Špatný nápad
Tak tohle byl špatný nápad! Proč jsem to udělal/a? Ze začátku to tak zle nevypadalo.
„Nazdárek, kamaráde,“ řekla Jensy.
Odložila klacek, kterým prohrabovala ohniště, odlomila kousek ztvrdlého chleba a hodila jej směrem k potkanovi, vykukujícímu zpod kořene stromu.
Potkan chvíli váhal, ale hlad byl silnější. Popadl drobek do předních tlapek a hltavě jej nacpal do tlamičky. Jensy se usmála.
„Poznáš sobě rovnýho, co?“ začala, když se potkan pustil i do dalšího kousku chleba. „Sme stejný, víš? Ty a já. Oba spodina společnosti. Oba se nás snažej chytit a zlikvidovat, ale my se nedáme, viď?“ spiklenecky na potkana mrkla a hodila mu další drobek.
„Ty nabubřelý pitomci si za to můžou sami. Hrabou jen na svým písečku a o obyčejný lidi se nestaraj,” zarazila se, když se potkan postavil na zadní tlapky. „Tak ty nevíš o čem mluvím? Heh, jako bys to sám neznal! Ale jak chceš, řeknu ti to!“ Jensy se ušklíbla a z kapsy vytáhla několik mincí.
Něžně je promnula v dlani, pak opět upřela zrak na potkana. Zamyslela se a nakonec mu hodila zbytek chleba.
„Když jsem byla menší, myslela jsem si, že na světě existuje dobro a že pohádky jsou skutečný, ale když zavřeli mýho tátu, protože ukrad pitomej chleba, abych měla co jíst, vystřízlivěla jsem.“
Jedním lokem vyprázdnila čutoru se zbytkem pálenky a pak pokračovala: „Ten pitomec hrabě čet rozsudek a ještě u toho ukusoval z pečenýho srnce. Že jeho lidi kradou, protože umíraj hlady a on sám je vypasenej jak vepř, mu bylo fuk. No, já nikdy moc nevynikala. Nejsem žádná kráska, neumím zpívat ani tancovat. Sem mrňavá a hubená, ale dokážu se protáhnout škvírama, kterejma se nikdo jinej neprotáhne a chodím tiše jako kočka… ehm… tak teda jako myš,“ omluvně na potkana mrkla.
„A tenkrát to ve mě vřelo, fakt hodně. Nejdřív sem se hrozně bála, ale víš ty co? Nebylo to tak těžký. Prostě jsem vyšplhala po zdi, prolezla tou dírou pro lučištníky, čmajzla pár cenností a vypadla. Nikdo si ničeho nevšim. Samozřejmě sem se pak musela vypařit. Tátovi jsem vzkázala, že mě vzali do služby na jednom statku, aby se o mě nebál. Tretky z hradu sem prodala kupcům a od tý doby žiju takhle. Pro tebe asi nic divnýho, že jo?“ plácla se dlaněmi do stehen a vstala. „Ale teď už musím jít, měj se fajn.“
Cesta nekonečnými lesy trvala celou noc a den. Slunce už začalo zapadat, když se před Jensy konečně objevila mýtina. Předzvěst toho, že se blíží k obydlené oblasti. Na nos jí dopadla dešťová kapka.
„To mi ještě chybělo!“ zanaříkala a zrychlila krok, ale déšť jí přesto dostihl.
S pláštěm, přehozeným přes hlavu, utíkala po cestě. Na kopci se mihotalo světlo, vycházející
z oken nedalekého stavení. Ozýval se hlahol a občasné zaržání koně. Hostinec.
Ještě v běhu zašátrala po klice. Nehodlala zůstat venku už ani vteřinu.
Hostinský dívku obdařil pohrdavým pohledem, pak kývl směrem k věšáku a dokud si promočený plášť nesvlékla, nespustil z ní oči.
Několik posledních měďáků stačilo na teplou polévku, pár krajíců chleba a džbán slabého domácího piva. Než Jensy peníze předala hostinskému, několikrát je promnula v dlani, jako by přemýšlela, zda za tu trochu jídla opravdu stojí, ale hlad ji nakonec přesvědčil.
„Promiňte,“ zazněl milý mužský hlas a štíhlá postava se elegantně vsunula na lavici. “Nebude vám vadit, když si přisednu?“
Jensy vzhlédla. Odtáhla lžíci plnou horké polévky od rtů a pomalu ji vrátila do misky.
