,“ zavrzal hlas paní vychovatelky. „To jsou věci. Jaktože se tu holčičky potulují samy?“

„My jsme...“ začala Terin, do jejíchž očí byl zapíchnutý vychovatelčin pohled, ale hlas se jí tak nějak vytratil.

„My jsme zabloudily,“ pípla Bára.

„Tak zabloudily,“ usmála se vychovatelka. „Hm, hm. Tak copak s vámi uděláme. Budete si mě muset usmířit. Když si mě usmíříte, můžete jít dál s námi, a já vám garantuju, že už se nikdy neztratíte. To by si přál každý, viďte, děti!“ řekla a otočila se ke svému nadouvajícímu se zástupu. Děti se stále stejným úsměvem pokývaly. Jen Marušce se zazdálo, že nafouknutý dvojník třídního otlounkánka Jirky se pokusil na ni nenápadně zaposunkovat a zavrtět hlavou. Ale nebyla si jistá, protože ho ihned zpražila pohledem paní vychovatelka a poklepala si výstražně prstem na velký špendlík, který měla připevněný na klopě.

„Tak, tak. Abyste si mě usmířily, musíte mi zazpívat nějakou pěknou písničku. A tím stvrdíte, že chcete zpátky ke mně do družiny, kam patříte. Ty začneš. Tak, rychle, čekám,“ řekla a věnovala křivý úsměv Báře. Ta se při pohledu na vychovatelku zmenšila aspoň o půl metru. Nedokázala odporovat, a tak začala tenkým hláskem zpívat: „Skákal pes, přes oves, přes zelenou...“

„Dobře, to stačí. Teď ty!“ ukázala prstem na Terin.

„Já... totiž...“

„Čekám!“

„Tak třeba... Vyletěla holubička ze skály...“

„Stačí. Teď ta poslední.“

Maruška ještě jednou vrhla tázavý pohled na balónek ve tvaru Jirky. Ten se sice křečovitě usmíval, ale vykulil na ni oči. Protože byly taky nafouknuté, vypadalo to vážně děsivě.

„Víte, paní vychovatelko, my se ale nechceme přidat k vám do družiny,“ pípla Maruška.

Vychovatelka zrudla.

„Cože jsi to řekla? Jsem si jistá, že jsem se přeslechla!“

„No... prostě... nechceme k vám do družiny. Chtěly bychom se dostat zpátky domů, kde je normální paní vychovatelka a normální spolužáci a maminka a tatínek.“

„Ty káčo hloupá,“ rozkřičela se vychovatelka, „co si to dovoluješ?! Všechny děti milují moji družinu! Všechny rozumné děti...“ řekla výhružně a vytáhla svůj špendlík. „Za tu opovážlivost tě zakleju pod led! Schválně, jestli ti přijde pomoct ta tvá ‘normální’ paní vychovatelka!“

Nato mávla obřím špendlíkem, ozvalo se zapraskání, udělala se zima a kalužina, vedle které stál zástup tlustých dětí, se pokryla pevnou vrstvou ledu. Nato se vychovatelka zamračila, připevnila špendlík ke klopě, zavelela „jdeme“ a začala se pomalu vzdalovat se svým malým stádem.

Bára a Terin se chvilku zmateně rozhlížely kolem sebe, protože Maruška prostě zmizela. Až po chvilce uslyšeli tichoučké ťukání. Zjistily, že vychází z kaluže. A když se nad ní sklonily, zjistily, že někde pod ledem matně vidí jakoby v dálce svou kamarádku. Osahávala z druhé strany led, snažila se do něj uhodit a kopnout a rozbít ho, ale nešlo to. Něco křičela, slyšet ji ale bylo jen malinko. Taky Bára se okamžitě pokusila na led dupnout, ani se nezamyslela nad tím, jestli by tak kamarádce vlastně nemohla ublížit. Neublížila, ale s ledem taky nehnula.

***

Maruška už vzdala snahu bušit do ledové stěny. Ve skutečnosti nebyla v kaluži, ale v jakémsi bílém světě, který neměl nebe ani zemi, a člověk tak vlastně moc nevěděl, po čem chodí. Ať už to bylo cokoliv, Maruška si na to sedla, schoulila se do klubíčka a ruce si dala do rukávů. Rty měla úplně modré a ztrácela cit v nohou. Neměla ponětí, jak dlouho tu může vydržet.

Venku už byla tma. Bára s Terin chvilku venku panikařily a snažily se rozbít kaluž čímkoliv, co našly, ale po chvíli to taky vzdaly a někam zmizely, kdoví kam. Marie už vzdala snahu o statečnost a brečela jako želva. Trochu se bála, že jí slzy zamrznou hned na tvářích.

Najednou ale vytřeštila oči a rozbušilo se jí srdce. V bílém světě se objevila malá černá tečka. Maruška se prvně vyděsila a začala horečně přemýšlet, kam asi tady může utéct před něčím, co ji bude chtít zabít. Ale tečka se blížila, až se objevily také žluté oči.

