Jen člověk
Táto poviedka má všetko, čo dobrá poviedka má mať. A navyše má aj všetko, čo má mať dobrá poviedka žánru New Weird. Možno práve preto ide o víťaznú poviedku nultého ročníka (2012) súťaže s rovnakým názvom (http://sussanah.blog.cz).
Dunění, pravidelné a hluboké, které rozechvívá kosti i myšlenky, proniklo do ryze soukromé temnoty nepozorovaně, jen jako svoje vlastní ozvěna. Postupem času ale začalo zesilovat, až zcela naplnilo prostor, kde předtím nebylo nic než pár vyhaslých jisker vědomí. Nicota byla poražena, podstata temnoty změněna, realita se rozechvívala v pravidelných intervalech s až bolestivou intenzitou.
Kajman Eschervari, oficiální věk čtyřicet pět. Specialista Královské výzkumné jednotky, penzionovaný s hodností kapitán. Poradce Jeho Excelence Normadera Khaldara při mírových jednáních se Snovači.
Ohlušující dunění se náhle ztišilo, až se v prvním okamžiku zdálo, že neviditelný bubeník vynechal úder, dva, tři. Stačilo se ale zaposlouchat a bylo to zpět, ten tepající a tak uklidňující rytmus fungujícího srdce.
Myslel jsem, že Snovači tehdy všechny sežrali! Málem to přeci odstartovalo další válku, než Snovači poděkovali za vzácný dar a stáhli se z našeho území.
S prvním zábleskem povědomí o jednom orgánu se probudil i zbytek těla. Ochromená mysl automaticky přijímala zprávy z jednotlivých oblastí a podvědomí restaurovalo to, co předtím rozprášila bolest a šok. K tlukotu srdce se přidalo šelestění vzduchu v plicích, jemné mravenčení v dlouho nehybných končetinách, první náznak svědění všude po těle, jak se kůže stále rychleji obnovovala.
Očividně jste neměl k dispozici všechny informace, pane.
Dřív než rozumné vědomí se k životu probral všeho schopný id se svými instinkty. Pocit totálního omezení spolu s posledními vyprchávajícími vzpomínkami na předchozí bolest urychlily přechod do plné fyzické bdělosti, což mělo za následek jedinou možnou reakci: plnou připravenost k boji.
Nadřízení ho odepsali se zbytkem delegace, i když v jeho případě nebylo „přijetí daru“ potvrzeno. O dvě století později ho Snovači přinesli ke Zdi zabaleného v síti a vrátili ho prvnímu vojákovi, který se k nim odvážil přiblížit na sto metrů. Království už bylo pochopitelně minulostí, takže úředníci tehdejší vlády přiznali kapitánu Eschervarimu titul živé bytosti a minimální důchod, než ho vyklopili do světa. Od té doby ho naše rozvědka sleduje.
„Neházej sebou, nebo si ublížíš!“
Přísný tón hlasu zastavil jeho marnou snahu uvolnit se z příliš těsného sevření a zároveň mu pomohl uvědomit si, kde je. Kdo je.
„Tohle je lepší. Musím vzít řezák, Štístko poslintal jen polovinu sítě.“
Chcete říct, že nám tady někde pobíhá jedno z těch speciálně vycvičených a vybavených monster, co podléhala jen přímým rozkazům Krále? Že máme živého vojáka ze starého Království, kterému je pět set let?
Kajman si v duchu odříkal obvyklou mantru jména, osobního čísla a hodnosti. Pomáhalo mu to soustředit se, zvládnout nápor adrenalinu, bušícího do tepen, staré i nové strachy. Pokud měla Máti pravdu, místo pružné sítě byl uvězněný v pevné krustě podobné betonu a z té se dostávalo zatraceně špatně. Bude to chtít hodně trpělivosti od nich obou.
Přesněji mu je pět set padesát šest, pane. A obávám se, že ho Snovači tehdy… odzbrojili. Totálně a definitivně. Vrátili ho zcela čistého. Všechny testy, které na něm vojáci provedli, navíc směřovaly k jedinému výsledku: kapitán Eschervari není fyzicky schopen přijmout jakýkoliv podpůrný systém. Je neadaptabilní, po vojenské stránce zcela nepoužitelný.
„Štístko tě přinesl už před měsícem. Sám od sebe, ani nechtěl zaplatit. Na ostrově jste museli žabákům pořádně zatopit, protože když jsem vyhlásila nové tažení proti Klanu, skoro nikdo se nám nepostavil na odpor,“ hovořila Máti klidně, zatímco Kajmanovým malým světem probíhaly záškuby a vlny horka, jak se do něj dobýval řezák a Mátina klepeta.
„Momentálně ovládám celý levý břeh od Zdi až k druhému přítoku. V nově připojených čtvrtích se sice ještě občas vyskytnou nějaké problémy, ale nic vážného, s čím by si neporadili mí manželové.“
Což nevysvětlovalo, proč Máti ztrácí čas s ním, když i na tuhle práci má lidi.
„Vlastně bych tě mohla nechat v kokonu, dokud tě nebudu zase potřebovat. Takhle mě nic nestojíš a aspoň vím, kde jsi.“
Vždy okouzlující Máti, jak si ji Kajman pamatoval od první chvíle. Nejspíš měla na nově dobytém území mnohem více problémů, než přiznávala, ale dobrovolně by ho o pomoc nikdy nepožádala. Připomenout mu, kdo platí jídlo, bezpečný byt i ochranku, byl zkrátka její způsob jednání.
„Hm, zase člověk,“ shrnula, co spatřila, jakmile kokon v jejích masivních klepetech povolil a rozevřel se jako lusk. „Nechápu, co na tobě Štístko vidí. Bez krunýře, klepet, vyvinutých svalů, zesílených smyslů… A extra krasavec taky nejsi.“
„Díky za poklonu, Máti,“ zašklebil se na svou zaměstnavatelku, jakmile se mohl volně nadechnout a odkašláním se zbavit nahromaděného hlenu v krku a plicích. Kůže po celém těle ho svědila, jak byla vysušená dlouhým pobytem uvnitř kokonu, ale jinak se zdála být bez jediné jizvičky, spáleniny nebo škrábance. Měl dvě nohy, ruce, trup, mužství – Máti měla pravdu. Zase člověk. Jen člověk.
Pak nerozumím, jak by nám mohl být k užitku.
Seděl ve zbytku kokonu a opatrně rozhýbával hlavu, ramena, paže. Během tažení na ostrovní pevnost Mátina obchodního konkurenta musel osobně zasáhnout, jinak by se útok velice rychle změnil v útěk. Dařilo se mu vyhýbat nejtěžším bojům, nebo ho spíš od nich držela jeho ochranka dál, ale pár ran taky schytal. Když došlo k výbuchu muničního skladu, byli už vlastně na odchodu, ale očividně nevypadli dostatečně rychle – jinak by nestrávil poslední měsíc jako živá mrtvola.