„Bude,“ odpověděla.
Muž se zasmál: „Ale já už sedím.“
Jensy pustila lžíci a stáhla obě ruce ze stolu. Malíčkem jemně zavadila o drobnou čepel, připevněnou ke stehnu. Tohle už znala. Samotná dívka v hostinci vždycky budí pozornost.
„Víte,“ pokračoval muž a naklonil se nad stůl, „před pár týdny jsem navštívil jistého bohatého kupce v Arlonu. Tvrdil, že se k němu kdosi vloupal a ukradl nějaké peníze přímo z jeho ložnice.“
Jensy ztuhla.
„Jeho sluha toho zloděje zahlédl. Naneštěstí svého pána bytostně nenávidí, proto mu nic neprozradil,“ pokračoval nevzrušeně muž.
Jensy se rychle rozhlédla kolem sebe, její mozek spustil poplach. Ulička mezi stoly byla volná, ale neznámý muž seděl dost blízko ní. Kdyby vyskočila, snadno by ji chytil. Dveře? Ne, byly moc daleko. Okno? Malé, ale kdyby…
„Nemám v úmyslu vás udat. Jen potřebuji pomoc,“ zašeptal muž, čímž rázně přetnul její myšlenky na útěk.
Poprvé na něj pořádně pohlédla. Zadívala se do jeho modrých očí a hledala v nich něco, cokoliv, co by jí naznačilo, zda mluví pravdu, nebo ne. V mužově tváři se ale nepohnul jediný sval. Vyčkával na její reakci.
„O co jde?“ zeptala se po chvíli a podezíravě přimhouřila oči.
Dobře věděla, že se nesmí nechat ovlivnit příjemnou tváří. Je to jen maska, lákadlo na důvěřivé hlupáky.
„Nechtěl jsem vás vystrašit.“
„K věci!“ zavrčela.
Muž se na okamžik zarazil, ale pak přikývl a pokračoval: „Věc se má tak. Před nějakou dobou mi byl zcizen vzácný šperk,“ zavrtěl hlavou, když si všiml, že se nadechuje, aby něco řekla, „nevzala jste ho vy, kvůli tomu jsem vás nevyhledal. Ten šperk, jedná se o magický amulet. Dlouho jsem po něm pátral, až do teď. Vím, kdo ho ukradl i kde se ukrývá.“
„A?“ popohnala ho Jensy. „Proč s tím dete za mnou?“
Muž se ušklíbl, najednou působil trochu nervózně.
„No, problém je v tom, že mi ten amulet sám nevydá. Ale já ho potřebuji, je to jediná věc, co mi po otci zůstala. Napadlo mě, že by se dal ukrást. A k tomu potřebuji dobrého zloděje,“ poslední větu pronesl tak potichu a s takovou dávkou naléhavosti, až Jensy pocítila škubnutí uvnitř hrudi.
Napřímila se a upřela pohled na dosti opelichanou liščí hlavu, visící na trámu nad krbem. Velkým douškem piva zahnala pocit lítosti, který se posledních pár minut stupňoval, aby se její vědomí opět dostalo do té správné racionální polohy.
„Nemám zájem. Sbohem!“
Chystala se odejít, ale muž ji chytil za zápěstí. Okamžitě ji však pustil a spěšně hodil na stůl naducaný měšec.
„Dobře zaplatím.“
Dívčin zrak se stočil ke koženému váčku, z kterého vykukovalo několik mincí. Ne měděných, ale zlatých.
Pomalu se posadila.
„To je dost peněz. Za blbej amulet? V čem je háček?“
„Ten amulet má pro mě velkou citovou hodnotu. Žádný háček není, snad jen ten, že ho ukradl jeden mág.“
Jensy se zamračila.
„Mág? Víte vy co takovej mág dokáže? S těmahle parchantama není dobrý si zahrávat. To může leda blázen.“
„Dobrá,“ řekl muž a sklonil hlavu. „Myslel jsem, že někdo jako vy, se takového úkolu nezalekne, že jste ta pravá, kdo mi dokáže pomoci, ale asi jsem se spletl. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval. Najdu si někoho lepšího.“
Jensy opět pocítila škubnutí v hrudi. Tentokrát to byla ješitnost.
„Héj, tak já to teda beru,“ okamžitě toho zalitovala, když jí došlo, že je to léčka, ale už bylo pozdě.