Pomalu a líně tlapala známá černá kočka k třesoucí se Marii, až si způsobně otočila ocas kolem nohou a usadila se asi tři metry od ní. Olízla si kožich a pravila:

„Zdravíčko. Zima, že?“

Marie nevěřila svým uším. Na druhou stranu za poslední den (nebo jak dlouho to trvalo) už nevěřila svým smyslům tak často, že si začínala zvykat.

„Ty mluvíš?“

„Ne asi. Vy lidi se vždycky ptáte na samozřejmosti?“ odsekla kočka.

Maruška chvíli jen nechápavě koukala. Pak zavrtěla hlavou. „Kde se tu bereš?“

„Kde bych se tu brala. My kočky chodíme, kam nás napadne. Ale u lidí jsem to ještě neviděla. Tak jsem se na tebe přišla podívat. Jestli třeba nejsi taky trochu kočka. Je dobré znát své sousedy.“

Holčička setřela slzy. Po chvíli sebrala dech. „Jak to myslíš, jestli nejsem trochu kočka?“

„Myslím to tak, jestli nejsi trochu kočka,“ mroukla číča, olízla si tlapku a tou si párkrát přejela po hlavě.

Maruška chvilku přemýšlela. „Počkej, takže ty se umíš dostat sem i odsud? A i domů se umíš dostat?“

„Kam?“

„Domů… Jako, víš, tam jak jsme se prvně potkaly, na těch schodech.“

Kočka se zatvářila asi tak znechuceně, jako když jí nabídnete granule, když má zrovna chuť na tuňáka s hermelínem. „Takže nejsi. Já si to myslela. Nám kočkám to totiž většinou líp pálí. Snad už jsem říkala, že si chodíme, kam nás napadne.“ Nato pokračovala ve svém umývacím rituálu. Chvilku bylo slyšet jen mlaskání a přejíždění drsného jazyka po srsti.

„A nemohla bys mi pomoct?“

Mlaskání ustalo. „Cože?“

„Jestli… Prostě jsem tady zakletá, je mi tu hrozná zima a strašně bych chtěla domů… Ale do opravdického domů, víš, kde je máma a taťka a brácha, co chodí ještě do školky, a normální paní vychovatelka, která je sice protivná, ale nenosí s sebou obří špendlík… Ale já nevím, jak odsud, a navíc musíme s Bárou a s Terin do školy a rodiče už určitě volali policajty a máma brečí a…“

„Počkej, počkej,“ zarazily ji vykulené žluté oči. „Ty chceš po kočce, aby ti pomohla.“

„No…“

„Jako jen tak?“

„Jako jen… já nevím, něco bych vymyslela, můžu ti vždycky nachystat krmení, když přijdeš, nebo tak… Ale pomoz mi odsud!“

Povzdech. Dlouhé a zamyšlené olíznutí kožichu na levém boku.

„Božínku. Vy lidi jste prostě neuvěřitelně nesamostatní. Bez nás koček byste si nezvládli ani sednout před krb.“ Další chvíle mlaskání.

„Hele, oukej. Mám tam u vás jedno kotě, mít tam zaopatření se mi hodí. Ale to krmení nějaký dobrý. Žádný žrádlo pro psy. Mám ráda tavený sýr.“

Maruška horlivě přikývla.

Nato kočka vstala a dost ji překvapila, když se jí začala otírat o nohy. Pak jí vyskočila do klína, několikrát se jí hlavou otřela o bradu a nechala se chvíli bez dalších komentářů hladit. Pak se strašlivě naježila a otřásla. Ve vzduchu zavířily černé chlupy a dívenčino tričko od nich bylo rázem úplně celé. Nakonec ji sekla drápkem do nohy. Marušla překvapeně vyjekla, ale zase zmlkla, když ji zpražila dvě žlutá světla koukající z tmavého prostoru.

„Tak. Teď mi ještě polož ruku na záda. A jdeme. Jo, a nic tu nezapomeňte, ty ani ty druhé dvě šmudly, ať si vás to tu nezapamatuje. Ono by to asi ničemu nevadilo, ale lepší to nepokoušet.“

Nato vyrazily obě dvě přímo naproti ledové stěně. Marie stačila jen zadržet dech a připravit se na ránu, která nepřišla. Jen vlasy se jí na chvíli pokryly jinovatkou a snad se jí zazdálo, jak kolem uší slyší tichounké praskání.

***

Terin s Bárou naštěstí nebyly daleko. Marušce spadl kámen ze srdce, když je našla, jak spí za stromem kousek od kaluže. Venku už taky byla pořádná tma, ale kdoví, jak to tu chodilo se dnem a nocí. Terin byla nadšená, když otevřela oči a uviděla Marušku živou a nezakletou, zato vysvětlit cokoliv rozespalé Báře bylo téměř nemožné. Kočka byla trochu netrpělivá, takže moc nečekala, až holky všechno pochopí, a hned skočila do náruče nejdřív jedné a vzápětí druhé. Bára jen pípla, „ale já jsem alergická na chlupy“, a začala kýchat, ale nikdo na ni nedbal.