Je to člověk, pane. Ta nejpřirozenější verze lidství, kterou máme k dispozici. Něco, co jsme při testování Artefaktu zatím nezkusili.
„Pár dní ještě zůstaneš tady,“ sledovala Máti jeho postupné rozcvičování. „Venku je relativní klid, když nepočítám odměnu, kterou kdosi vypsal na tvou hlavu. Prý „živý nebo mrtvý, preferujeme druhou možnost“, takže soudím, že na ostrově nebyl celý Klan.“
„Domácí vězení v krabárně, skvělé,“ zašklebil se. Už chápal, proč ho Máti vyloupla z kokonu osobně, navíc přímo ve své kanceláři. Byl jejím hlavním vojenským stratégem a ona si své investice uměla řádně ochránit. Nejspíš se za poslední měsíc nevzdálila z kanceláře ani do sousedních místností. Paranoidní na to byla dost.
Dobře, přiveďte ho. Nebo je to snad problém?
„Mám pro tebe slabost, človíčku, ale ne tak velkou, abych strpěla tvé urážky,“ zacvakala levým klepetem a zvedla se na svých osmi nohou. Přestože se zdály být neúměrně tenké k mohutnému krabímu tělu a lidské hrudi, spolehlivě unesly i váhu pancíře, který si Máti nesundávala ani v samém srdci své pevnosti.
„Ale no tak, Máti. Nejsem jeden z tvých manželů, nenechám se zastrašit tímhle výhrůžným postojem. Co mi uděláš? Přetrhneš mě vejpůl jako nějakého podělaného žabáka? Abys riskovala střetnutí se Štístkem?“ založil si Kajman ruce na hrudi. Neměl nic proti opatřením, kterými ho Máti chránila, ale rozhodně nemínil trčet kdoví kolik dní přímo v její pevnosti, páchnoucí slanou vodou, rozkládajícími se řasami a rybinou. Zvlášť když půl hodiny cesty odtud měl vlastní bezpečný a především pohodlný byt.
Dohlíží na něj samotářský Snovač. Navíc Eschervari už téměř dvacet let pracuje dole ve městě pro jednu krabatku jako vojenský poradce. Z pouhého pouličního gangu se vyvinula silná organizace, která válcuje své konkurenty podél celého levého břehu ekonomicky i vojensky. Máti si Eschervariho hlídá lépe než vlastní potomky. Nemáme šanci se k němu dostat, aniž bychom nemuseli jednat i s ní.
„Dávno bych z tebe udělala krmení pro ryby, kdybys nebyl tak užitečný. Zmiz mi z očí!“ propustila ho krabatka s podrážděným zachřestěním opancéřovaných listů na ocase.
Kajman si odpustil jakékoliv poznámky, protože Máti nebylo radno příliš popichovat. Na chodbě se ale spokojeně ušklíbl. Obával se, že bude muset bojovat víc – takhle rychlé propuštění se rovnalo malému zázraku.
Nepřípustné! Je mi jedno, jak to zařídíte, ale pokud skutečně Eschervariho potřebujeme, dostanete ho sem. Beze svědků.
„Vítejte zpět mezi živými, pane,“ přivítal ho povědomý hlas za zády.
„Tinkare!“ potřásl mohutnou zarostlou tlapou, jen co z ní převzal šedočerný overal. Dvoumetrový kříženec vlka a medvěda patřil k těm několika málo Mátiným teplokrevným pobočníkům a navíc se s ním dalo normálně mluvit. Tedy většinou; když se tvářil zoufale oficiálně jako právě teď, znamenalo to jen samé komplikace a problémy.
Jak si přejete, pane.
„Tak to vysyp. Co nás čeká?“ soukal se Kajman do overalu. Na omak obyčejná látka dokázala zastavit všechny běžně dostupné náboje, většinu kyselin a zásad, ostří kovová, chitinová i kostěná. Máti z ní nechala vyrobit celkem šest obleků, a když Kajman nepočítal tenhle, tři ještě zbývaly. Nežil si zase tak špatně, na holátko.
„Žabáci přišli o většinu velení, samotnou hlavu Klanu i devadesát procent bojeschopných členů. Naživu zůstaly jen nižší samice, třetina otroků a nemáme tušení, kde se právě pohybují tři zabijáci, pracující převážně v jejich službách,“ vypočítával Tinkar potichu. Vypadal stejně majestátně a nebezpečně jako vždycky, ale zastřený hlas ho zrazoval. Nejspíš mu hlasivky poškodil žhavý vzduch z požáru tam na ostrově.
„Na vás osobně je vypsaná tučná odměna. Skoro milion kreditů za hlavu nebo jinou životně důležitou část těla. Opravdu chcete jet domů?“
Žádné námitky? Žádné vypočítávání případných ztrát a komplikací?
„Chce se ti namáčet si kožich ve slané vodě?“ vytáhl si Kajman jezdec zipu až ke krku a dlaněmi sjel po hrudníku k zatím prázdnému pasu. Chtělo by to zbraň. Více zbraní, protože zvěsti o odměně nevypadaly jako věc, kterou může brát na lehkou váhu.
„Rozumím, pane,“ vykročil Tinkar po jeho boku chodbou. „Limuzína čeká venku.“
„Byl bych radši pro méně nápadný přesun.“
„Nemožné, pane. Pevnost je neustále pod dohledem. Ve voze aspoň budete krytý před palbou. Nemělo by se vám nic stát.“
„Dokud někoho nenapadne položit na silnici minu,“ zavrčel Kajman nespokojeně, ale víc neprotestoval. Tinkar pracoval jako jeho osobní ochránce dlouho a stále byli oba naživu, to znamenalo hodně.
Ne, pane. Chci už tuhle záležitost uzavřít a zdaleka nejsem sama. Do pěti hodin je kapitán Eschervari tady.
Opancéřovaná limuzína patřila k tomu nejlepšímu, co se dalo na trhu sehnat a nemělo to nálepku „tank“. Jak Máti s oblibou prohlašovala, nový vůz či vylepšení těch starších ji pokaždé stálo jen zlomek ceny, kterou požadoval Štístko za vydání kokonu s Kajmanovým tělem. Luxus a pohodlí byly jen detailem navíc, ovšem příjemným. Zvlášť když seděl u řízení Tinkar, který se v provozu choval, jako by skutečně ovládal tank.
Kajman se uvelebil na zadním sedadle, které se ihned přizpůsobilo tvaru a teplotě jeho těla. Kdysi ho pomyšlení, že ho obklopuje živá, vnímající hmota, naplňovalo znechucením, ale zvykl si. Na tohle i na všechno ostatní. Na obrovskou Máti a její suitu drobných manželů, na mechany prorostlé živou hmotou, na samotné město, bující a neustále se přetvářející, jako by samo bylo vnímající bytostí. Ostatně mu nic jiného nezbývalo; bez Mátiny moci, peněz a ochrany by hodně rychle skončil rozebraný na orgány, jako něčí večeře nebo v horším případě věčně uvězněný ve Štístkově lepkavé péči. Tváří v tvář takovým vyhlídkám se mu nynější odměna vypsaná na jeho život jevila jen jako drobná nepříjemnost.