Celou dobu si se mnou hrál, rozčilovala se v duchu Jensy, když další den mířila k lesu, kam ji neznámý muž poslal. A já pitomá mu na to skočila. Příště musím bejt chytřejší. Ale co, ty prachy potřebuju.
Mezi stromy se objevilo něco, co ji donutilo zastavit. Velký kus kůry, zabodnutý do země.
Z jedné strany byl bíle vyobrazen člověk, přeškrtnutý červeným křížem.
Co to, sakra je?
Pozorně se rozhlédla. Teprve teď si všimla, že nedaleko je podobný nákres, tentokrát přímo na kmeni stromu.
Někdo se tady snaží, aby každýho odradil, zauvažovala.
Dál se řídila podle pokynů muže, který se ani neobtěžoval představit, teď však promýšlela každý krok.
Křivá kamenná věž trčela ze země jako kopí. Porostlá mechem a řídkým břečťanem, dávala znát, že tu stojí už dlouho.
Jensy ji několikrát obešla kolem dokola. Takhle divnou věž ještě neviděla. Bez oken a dveří, schovaná mezi stromy, ale od kmenů dostatečně daleko, aby po nich nikdo nemohl vylézt a skočit na její vrchol. Kameny, ze kterých věž postavili, byly opracovány dohladka a perfektně do sebe zapadaly. Ani Jensyiny tenké prsty nedokázali najít spáry, poskytující dostatečnou oporu při lezení vzhůru.
„To je vtip?“ zavrčela sama pro sebe a nechápavě při tom krčila rameny. „Jak se tam mám, k sakru, dostat? A bydlí tady vůbec někdo?“
Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Nikde žádné stopy, žádná známka toho, že by tu přebýval nějaký člověk.
„Dlabu na to!“ rozhodla se nakonec a naštvaně si dřepla na rozložitý pařez.
Najednou něco cvaklo. Než stihla zareagovat, pařez se obrátil a katapultoval ji do temné díry pod sebou.
Opřela se dlaněmi o zem a zamrkala. Kolem ní byla tma, jen světélkující žilky, vtlačené do zdi úzké chodby, poskytovaly chabé nazelenalé světlo.
Ozvala se ohlušující rána. Dívka zatnula svaly a vyskočila na nohy. Zavrávorala, stále se nedokázala zorientovat v temnotě, ve které se právě ocitla. Cítila, jak jí zátylek ovanul proud vzduchu. Mísil se s pískovcovým prachem, který v momentě zaplnil celou chodbu. Okamžitě se rozkašlala. Prach jí vnikl do plic a do očí. Opřela se o vlhkou kamennou stěnu, slzícíma očima zamžourala k místu, odkud přišla rána a odkud se teď ozýval zvuk podobný tření kamene.
Velká tmavá masa se protlačila zúženou částí chodby a rychle se k ní blížila.
„Do háje!“ zachroptěla, odlepila se od stěny a rozběhla se chodbou. Nevěděla kam, ale jedno věděla dokonale – musí se odtud co nejrychleji dostat. Srdce jí tlouklo jak splašené. Vlna adrenalinu hnala vyděšené tělo kupředu.
Vtom ji ale něco popadlo za rameno a trhlo jím dozadu. Ucítila prudký náraz do temene hlavy
a pak všechno zhaslo.
Jensy otevřela oči. Okamžitě ji ovládla bolest. Její ruka automaticky vystřelila ke zdroji té bolesti, k temeni hlavy. Vlasy nebyly slepené, což bylo dobře, netekla žádná krev.
Očima přelétla okolí, jednou rukou máchla kolem sebe. Obklopoval ji hrubý kámen, drolil se – zřejmě pískovec. Úzké žilky světélkující hmoty vydávaly mdlé světlo. Na omak vlhké a slizké, takže nějaká rostlina, nejspíš něco jako mořské řasy.
Jensy se postavila. Její oči si po chvíli přivykly šeru a pomocí hmatu se pomalu sunula podél jedné ze zdí.
Co se, u všech bohů, stalo? Pokoušela se srovnat si myšlenky, ale nastalá situace jí nedávala žádný smysl. Znovu si v duchu přehrála divokou honičku s kamennou nestvůrou. Mezitím obešla celou stěnu a vrátila se na místo, kde se před chvílí probrala.
„Jsem v hajzlu!“ řekla hlasitě, jako by její mozek odmítal tuhle informaci přijmout. „Tak to teda ne! Rozhodně tady nehodlám zdechnout.“
Oběma rukama osahávala každý kousek stěny, ale nenašla jedinou mezeru.