Odešly po chvilce. Po dlouhé době jim svítily oči – nakonec i Báře, když konečně pobrala informaci „tohle je kočka, která nás zavede zpátky“. Těšily se domů, i když přitom tak trochu doufaly, že do rána všechno nezapomenou a budou to moci povyprávět ve škole. Přeci jen, bylo to dobrodružství.

Číča je vedla cestami, po kterých určitě nepřišly. Každou chvíli se odněkud ozvalo „au“ nebo „pozor“, protože černá průvodkyně odmítla vzít na vědomí, že ne každý potmě vidí. Když procházely jakousi houštinou uprostřed městského parku, a pak zamířily do ztemnělého betonového podchodu, zapochybovala Maruška, jestli jí kočka nelhala a jestli jim nakonec taky nechce ublížit. V představách se jí objevila obří šelma s obřími zuby a vousy dlouhými jako stromky před školou, která je slupne jednu po druhé.

Naštěstí nakonec doopravdy došly k domu, který vypadal docela jako jejich. Terin otevřela kočce, vlezly dovnitř a s malou dušičkou zamířily ke sklepu. „Schody do sklepa budou nejjednodušší,“ podotkla číča.

Zastavila se na šestém schodu. V chodbě byla úplná tma a odkudsi se neustále ozýval protivný syčivý zvuk, ale co to bylo, radši nikdo nechtěl vědět.

„Tak, vážené dámy, bylo mi ctí,“ mrouklo cosi dole na zemi. „S dovolením vás tu vypustím.“

„Hele, číčo, počkej ještě,“ zeptala se najednou Bára překvapivě zvědavým hlasem.

„Copak, kotě?“

„Proč vlastně u nás kočky nemluví?“

„A to říká kdo, že nemluví?“ opáčila temná skvrna a pobaveně přimhouřila oči.

„Tak, a teď krok dolů, ze šestého na sedmý schod,“ zavelela. Nato se jim všem třem zamotala pod nohy tak, jako se jim ještě žádná kočka pod nohy nezamotala. Holky se automaticky pokusily zachovat rovnováhu a chytit se jedna druhé, ale výsledkem bylo, že se sesypaly všechny tři na podlahu. Svět se otočil. Několikrát. Když zvedly hlavu, bylo rozsvíceno a kočka už zmizela za rohem.

Vstaly a běžely po schodech nahoru až ke zvonku s nápisem „Vébrovi“. Dost se jim ulevilo, když tam ten nápis tentokrát skutečně našly, a když uslyšely rozčilené hlasy z Maruščina bytu. Jeden patřil jejímu tatínkovi, druhý komusi cizímu, v pozadí brečel malý Mariin bráška. Maruška nemohla sebrat odvahu, ale než se vzpamatovala, Bára už zvonila na zvonek.

Dveře se rozletěly skoro hned a stál v nich policista. Naproti němu byl unavený Maruščin táta, kterému se obličej rozzářil úlevou a radostí, když uviděl na chodbě tři špinavé slečny. Marie nečekala, až se jí rozhodne vynadat, a skočila mu do náruče.

„Já jsem říkal, že určitě za chvíli přijdou samy,“ zamručel policista. Z kuchyně se vynořila uplakaná paní Vébrová a s Bářinou maminkou. V předsíni zavládl chaos, ve kterém nikdo nevěděl, jestli se má nejdřív vítat, hubovat, zlobit, plakat, sepisovat protokol, telefonovat posledním zaangažovaným rodičům nebo odvolávat pohotovost.

***

O pár hodin později byla Bára, Terin i Maruška každá ve své posteli. Maruška a Bára dokonce se slíbenou omluvenkou na další den do školy. Pan Vébr seděl v křesle a doléval víno paní Vébrové.

„Jsem strašně rád, že sem trefila sama,“ řekl pan Vébr.

„Já taky,“ odpověděla jeho žena. „Hrozně jsem se bála, že už se jich nedočkáme.“

„Ale dobře byly holky promáchané, viď? Kdoví kde se vlastně toulaly.“

„No jo. Děti,“ povzdychla si paní Vébrová.

Chvilku seděli v tichu.

„Stejně jsem si myslel, že bude jiná,“ zamyslel se pan Vébr. „Ale však uvidíme. Zaplaťpánbůh za toho plyšového tygra, co ho Bára zapomněla v domě na chodbě. Ten člověk od policie říkal, že by nám je jinak ta kočka odvedla nadobro tam k nim, odkud přišly. Poslyš, už je strašně pozdě, měli bychom jít, než se rozední,“ řekl a podíval se zálibně na manželku.

„Máš pravdu,“ usmála se a chytila ho za ruku. Vstali, pomalu došli k otevřenému oknu a pan Vébr pomohl své ženě na parapet. Jen chviličku poté, co vyskočili, znělo třepotání čtyř malých křídel. Pak zaniklo ve zvuku nočních autobusů.