Tinkar stočil vůz do nenápadné odbočky, zároveň zhasnul všechna světla a řídil se jen mechanovými smysly. Bral funkci osobního strážce spíš jako životní poslání, což z něj v otázkách Kajmanova bezpečí dělalo tvrdohlavého mezka. Kajman dobře věděl, že je zbytečné cokoliv namítat, proto se o něco víc zabořil do polstrování a zavřel oči.
Sedadlo vycítilo jeho napětí. Jemně se rozvibrovalo, měkká semišová hmota pevněji obemkla Kajmanovo tělo, aby ho mohla přesunout do polovičního lehu. Limuzína sice původně byla jen dopravní prostředek, ale zásahy Mátiných techniků a zaříkávačů vytvořily z mechana něco na způsob starostlivé pečovatelky. Tlumené osvětlení, naprosté odhlučnění kabiny a příjemná teplota patřily k základnímu nastavení, ale v případech jako tento se mechan zkrátka ze všech sil snažil, aby se Kajmanovi cestovalo co nejpohodlněji. Skoro to připomínalo usínání v kokonu, ovšem bez bolesti, ochromení a děsu, který provázel každé Kajmanovo setkání se Snovačem.
Vzpomínka na obrovského pavoukovce muže rázem probrala z polospánku. S mírným trhnutím hlavy otevřel oči a chvíli nehybně zíral na žilkovaný strop, v hustém šeru zdánlivě bližší, než by měl být. Cestování v živých mechanech skutečně nebylo pro klaustrofobiky.
Kajman napjal svaly, aby se osvobodil z hřejivého a stále mírně vibrujícího sevření sedadla. Vždycky to byl tak trochu boj, ale dnes si mechan snad usmyslel, že je potřeba živý náklad nepustit za žádnou cenu. Kajman se mohl snažit, jak chtěl, ale spíš se zanořil hlouběji a svým vrtěním mechana vyprovokoval k pevnějšímu sevření. Fungovalo to stejně, jako když se moucha ocitne na listu rosnatky a marně se snaží uniknout z jejího sevření.
„Tinkare! Zbav mě toho!“
Kajman zhluboka dýchal, aby překonal vzrůstající paniku. Tohle skutečně až příliš připomínalo uvěznění v kokonu, které s sebou vždy přinášelo zlé vzpomínky a noční můry.
„Je mi líto, kapitáne. Mám své příkazy.“
Příkazy? Proč by Máti…?
„Příkazy od koho?“ znehybněl Kajman, aby se nezabořil ještě hlouběji. Už takhle ho živá hmota svírala ze všech stran, takže nemohl pohnout ani hlavou, natož třeba zvednou ruce.
„Uvidíte sám, kapitáne. Prozatím si odpočiňte, ještě nějakou chvíli pojedeme.“
Kajman nedostal ani šanci svého pobočníka a strážce proklít. Přes tvář se mu bleskově přetáhla jemná blána a do vzniklé dutiny vyloučil mechan silný uspávací plyn. Kapitán Eschervari upadl do bezvědomí rychle a na dlouhou dobu.
***
Tlak na prsou, který brání pořádně se nadechnout. Příliš hlasitý tlukot vlastního srdce, nepříjemné šelestění v uších. Sevření pout na rukou i nohou, díky nimž by se nemohl pohnout, ani kdyby své tělo ovládal.
V mnohém se to podobalo tomu, když se díky bioakcelerantům ve Štístkových slinách probíral v kokonu. Kde ale předtím plynule docházelo k oživování těla a současně vědomí, tam teď stále ještě přetrvávala chemická otupělost a paralýza. Místo do plné bojové pohotovosti se tak Kajman probouzel ztěžka, dezorientovaný a ochromený.
Takže? Jaké jsou předběžné výsledky?
Mezi halucinacemi a starými nočními můrami se objevilo pár skutečných vzpomínek. Vesměs šlo o okamžiky naplněné bolestí a zmatkem, ale pár záblesků dávalo jakž takž smysl.
Nechala jsem pro jistotu znovu provést většinu dřívějších testů a kapitán Eschervari je skutečně rezistentní k jakékoliv formě podpůrné biotechnologie. Jeho tělo není schopno přijmout ani lékařské nanoboty nebo chiroruny. Venku přežil tak dlouho jen díky tomu Snovači, co na něj dohlíží.
Někdo z vlády si na něj vzpomněl. Někdo s dostatečným vlivem v armádě, aby se nemusel obávat Mátina vzteku a touhy dostat zpět, co jí patřilo. Kajman netušil, oč jim jde, ale nic příjemného to určitě nebude. Doktoři, jestli se jim tak vůbec ještě dalo říkat, se na něm vyřádili víc, než když se přihlásil do Královy gardy. Testy snášenlivosti a adaptability, hraničící se zvlášť rafinovaným a pomalým mučením – prošel si tím už jednou a teď se mu to zamlouvalo ještě méně. Tehdy se vydal lékařům všanc dobrovolně, s vyhlídkou na získání extrémní síly, vylepšeného těla a zostřených smyslů. Dnes mohl očekávat maximálně tak další kolo zbytečných testů, které prozradí zase jen to jedno: že je člověk.
Kolikrát se pokusil uprchnout? Pětkrát? Šestkrát? Zpočátku podceňovali jeho holou kůži a kosti obalené obyčejným masem, ale učili se rychleji, než on získával zpátky sílu. Pár mrtvých vojáků jim připomnělo, že ztratil jen dodaná vylepšení, ne své zkušenosti a výcvik, pak už se nedostal dál než na chodbu před celami. A teď se už sám ani neposadí, napůl věčně v drogovém rauši a připoutaný k posteli nemá šanci.
Co vás tedy vede k přesvědčení, že přežije kontakt s Artefaktem? Měli jsme tady už mnohem silnější a odolnější jedince – a sama nejlépe víte, jak všichni dopadli. On je jen maso a krev, nic jiného.
Mnohem víc než budoucnost ho děsila minulost. Tlumící drogy uvolňovaly jeho podvědomí, z nějž vylézaly dávno překonané noční můry. Vědomě odříznuté části paměti se znovu hlásily o pozornost, jasnější a reálnější než skutečnost, do které se neustále pletly. Kajman se v jednu vzácnou chvíli plného vědomí přistihl, že přestává rozlišovat sny od reality a propadá stále víc vlivu drog. Že ztrácí ponětí nejen o okolí, ale i o sobě samém.
Právě že byli silnější a odolnější díky podpůrným prostředkům nebo cizím genům, které původně nebyly součástí lidské DNA. To je zabilo. Kapitán Eschervari přežije.
Mantra jména, hodnosti a osobního čísla se tak stala jediným záchytným bodem, který si jeho mysl udržela. Dokázal ji mumlat celé hodiny, aniž si to vůbec uvědomoval.