„Stále stejné, zdá se, že to funguje.“
Jensy zbystřila. Hlas byl zastřený a tichý, ale byl tam. Ozýval se odkudsi nad její hlavou.
„Ano!“ zašeptala, když ve stropě nahmatala oválný otvor.
Malý, ale ne tolik, aby se jím neprotáhlo štíhlé dívčí tělo.
Místnost, kde Jensy zavřeli, nebyla moc vysoká, a tak si stačilo stoupnout na špičky a šplhat. Díra propojovala dvě místnosti nad sebou. Zřejmě větrací průduchy. Opatrně vylezla ven. Před sebou měla rozlehlou dřevěnou desku, stojící jen palec nad zemí na čtyřech nohách, zpod níž se vylévalo jasné mihotající se světlo. Zadní část skříně. Určitě.
„Jen teď musím vymyslet, co s ní,“ promluvil znovu hlas.
Jensy se tiše přitiskla k zemi, aby zahlédla alespoň něco z muže, jehož hlas jí byl tak nápadně povědomý.
„Ten první si alespoň milostivě zlomil vaz pádem, ale ona? Vlastně je dobře, že se nezabila, teď vím, že je potřeba další bezpečnostní opatření,“ hlas se na chvíli odmlčel a do Jensyina zorného pole vstoupily dvě boty z měkké jelenice. “Třeba klec, která se sama zavírá? Možná. Vymýšlet bezpečnostní systém není žádná legrace. Ještě že sehnat pitomce, kteří by ho otestovali, nedá moc práce. Inu, až opravím toho chrliče, začnu na tom pracovat. Ale teď potřebuji víc sádry.“
Boty se odlepily od země, ozvalo se zavrzání dveří a klapání vzdalujících se kroků.
Několik dalších minut ještě Jensy zůstala schovaná za skříní, než se odvážila vylézt ven. Hlavou jí stále běžela hrůzná slova muže, který právě odešel. Zatnula pěsti, když jí došlo, co právě vyslechla.
Ten podlej zmetek! Tak on mě sem nalákal, aby na mě zkoušel nějakej pitomej ochrannej systém?
Narůstal v ní vztek.
Rozhlédla se kolem sebe a okamžitě uskočila. V rohu místnosti stálo zavalité kamenné monstrum. Mělo stejné obrysy jako to, co ji pronásledovalo chodbou. Jensy se zády přitiskla ke skříni. Pak si všimla díry na rozložitých prsou. Monstrum stálo s otevřenou tlamou a zíralo kamsi za její záda.
To je určitě ten chrlič.
Obrátila se ke stolu, plnému svítících součástek, kusů vápence a sádry. Mezi tím vším leželo již složené zařízení. Jensy se dovtípila, že jde o něco, jako srdce té nestvůry. Vypadalo tak. Vápencové srdce, obtočené drátky a doplněné několika zářícími kameny, které přesně zapadalo do díry v chrličových prsou.
Tohle tu potvoru určitě oživuje. No počkej, prašivej mágu, ušklíbla se.
Na okamžik stočila zrak ke dveřím. Věděla, že by měla raději utéct, ale zloba ji momentálně ovládala nejvíc.
Vytrhla ze srdce několik drátků, které připojila jinam, opatrně, aby nebyl poznat rozdíl.
Tak schválně, co to udělá?
Klapot podrážek bot se rozlehl chodbou. Jensy se protáhla zpátky za skříň a vyčkávala.
Mágovy boty udělaly několik rozhodných kroků ke stolu, aby se okamžitě obrátily ke kamennému chrliči. Na zem dopadlo několik kapek sádry, pak se ozvalo zaklapnutí.
„Odejdi na svoje stanoviště,“ řekl mág, ale nic se nestalo.
„To je divné. Co to… “
Jensy pozorovala, jak se mágova pravá bota odlepila od země a zamířila k chrliči. O vteřinu později zazněl výkřik a mágovy boty zmizely, přeletěly celou místnost a s hlasitým zapraštěním dopadly na stůl. Ten se rozletěl na kousky. Kamenná masa se pomalu sunula k nim. Mág vyskočil z trosek a utíkal do chodby. Chrlič jej následoval.
Jensy se chopila příležitosti a protáhla se do mágova pokoje. Opatrně vklouzla do chodby, kudy před chvílí mág utekl. Doufala, že ji dovede k východu, ale v chabém světle nedokázala postupovat dost rychle. Chodba se rozdvojila. Byl slyšet mágův křik, Jensy ale nedokázala rozpoznat, z které chodby se ozývá.
Zaskřípala zuby, nožem rychle vyryla značku do zdi a pokračovala vpravo. Chodba se začala prudce svažovat.
„Sakra!“ zaklela, obrátila se, aby se vrátila, ale najednou se před ní objevil stín, vyplňující celou chodbu.
Až na tření kamene o kámen bylo všude ticho. Došlo jí, že mág nedokázal před chrličem utíkat dlouho. Sevřelo se jí hrdlo. Má ona vůbec šanci?
Na slepo se rozběhla chodbou. Chrlič byl velký, přesto se pohyboval velice rychle. Jak narážel do stěn, Jensy zasypávaly úlomky pískovce. Klopýtala po drobných kamenech, drolících se ze statného těla. Doháněl ji.
Pak ale zakopla, upadla, stočila se do klubíčka. Přes kyčel a bok se přesunul drsný kámen. Ucítila drhnutí o kůži.
Chrlič přes ni přeběhl. Kdyby byla větší, roztrhal by ji na kusy.
Adrenalin přehlušil veškerou bolest. Donutil ji vstát a dát se znovu do běhu. Chrliči nějakou dobu trvalo, než dokázal svou velkou tíhu zastavit a otočit se, čímž Jensy získala alespoň malý náskok. Minula svou značku a zahnula do druhé z rozdvojených chodeb. Stoupala. Svitla v ní jiskřička naděje. Slyšela za sebou známé sunutí kamene. Zrychlila, jenže to, co zahlédla, ji donutilo zastavit. V chodbě před ní stál další chrlič. Viděla ho naprosto zřetelně. Ne proto, že by stál v denním světle, ale proto, že chodba, ve které se ocitla, byla naprosto celá pokrytá světélkující hmotou.
Z druhé strany se přiřítil první chrlič. Jensy pevně stiskla nůž a natáhla jej před sebe. Mávala jím ze strany na stranu, protože netušila, který z chrličů k ní dorazí dřív. Tohle byl konec. Teď ji rozmačkají mezi sebou. Ustoupila dozadu a přitiskla se ke slizem pokryté zdi. Musela se jí zatočit hlava, protože najednou měla pocit, jako by padala dozadu. Před očima probliklo zelené světlo, pak tma a závrať. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to pravda. Nedopadla tak tvrdě, jak čekala. Její pád zbrzdilo cosi měkkého a teplého. Zavylo to a odstrčilo dívku stranou.
„Auuu, ne, prosím …,“ zaznělo.
Jensy bylo okamžitě jasné, kdo zbrzdil její pád.
„Ty parchante!“ zavrčela.
Mág si odkryl tvář, kterou si chránil zvednutýma rukama. Díky zelenkavému světlu nešlo přehlédnout, že na nich má krev.
„Zlodějko?“ zeptal se, jako by nedokázal uvěřit tomu, co právě vidí.
„Sem Jensy! Čekal si snad někoho jinýho, blbečku?“
V dívce se mísil strach se zlobou, a to druhé začínalo převládat. Měla chuť na mága skočit a vyfackovat z něj duši, ale stejně tak si byla vědomá toho, že je lepší živý než mrtvý.
„Nalákáš mě sem a pak mě necháš chcípnout hlady v nějaký kobce?“ málem začala křičet, ale rána, která způsobila otřes celé chodby, ve které se právě nacházeli, ji zase umlčela.
„Netuším, co se stalo, najednou mě napadl,“ vysoukal ze sebe mág.
„Dobře ti tak. Aspoň víš, jak mi bylo, čarodějníku.“
„Ranel,“ představil se mág a vyjekl, jakmile se ozvala další rána.
„Je mi u zadku, jak se menuješ,“ vyprskla Jensy, chytila Ranela za plášť a přitáhla ho k sobě, aby mu viděla do očí.
„A teď koukej vyklopit, jak se vocaď dostanu.“
Mág se nervózně ušklíbl, stejně jako tenkrát v hospodě, když měl pocit, že vše nejde úplně podle jeho plánu. Jensy to neušlo. Vycenila zuby jako vlčice a přitáhla si mága o něco blíž.