Jestli se dřív nezblázní. Řekli mi, co jste ve svých zprávách vynechala. Osm pokusů o útěk, čtrnáct mrtvých, dvě totálně zničené laboratoře, zraněné nepočítám. Něco jsem zapomněl? Ach ano, poslední dva týdny ho držíte v umělém spánku, protože vám lezlo to jeho věčné mumlání na nervy.
Období totálního nevědomí, které následovalo, nedokázal spočítat. Jako když vypnete stroj a zastavíte hodiny, prostě ten čas mezi dvěma nádechy neexistuje, jakkoliv mohl být dlouhý. Byly tu halucinace a chaos a najednou byl Kajman znovu schopen vnímat své tělo, používat smysly, vnímat. Otevřít oči.
Šlo o nepředvídatelnou reakci na sedativa. Teď už je plně při vědomí a schopen normálně fungovat, což vám očividně vaši donašeči zapomněli říct. Pane.
Tahle místnost, nebo spíš sál, kam ho v bezvědomí přestěhovali, byla mnohem větší než předchozí laboratoře. Vlastně si Kajman nebyl tak úplně jistý, jestli je ještě stále v té samé budově. Strop byl příliš vysoko, napůl utopený v šeru a pokrytý spoustou ornamentů, místo světel zabudovaných ve zdech zahlédl pár výkonných přenosných lamp, i vzduch tu byl cítit jinak. Ne tak sterilně, spíš lehce zatuchle.
Začínáte být nedůtklivá.
Nikdo s ním jako obvykle nemluvil. Doktor s hroznem drobných chapadel místo dolní poloviny tváře se na něj stěží podíval, víc věřil svým přístrojům. Strážci ho naopak nespustili z očí, ale svou nehybností mohli konkurovat i kamenným sochám, vystupujícím ze zdí nahoře pod stropem. Halas a změť zvuků pocházela od činorodých techniků a mechanů, hemžících se někde mimo jeho zorné pole. Bylo to jako kdykoliv předtím a přesto jiné; cítil ve vzduchu zvláštní napětí, jako před bouří.
Pane, máme všechno potřebné k rozluštění záhady Artefaktu, k využití jeho síly. Proč nevydáte rozkaz? Nestane se nic horšího, než že se nám to konečně podaří.
Něco mu na tom stropě přišlo povědomé. To, jak se jednotlivé linky ornamentů sbíhaly, rozpojovaly, vedly souběžně v širokých pásech, už někde viděl. Ne však v takovém měřítku, spíš v menším. Mnohem menším. Něco v podvědomí mu našeptávalo, že ani s použitým materiálem není všechno v pořádku. Neměl by to být kámen, ale něco jiného. Barevnějšího.
Máte ho mít.
Už téměř našel v zastrčeném koutě své paměti odpověď, když náhle veškerý ruch ustal. Kajman se sám pro sebe ušklíbl. Vždycky to znamenalo jen jedno: přišel někdo vysoce postavený.
Nebo také vysoce rostlý. Tahle vojanda s vlčí hlavou a prackami měřila dobré dva metry třicet, převyšovala dokonce i jeho strážce. Šedá uniforma jí slušela stejně dobře jako předtím vědátorský plášť, který jí však věřil ještě méně než starost o jeho zdraví. Mohl se jen dohadovat, proč ho potřebovala v plné síle a jakž takž při smyslech, ale věděl jistě, že se mu to nebude líbit. Cokoliv vymyslely zelené mozky, to vždycky zavánělo průšvihem.
„Kapitáne Eschervari,“ kývla mu hlavou na pozdrav, zatímco mu strážci uvolňovali pouta na rukou a nohou.
Byl to nezvyk, stát zase na vlastních nohou. Moci se relativně volně pohybovat, vidět svět ze vzpřímené polohy a ne přikurtovaný k lehátku. Teprve teď Kajman plně docenil Štístkovu péči – nikdy se mu nestalo, že by se mu po vyloupnutí z kokonu zatočila hlava, nebo zvedl žaludek. A kde vlastně ten prokletý Snovač je, když se jindy dostane i skrz pevnou skálu nebo ohnivou stěnu?
„Výhody jsou na vaší straně. Víte o mně všechno, já o vás nic,“ rozhodl se pro přímou cestu. Neměl náladu na obvyklé tanečky vězeň – strážce, navíc byly zcela zbytečné.
„Ani nepotřebujete znát. Jste tu pro to, co představujete, ne kvůli navazování přátelství.“
Kajman už předtím několikrát přemýšlel, jak může vlčice se zvířecí mordou vyslovovat všechny hlásky normálně a zcela srozumitelně. Nejspíš má syntetizátor hlasu, elektronický nebo spíš mechano-bionický, jak je v tomhle novém světě zvykem. Neviděl na hladké černé srsti pod její tlamou žádný přístroj, šperk ani jiný předmět, takže ho měla voperovaný přímo u hlasivek. Byla to jen drobná komplikace mezi spoustou dalších, navíc Kajman měl pocit, že jeho pár posledních let života se skládá jen ze samých komplikací. Nic, co by už neznal.
Potřeboval tři kroky na získání jistoty. Další dva na soustředění. Krok stranou ke strážci vlevo, který se příliš zajímal o projíždějícího mechana s nákladem vřeštících potvor. Prastará, praxí osvědčená rána do nervového bodu na krku, následovaná druhou ranou do zátylku, muže spolehlivě složí na zem. Rychlý obrat na patě, je třeba se postarat o druhého strážce. Nechat ho přiběhnout až k sobě a z pokleku udeřit levačkou do hrudi před sebou, zatímco mu mužova pěst prolétne v elegantním oblouku nad hlavou. Využít odkryté čelisti, pravačkou ji nabrat zespod, až se hlava zalomí dozadu, vložit do rány všechnu sílu z odrazu ze země.
Věděli, kým býval. Několikrát jim předvedl, že zdaleka není jen bezmocné holátko. Přesto teď stál pevně na nohou a jeho strážci se váleli na zemi, neschopní boje. Královými gardisty se stávali jen muži, kteří dokázali naplno využít svých vrozených schopností a pro něž byly lékařské úpravy jen doplněním jejich přirozenosti. Protože k čemu je vojákovi skvělé vybavení, když ho stejně neumí používat?
Proti samotné vlčici však neměl šanci a věděl to. Zaskočil ji stejně jako její muže, to ano, ale už když pravým hákem mířil na protivníkovu čelist, byla připravená k boji. Kajman se k ní stačil akorát otočit čelem, aby ho jednou tlapou chytila pod krkem a bez zjevné námahy zvedla do vzduchu. Pysky se jí přitom zkřivily ve výhrůžném zavrčení, jak volně dávala průchod svému vzteku a znechucení nad neschopností podřízených.
Kajmanovi nečinilo potíže dát jí o důvod víc, proč být vzteklá. Kopnul ji do břicha, vzápětí jí nohama obejmul hrudník a několik dalších kopanců jí uštědřil patou do ledvin. Přesně mířené rány splnily svůj účel, vlčice povolila napětí v paži a on klesl o něco níž – dostatečně blízko k jejímu nechráněnému krku. Stačil jediný úder hranou dlaně, aby to pod černou kožešinou křuplo.
Vlčice byla silnější, odolnější a rychlejší, přesto ho s hlasitým neartikulovaným výkřikem odhodila od sebe. Očividně nebyla zvyklá dostávat rány, bolest ji ochromovala stejně jako kteréhokoliv jiného nevycvičeného živého tvora.
Několik metrů letěl vzduchem, pak ještě chvíli klouzal levým ramenem a bokem po šedočerném mramoru. Mohl si tak zblízka prohlédnout ony povědomé ornamenty, protože linie ze stropu se zrcadlově opakovaly v rýhách na podlaze. Kajman však věnoval pozornost spíš uskakujícím lidem, kvičícímu plošticovitému mechanovi, kterého svým pádem také smetl, a především vlčici. Ta se už částečně vzpamatovala a hnala se přímo na něj, aby ho buď zpacifikovala, nebo rovnou zabila.
Když se Kajman probral do tohoto století, všechno pro něj bylo cizí, nenormální a děsivé. Království patřilo do mýtů, válka se Snovači do učebnic dějepisu a on sám byl vydaný napospas neustále se přetvářejícímu světu, kde se stíraly hranice mezi kovem a masem, vědou a magií. Přesto se naučil v téhle realitě přežít stejně jako v kterémkoliv jiném nepřátelském prostředí. Prostudoval si podmínky, dostupné zbraně a nebezpečí, uzpůsobil jim své chování. A občas je využil ve svůj prospěch, přestože vrazit kus tyčky povalenému mechanovi z boku mezi čtvrtý a pátý hlavový článek znamenalo riskovat okamžitou smrt.
Mechan okamžitě změnil frekvenci kvičení ve vysoký pískot, jímž vyjadřoval svou bezprostřední paniku a hrůzu. Jeho trávicí tekutiny při kontaktu s kyslíkem prudce vybuchovaly a teď se měl celý obsah jeho slinného vaku vylít volně z rány. Nebohý tvor se zmítal na zádech, panožkami mával na všechny strany v marné snaze se přetočit zpět, a tónina jeho pískání se neustále zvyšovala.
V sále zavládl chaos a panika. Další vojáci se snažili za každou cenu dostat ke Kajmanovi a zajistit ho, technici a mechani s vyšší mírou inteligence naopak prchali pryč z místa bezprostředního nebezpečí výbuchu. Pískot umírajícího tvora se už dávno dostal za hranici, která je lidskému sluchu vyloženě nepříjemná. Padající předměty, svržené utíkajícím personálem, křik a protichůdné rozkazy násobily zmatek. Všem přitom utíkal čas.
Vlčice se s hrozivým vrčením snažila postavit na nohy, přestože s ní prudkost Kajmanova útoku a způsobená bolest hodně otřásly. Především si však konečně uvědomila, že ji rána do krku připravila o schopnost mluvit lidským jazykem, a tedy že nemá šanci zastavit šířící se paniku včas. Mávnutí její pracky směrem k pištícímu mechanovi nepochopil z jejích mužů nikdo, vojáci si to gesto vyložili jako varování před výbuchem. Snažili se svou nadřízenou dostat z nebezpečné oblasti, jak jim velely základní rozkazy, místo aby si zkusili aspoň na okamžik myslet sami za sebe.
Kajman si mohl v duchu blahopřát. Některé věci se nezměnily ani po staletích. Odstraň velení a armáda se ocitne v chaosu. Odjisti bombu a máš zaručený průchod kamkoliv, třeba i na svobodu. Stačí se jen držet dostatečně daleko od výbuchu, což momentálně znamenalo posbírat své zmlácené tělo a odbelhat se aspoň za tamten sloup.
Už byl skoro na místě, když pískání přestalo. Kajman dobře věděl, že je to jen zdánlivé ticho, frekvence už byla příliš vysoká, než aby ji pouhé lidské ucho vnímalo. Nahlas zaklel. Zatracená ženská! Jedinou ranou mu vykloubila rameno a možná i pochroumala koleno! Napůl se otočil, aby zjistil, kolik má ještě času, a tlaková vlna výbuchu vynesla jeho tělo vysoko do vzduchu. Podruhé během krátké chvíle Kajman letěl, přestože neměl křídla.
Dopad byl strašlivý. Zády narazil do nějakých beden, hlava se mu dvakrát nebo třikrát odrazila od podlahy jako míč. Energie pohybu definitivně vytrhla levý ramenní kloub z lůžka, přitom poškodila okolní vazy. Něco uvnitř týraného těla už nevydrželo napětí a prasklo, ohnivý oblak se přehnal přes nechráněnou kůži a vzal si vlasy, obočí, dech.
Takhle zlé to nebylo ani před měsícem na tom ostrově. Kajman si dokázal udržet vědomí jen částečně, omámený bolestí stěží vnímal, že nemůže pohnout levačkou. Nebyl tu žádný Tinkar, aby ho odnesl z ohně, žádný Štístko s kusadly naplněnými paralyzujícím jedem a ochrannou sítí, v níž se vždy nějakým zázrakem z potrhaných kousků zrodí nový člověk. Jen zvířecí touha po přežití teď nutila Kajmana se pohnout, nechat oči otevřené, dýchat.
Když se převracel na bok, křičel bolestí. Neslyšel se, ušní bubínky mu protrhla síla výbuchu. Otřesený mozek vnímal realitu jen zlomkovitě, zdravý rozum nahradil nejzákladnější instinkt: utéct. Nevěděl proč, protože Kajmana smetla síla výbuchu, ale ten tvor nepotřeboval řešit žádné složité otázky. Byl v ohrožení a neschopný boje, což vedlo k jediné možné reakci. Utéct za každou cenu, byť za sebou zanechával krvavou stopu a každý pohyb obnášel spoustu bolesti a příliš mnoho sil.
Náhle ho neznámá síla zvedla z podlahy. Visel ve vzduchu jako hadrový panák a byl napůl tažen, napůl nesen přes trosky, kusy těl a rozházené předměty. Těch pár chabých pokusů osvobodit se ho jen vyčerpalo. Natolik, že dokonce i živočišná touha uniknout odezněla. Nezůstalo nic než umírající tělo a mozek, který automaticky zaznamenával vjemy z přetížených smyslů, aniž by je třídil vnímající rozum.
Do paměti se uložil i pohled na vyceněné vlčí zuby, zvuk drápů, škrábajících po mramoru, vrčení a lidský hlas, probíhající hádku. Dopad těla na rovný povrch, který se vzápětí zachvěl dalším výbuchem. Umrtvující chlad, šířící se končetinami, chřestění kamenných desek, sunoucích se jedna po druhé. Tma, ticho.
Jako by to byl signál pro definitivní konec, Kajmanovo srdce se v tu chvíli zastavilo.