„Tak dobře, dobře,“ zakoktal, „je tu východ, problém je v tom, že je nad námi. Tam, co jsou chrliči … uááá.“
Další rána rozdrtila kus skály a několik větších kamenů dopadlo mágovi k nohám.
„Cože? Takže je po nás? Sme v pasti?“
Jensy Ranela odstrčila a zvedla se na nohy. Zavřela oči a zaklonila hlavu, aby se uklidnila. Ve vzteku nedokázala rozumně uvažovat.
„Tak jo,“ řekla po chvilce, „musí to nějak jít. Nějak je obejdu,“ rozhodla se a vykročila chodbou.
„Po – počkej, nenechávej mě tu.“
Ranel se namáhavě posunul k Jensy a natáhl k ní ruku.
„Proč jako?“
„Jensy, já to tu znám. Je tu spousta slepých uliček. Beze mě se ven nedostaneš, věř mi!“
Rána, otřes a vzduch promáchla velká kamenná tlapa.
„Tak jo,“ rozhodla Jensy, popadla mága za paži a táhla ho dál od zvětšujícího se otvoru.
Klopýtali pryč, ale příliš pomalu. S dalším úderem se chrliči podařilo dostat k nim. Chodba se otřásla, po celé délce se rychle rozlézaly praskliny, které chrlily spoustu prachu a kamenů.
Vzduch začínal být nedýchatelný.
Chrlič se sunul kupředu a způsoboval tím další a další praskliny. Chodba se začala hroutit. Kus skály se utrhl a dopadl těsně před Jensy a Ranela a zatarasil jim cestu vpřed.
„Tam!“ vykřikl mág a zatáhl Jensy do úzké škvíry.
Ocitli se na malém výběžku nad propastí. Bylo slyšet, jak se chrlič prodírá spadaným kamením a chodba se dál bortí.
„Co teď?“ naléhala Jensy, ale mág jen zavrtěl hlavou.
I v nepatrném přísunu světla poznala, jak je bledý, jak se mu třese dolní ret.
„Do háje!“ zaklela. „Tohle sem podělala. Chtěla sem se ti pomstít za to, žes mě sem nalákal, to jo, ale tohle ne.“
„Cože?“ vysoukal ze sebe Ranel.
„Za to můžu já, pohrabala sem se v tý věci, co oživuje tuhle bestii a teď nás tady pohřbí zaživa. Měla sem na tebe vztek, copak jsem nějakej pokusnej králík? Nejsem! Jsem člověk, u všech prašivejch bohů.“
„Takže to ty?“
„No jo,“ přiznala odevzdaně Jensy a přitiskla se ke stěně vedle mága.
Výstupek pod nimi začal praskat a rozpadat se.
„Měla sem vztek, ale teď mě to mrzí,“ zašeptala.
Ranel se na ni podíval. V jeho tváři nebyl ani ždibec zlosti.
„Mě taky.“
Chodba se zbortila. Chrlič naposledy praštil tlapou do škvíry, ven vyletěly úlomky kamene a mračno prachu. Výstupek se utrhl.
Jensy ucítila měkké žbluňknutí, několikrát se protočila v proudu vody, aby se po chvilce proletěla vodopádem a přistála v lesní tůni. Zalapala po dechu. S hlasitým plácnutím přistál vedle ní i Ranel.
„My žijeme!?“ řekl po notné chvíli, jako by tomu nedokázal uvěřit.
Jensy zavrtěla hlavou.
„No, to mě pos …, teda, to mě podrž,“ pak se podívala na mága a zvážněla, „hele, Ranele, zlobíš se?“
Mág pokrčil rameny.
„Na to ani nemám právo, nemyslíš? Asi svou práci trochu přehodnotím. Je mi to trochu trapné, ale musím přiznat, že jsi mě převezla.“
„Jo,“ uchechtla se Jensy. „A málem jsem nás tím oba oddělala.“
„Byl to špatný nápad.“
„Moc špatnej. Víš, najednou mi chybí táta. Dlouho jsem ho neviděla. Myslím, že se seberu a vrátím se domů.“
Jensy se zvedla a sykla bolestí. Teprve teď se ozvala rána na boku.
„Nevadilo by ti, kdybych tě doprovodil?“ zavolal za ní váhavě Ranel.
Jensy se obrátila, chvíli na mága koukala, pak ho vzala za paži, aby mu pomohla vstát.