***
Systém se načítá…
Detekováno jádro.
Test kompatibility spuštěn… Probíhá.
Test kompatibility dokončen. Kompatibilita jádra: 100%
Spouštím základní program. Spouštím souběžnou diagnostiku jádra.
Pozor! Jádro poškozeno! Pozor!
Spouštím detekci poškození jádra… Detekce dokončena. Míra poškození jádra: 96%.
Spouštím program pro obnovení jádra…
***
Postupné procitání ze snů, které jsou zapomenuty ještě dřív, než si mozek vůbec uvědomí, že sní, to byl luxus, jakého se Kajmanovi nedostalo už dlouho. Přitom to bylo tak příjemné, ležet ještě chvíli se zavřenýma očima a předstírat, že svět venku neexistuje! Žádné úkoly, Mátiny megalomanské plány na ovládnutí dalších městských čtvrtí, žádní mechanové nebo polozvířecí mutanti, kteří by mu připomínali, o co všechno ho Snovači svou staletou péčí připravili. Že z něj udělali pouhého člověka. Slabého, bezmocného, snadno rozbitelného.
Rozbitý.
Vzadu v hlavě se mu rozechvěla tenká struna, obvykle spouštějící alarm. Něco bylo jinak. Ne špatně, jen jinak.
Rozbitý. Neúplný. Poškozený.
Jako by se musel prodírat hustou mlhou, Kajman se v paměti vracel nazpátek velice pomalu a ztěžka. Něco mu bránilo vybavit si předchozí den, proběhlé události nejen posledních hodin před usnutím, ale vůbec svou nedávnou minulost. Věděl, kým je, mantra jména, osobního čísla a vojenského zařazení mu naskočila při pouhém naťuknutí. Pamatoval si život na rodinném sídle, službu v Králově gardě, válku i všechny následující dny, které mu během zajetí Snovači dovolili prožít při vědomí. Návrat do světa, v němž nezůstalo z lidské rasy téměř nic původního. První setkání s obrovskou krabatkou, velící bandě zločinců. Další války, vedené tentokrát o jednotlivé ulice, drogové laboratoře a pěstírny, vše pro Mátinu větší slávu a především moc.
Proces obnovení jádra probíhá.
Došlo k nějakému boji, to Kajman věděl jistě. Další potyčka s konkurenčním gangem, možná poslední bitva s žabím klanem. Nejspíš se připletl do příliš nebezpečné situace, odkud ho Tinkar nedokázal včas dostat, a nynější amnézie je důsledkem utržených zranění.
Tinkar…
Proces obnovení dokončen.
Náhlé uvědomění si všech posledních událostí se dalo přirovnat k výbuchu uvnitř Kajmanovy hlavy. Hlasitě zalapal po dechu a prudce se posadil s doširoka otevřenýma očima, na okamžik zcela v zajetí veškeré bolesti, emocí a myšlenek, které prožil v jediném okamžiku naráz.
„Konečně!“
Masivní klepeto ho podepřelo na zádech, aby se nezhroutil zpět do vlastních peřin, chřestění ocasních listů Kajmanovi poprvé za dlouhou dobu znělo téměř přátelsky. Máti ho pozorovala soustředěným a trochu soucitným pohledem, což u ní bylo velice neobvyklé. Téměř jako by byla ráda, že ho vidí naživu a při vědomí.
„Máti?“
„Víš, kdo jsi? Kde jsi?“ zeptala se krabatka nezvykle opatrně.
„Máti, to jsem já, Kajman. A jsme… u mě doma!“ rozhlédl se po dobře známé ložnici. „Ale jak…?“
„To Štístko. Objevil se předevčírem u mě v kanceláři a přinesl to, co zůstalo z Tinkara. Snovač toho zrádce ještě dokázal nějak udržet při životě, dokud jsem se nedověděla, kam tě vojáci odvezli. Zaútočila jsem na Severní hlásku se všemi oddíly, které se mi podařilo sehnat,“ usmála se krabatka, ale místo vítězného úšklebku jí z toho vyšla spíš grimasa bolesti a smutku.
Kajman se jí nedivil. Co ji to napadlo, zaútočit přímo na jednu z nejlépe opevněných budov ve městě? Byl to skoro zázrak, že přežila aspoň ona! Ztráty mezi řadovými bojovníky musely být příšerné, radši ani nedomýšlet.
„Našli jsme tě v takovém velkém sále, zavřeného v sarkofágu uprostřed, nebo co to bylo. Štístko se hrnul přímo k němu, ale pak dvě hodiny jen dřepěl na víku a syčel na každého, kdo se odvážil přiblížit. Ještě nikdy jsem neslyšela pavouka syčet, ani takovou přerostlou potvoru!“ ustoupila Máti o dva drobné kroky, protože už Kajman dokázal sedět sám.
„Sarkofág?“
Všechny funkce jádra obnoveny. Spouštím základní program.
Máti mu místo zdlouhavého vysvětlování podala holodesku. Kajman si vyvolal z paměti jediný uložený soubor a chvíli si mlčky prohlížel jednotlivé snímky. Díry v jeho paměti se začaly zvolna zaplňovat, jak obrazy místa vyvolávaly vzpomínky na bolest, pohyb, hluk a zase bolest.
„Byla tam… Velela jim vlčice. Co se s ní stalo?“
„Štístko ji zahryzl. Když jsme pronikli až do sálu, pokoušela se právě sarkofág otevřít, přestože tě pár hodin předtím prý sama zavřela dovnitř. Víš, proč to udělala?“
Teprve teď, když se díval na zmenšené snímky stropu a podlahy místa, kde opět málem zemřel, jednotlivé dílky v jeho hlavě se konečně poskládaly do správného tvaru. To poznání v něm vyvolalo menší šok. Copak by to skutečně mohla být pravda?
„Kajmane?“ oslovila ho Máti, když dlouho neodpovídal.
„Říkali tomu Artefakt, ona a její podřízení. Mysleli si, že jde o nějakou zbraň, a pokoušeli se ji aktivovat. Správně usoudili, že potřebují živé jádro, biologický mozek, který by ji řídil. Testovali různé humanoidní druhy, až jim došlo, že potřebují člověka. Čistého, obyčejného. Nezmutovaného.“
„Tinkar tě celých těch deset let sledoval,“ narovnala se Máti do celé své úctyhodné výšky dvou a půl metru. Když se rozzlobila, budila hrůzu už jen svým zevnějškem - a vůbec nezáleželo na tom, že původce jejího vzteku je dávno mrtvý.
„Zachránil mi život tolikrát, až jsem to přestal počítat,“ přikývl Kajman. Nedokázal na svého strážce myslet jako na zrádce.
„A ta zbraň? Dala by se ještě použít?“ Máti nikdy neztrácela čas zbytečnými emocemi, zvlášť pokud za rohem číhala příležitost.
„Nikdy nešlo o zbraň, Máti. Ten sarkofág, jak tomu říkáš, bylo styčné rozhraní. Jeho úkolem bylo chránit biomasu a převádět rozkazy lidského mozku dál do samotného zařízení. To ale ve skutečnosti nikdy nefungovalo, nebylo hotové,“ usmál se nad ironií osudu a historie. Předpokládal, že tenhle stroj zmizel v propadlišti dějin stejně jako Králova garda, Kajmanova rodina i všechno, co znal.
„Ale tebe to zachránilo! Byl jsi skoro mrtvý a pár hodin na to tě Štístko vyloupnul ven, jako by tě vymotal z vlastní sítě!“
„Copak sis nevšimla těch ornamentů na stěnách, stropu i podlaze? Nejsou ti povědomé, Máti?“ hodil jí Kajman zpátky holodesku.
Krabatka se zamračila.
„Neměla jsem čas studovat nějaké podělané snímky! Starala jsem se o tebe!“
Kajman lehce kývl hlavou místo poděkování za projevení takové míry starostlivosti.
„Kdyby v těch rýhách byla vložená měď nebo ještě lépe křemíková vlákna a celý sál podchlazený téměř na absolutní nulu, stále by ti to nedocházelo? Severní hláska není ničím jiným než nedokončeným projektem superpočítače. Extrémně rychlého stroje, který měl řídit chod celého města. Se stavbou začal už pradědeček mého Krále, ale pak vypukla válka se Snovači a celý projekt byl zastaven, protože bylo potřeba financovat armádu.“
Na Máti bylo vidět, jak silné emoce s ní zmítají. Očividně se těšila, že získala novou zbraň, která jí zajistí nadvládu možná nad celým městem, a při vidině, kolik ztratila za cenu hromady cihel a kamení, se o ni pokoušely mrákoty. Naprázdno svírala a zase rozevírala klepeta, hruď se jí těžce zdvíhala, ve tváři střídavě rudla a zase bledla.
„Vždyť. To. Fungovalo! Jsi živý!“ dostala ze sebe nakonec.
„Rozhraní jediné bylo dokončené,“ pokrčil Kajman rameny.
„Ale ostatní to zabilo!“
„Ostatní nebyli lidé, Máti.“
V tomhle jediném se vlčice nemýlila. Jen někdo jako Kajman, neuzpůsobený životu v tomhle světě, obyčejný člověk z minulosti, mohl sloužit jako živé jádro nikdy nedokončeného stroje. To byla jedna z pojistek, kterými dávní stavitelé své dílo a potažmo celé město chránili. Už tehdy jim muselo být jasné, že Snovači jsou zcela reálnou hrozbou, a tak zajistili, aby superpočítač mohl vždy ovládat jedině člověk.
Kajman měl vlastně štěstí, když ho Snovači tehdy zbavili všech vylepšení Králova muže. Nikdy nepřišel na to, proč to udělali, z jakého důvodu ho vlastně celá staletí drželi relativně naživu, zamotaného v kokonu a udržovaného v jakési prapodivné hibernaci, a nejspíš se to ani nedozví. Udělali z něj zase člověka, jako by věděli, co se v budoucnu odehraje, a udržovali ho naživu navzdory všem okolnostem a Kajmanovu dobrodružnému životu Mátina hlavního generála.
Očividně to ale nebyl zase tak špatný osud. Kajman nad tím přemýšlel ještě dlouho po tom, co ho Máti nechala v péči dvou ze svých nejmladších dcer a šesti strážců. Neměl nic než své zkušenosti a výcvik a přesto velel skutečné armádě přetvorů, mechanů a polozvířecích válečníků, proti nimž by se mohli postavit jedině snad členové Královy gardy. Bez superschopností, vlastního pancíře, všech vylepšení, dokonce neschopný přijmout nové způsoby léčby magií, zato s věrným osminohým stínem neustále nablízku se stal jediným vítězem v téhle prapodivné záležitosti. On, Kajman Eschervari. Člověk.
A jeho odměnou byl vlastní život.
Ekyelka
Diskusia
Ash
Fakt dobrá. Iba ku koncu trochu stráca dych. Akoby autorská snaha o dosiahnutie želanej pointy prevážila nad príbehom.
22.10.2014
Fakt dobrá. Iba ku koncu trochu stráca dych. Akoby autorská snaha o dosiahnutie želanej pointy prevážila nad príbehom.
22.10.2014
mayo
uz som to kedysi cital, zdalo sa mi to dobre, ale teraz si vobec neviem spomenut o com to bolo. takze to asi zas az tak dobre nebolo. a ani pri druhom citani stale nerozumiem, co je na tom new weird. je to predsa normalny scifi pribeh, mozno trocha kyberpunkovy, ale to ze sa autor unuva vysvetlovat co su zac niektore exoticky znejuce postavy, ci v konflikte zainteresovane frakcie, toho predsa new weird nerobi.
22.10.2014
uz som to kedysi cital, zdalo sa mi to dobre, ale teraz si vobec neviem spomenut o com to bolo. takze to asi zas az tak dobre nebolo. a ani pri druhom citani stale nerozumiem, co je na tom new weird. je to predsa normalny scifi pribeh, mozno trocha kyberpunkovy, ale to ze sa autor unuva vysvetlovat co su zac niektore exoticky znejuce postavy, ci v konflikte zainteresovane frakcie, toho predsa new weird nerobi.
22.10.2014
jurinko
mayo, trosku hnidopisis, nie?;-) Wikipedia hovori o New Weird toto: http://en.wikipedia.org/wiki/N ew_Weird (bez medzier). Boli v tomto diele prvky scifi, fantasy ci kyberpunku? Boli. Bolo to spracovane novatorsky? Bolo. Bolo to zasadene do temne realistickeho prostredia? Bolo. Neviem teda, ci je treba riesit, ci tam mohlo byt viac LSD obrazov, aby to bolo viac "weird" ;-) Ono, v zasade, takym echt New Weird dielom je kazde od Tlustjocha, vdaka tej preumelkovanosti textu a hratkam so slovami. A nesadne to kazdemu (ako vlastne nic). Ja by som to videl tak, ze by som Jen clovek-a povazoval za skor konzervativnejsieho zastupcu zanru, s literarnymi kvalitami a vsetkym, kym trebars Onomastikon bozi za experimentalneho zastupcu zanru. Ale obe su imho sucastou New Weird, vsetky namietky povazujem za akademicku debatu, do ktorej sa nechcem pustat. Akademicke debaty mi uberaju radost z citania ;-)
23.10.2014
mayo, trosku hnidopisis, nie?;-) Wikipedia hovori o New Weird toto: http://en.wikipedia.org/wiki/N ew_Weird (bez medzier). Boli v tomto diele prvky scifi, fantasy ci kyberpunku? Boli. Bolo to spracovane novatorsky? Bolo. Bolo to zasadene do temne realistickeho prostredia? Bolo. Neviem teda, ci je treba riesit, ci tam mohlo byt viac LSD obrazov, aby to bolo viac "weird" ;-) Ono, v zasade, takym echt New Weird dielom je kazde od Tlustjocha, vdaka tej preumelkovanosti textu a hratkam so slovami. A nesadne to kazdemu (ako vlastne nic). Ja by som to videl tak, ze by som Jen clovek-a povazoval za skor konzervativnejsieho zastupcu zanru, s literarnymi kvalitami a vsetkym, kym trebars Onomastikon bozi za experimentalneho zastupcu zanru. Ale obe su imho sucastou New Weird, vsetky namietky povazujem za akademicku debatu, do ktorej sa nechcem pustat. Akademicke debaty mi uberaju radost z citania ;-)
23.10.2014
mayo
aha, tak definiciu som predtym nevidel, sudil som len podla tu uverejnenych poviedok, ze to "weird" sa tyka prave tych "haluzi" ktorymi bola prespikovana hlavne ta prva - pravdive pribehy z imaginatoria. tato mi stale nepripada o nic cudnejsia nez mnohe cyberpunkove klasiky napr. od Gibsona. alebo trebars niektore Eganove poviedky. ten "fantasy" element tu vo forme okrajoveho (mozno az samoucelneho) spomenutia magie kdesi uplne pri konci, mi nepripada dostatocny na to aby to poviedku automaticky zahrnalo do definicie new weird (ale to tam vlastne ani nemusi byt). no ked sa tam radi autor, tak budiz, hranice subzanrov su uz tradicne rozmazane, nema zmysel sa natahovat (to som ani nemal v umysle, len vravim ze podla mna ta poviedka nebola dost weird). ale po lopate, stale nevidim v com je toto spracovanie novatorske. zeby len v tom ako su vnorene tie retrospektivne dialogy? to sa mi nezda.
24.10.2014
aha, tak definiciu som predtym nevidel, sudil som len podla tu uverejnenych poviedok, ze to "weird" sa tyka prave tych "haluzi" ktorymi bola prespikovana hlavne ta prva - pravdive pribehy z imaginatoria. tato mi stale nepripada o nic cudnejsia nez mnohe cyberpunkove klasiky napr. od Gibsona. alebo trebars niektore Eganove poviedky. ten "fantasy" element tu vo forme okrajoveho (mozno az samoucelneho) spomenutia magie kdesi uplne pri konci, mi nepripada dostatocny na to aby to poviedku automaticky zahrnalo do definicie new weird (ale to tam vlastne ani nemusi byt). no ked sa tam radi autor, tak budiz, hranice subzanrov su uz tradicne rozmazane, nema zmysel sa natahovat (to som ani nemal v umysle, len vravim ze podla mna ta poviedka nebola dost weird). ale po lopate, stale nevidim v com je toto spracovanie novatorske. zeby len v tom ako su vnorene tie retrospektivne dialogy? to sa mi nezda.
24.10.2014
jurinko
Inak, pre mna osobne je New Weird trosku taka skatulka, ktora prilis nema vyznam. Dobra poviedka je proste dobra poviedka, skatulkovat ich je imho kontraproduktivne. Asi to tak nejako chapu aj porotcovia sutaze New Weird, pretoze tam sa tiez uplne v pohode hodnotia aj cistokrvne fantasy ci scifi, este nikto nebol napr. diskvalifikovany za nedodrzanie zanru (hoci sa to sem-tam objavi v hodnoteni). Pre mna je New Weird stelesnenim modernej fantastiky - zotries hranice zanrov, vedla scifoidnych hrdlorezov sa zrazu objavi nezna kvetinka, ktora hadze ohnive gule, a cele je to vlastne vylet do fantazie, mozno dokonca s rozpravkovymi ci inymi prvkami. Pride mi to ako najmenej zviazany koncept, taka klasicka fantasy s barbarom, zlodejom, lukostrelcom a magom je uz totalna zivacka, nie (cim nehovorim, ze aj tam sa neda napisat nieco nove :-))? Ozaj:Jen clovek som dal 9/10 (aj v sutazi, aj tu ;-))
25.10.2014
Inak, pre mna osobne je New Weird trosku taka skatulka, ktora prilis nema vyznam. Dobra poviedka je proste dobra poviedka, skatulkovat ich je imho kontraproduktivne. Asi to tak nejako chapu aj porotcovia sutaze New Weird, pretoze tam sa tiez uplne v pohode hodnotia aj cistokrvne fantasy ci scifi, este nikto nebol napr. diskvalifikovany za nedodrzanie zanru (hoci sa to sem-tam objavi v hodnoteni). Pre mna je New Weird stelesnenim modernej fantastiky - zotries hranice zanrov, vedla scifoidnych hrdlorezov sa zrazu objavi nezna kvetinka, ktora hadze ohnive gule, a cele je to vlastne vylet do fantazie, mozno dokonca s rozpravkovymi ci inymi prvkami. Pride mi to ako najmenej zviazany koncept, taka klasicka fantasy s barbarom, zlodejom, lukostrelcom a magom je uz totalna zivacka, nie (cim nehovorim, ze aj tam sa neda napisat nieco nove :-))? Ozaj:Jen clovek som dal 9/10 (aj v sutazi, aj tu ;-))
25.10.2014
zuna
Páčilo sa. K začiatku som sa síce musela vracať, lebo to začalo tak akosi zhurta, že som najprv nerozumela, kto čo rozpráva a komu sa čo deje. Ešte mi tam vadila taká vec, že - akokeby to bolo súčasťou nejakého väčšieho celku a väčšieho sveta a miatli ma potom tie podrobnosti, ktoré pre príbeh boli úplne irelevantné. Ale v celku sa mi to páčilo. A ešte som sa nechala nachytať na meno hrdinu, a potom keď sa ukázalo, že je v nejakom povedomom priestore, známe ornamenty na stenách atď., úplne ma to zviedlo na scestie a už som sa tešila, že pointa bude, že sa ocitol v nejakom Mc Escherovom obraze :-))
25.10.2014
Páčilo sa. K začiatku som sa síce musela vracať, lebo to začalo tak akosi zhurta, že som najprv nerozumela, kto čo rozpráva a komu sa čo deje. Ešte mi tam vadila taká vec, že - akokeby to bolo súčasťou nejakého väčšieho celku a väčšieho sveta a miatli ma potom tie podrobnosti, ktoré pre príbeh boli úplne irelevantné. Ale v celku sa mi to páčilo. A ešte som sa nechala nachytať na meno hrdinu, a potom keď sa ukázalo, že je v nejakom povedomom priestore, známe ornamenty na stenách atď., úplne ma to zviedlo na scestie a už som sa tešila, že pointa bude, že sa ocitol v nejakom Mc Escherovom obraze :-))
25.10.2014
Tatiana Lajšová
Ja dávam 10- vynikajúce. Len tak ďalej. PS: aj vďaka tejto poviedke mi zachutil new weird.
13.11.2014
Ja dávam 10- vynikajúce. Len tak ďalej. PS: aj vďaka tejto poviedke mi zachutil new weird.
13.11.2014