„Proč ne. Seš sice zmetek, ale já měla vždycky měkký srdce.“
„Polepším se.“
„To bys teda měl.“
Pospíšilová.luca
Fantasy je můj život
Diskusia
ama_rilla
Veľmi sa mi páčil úvod poviedky, predstavenie hrdinky aj prvé stretnutie s mágom.
Potom ale sa to nejako pokazilo, dialógy v druhej polovici sú také nejaké naivné, reakcie hrdinov nie sú veľmi uveriteľné. Záver ma tiež neoslovil, bol taký nijaký. Čo je ale veľká škoda, lebo poviedka ma zo začiatku veľmi bavila.
02.01.2024
Veľmi sa mi páčil úvod poviedky, predstavenie hrdinky aj prvé stretnutie s mágom.
Potom ale sa to nejako pokazilo, dialógy v druhej polovici sú také nejaké naivné, reakcie hrdinov nie sú veľmi uveriteľné. Záver ma tiež neoslovil, bol taký nijaký. Čo je ale veľká škoda, lebo poviedka ma zo začiatku veľmi bavila.
02.01.2024
Veles
Mne na začiatku vadil ten infodump. Potom sa to trochu rozbehlo, ale akonáhle sa dostala dnu tak som sa začal strácať, bolo to neprehľadné. Zaujímalo by ma, prečo keď prepojila tie káble tak prečo na ňu ten chrlič nezaútočil? A ten koniec bol presne ako napísala ama_rilla, nijaký, mohol byþ aj lepší.
Nebolo to ale úplné zlé, len slabšie :)
02.01.2024
Mne na začiatku vadil ten infodump. Potom sa to trochu rozbehlo, ale akonáhle sa dostala dnu tak som sa začal strácať, bolo to neprehľadné. Zaujímalo by ma, prečo keď prepojila tie káble tak prečo na ňu ten chrlič nezaútočil? A ten koniec bol presne ako napísala ama_rilla, nijaký, mohol byþ aj lepší.
Nebolo to ale úplné zlé, len slabšie :)
02.01.2024
Ray Janonoff
Ak by nebol potkan len poslucháč a/alebo by niečo z minulosti hralo rolu v deji, úvod by mi nevadil. Takto to bol síce pekne napísaný, ale infodump.
Nerozumiem načo má magicky oživený chrlič nejaké drôtiky - zapol by sa vôbec, keď mu poprehadzovala magické "fázy"? Myslím, že by vôbec nevadilo posunúť príbeh viac napríklad do steampunku, tam by boli drôty aj oživovanie v pohode, aj mág by sa popritom zviezol.
Akcia mi prišla dlhá a niektoré veci som na prvýkrát nepochopil - z oboch strán sa blížia chrliči. Ona natiahne nôž pred seba a máva zo strany na stranu (proti jednému chrličovi) lebo nevie, ktorý dorazí skôr (ale stále je otočená len k jednému). Ustúpi dozadu (od jedného, smerom k druhému) a pritlačí sa k stene (bokom, chrbtom?). Je vôbec druhý chrlič podstatný? Slepá ulička by asi fungovala lepšie a Jensy by sa tiež vedela prepadnúť cez stenu.
Od tej chvíle začali dialógy iných postáv, než sa rozprávali v krčme a zodpovedal tomu aj záver, ktorý bol ...naivný? Nie som si istý, ale keby ho nechala sedieť v blate a odišla, povedal by som si aspoň "dobre mu tak!"
Napriek výhradám to plynulo (až na akciu) celkom fajn.
02.01.2024
Ak by nebol potkan len poslucháč a/alebo by niečo z minulosti hralo rolu v deji, úvod by mi nevadil. Takto to bol síce pekne napísaný, ale infodump.
Nerozumiem načo má magicky oživený chrlič nejaké drôtiky - zapol by sa vôbec, keď mu poprehadzovala magické "fázy"? Myslím, že by vôbec nevadilo posunúť príbeh viac napríklad do steampunku, tam by boli drôty aj oživovanie v pohode, aj mág by sa popritom zviezol.
Akcia mi prišla dlhá a niektoré veci som na prvýkrát nepochopil - z oboch strán sa blížia chrliči. Ona natiahne nôž pred seba a máva zo strany na stranu (proti jednému chrličovi) lebo nevie, ktorý dorazí skôr (ale stále je otočená len k jednému). Ustúpi dozadu (od jedného, smerom k druhému) a pritlačí sa k stene (bokom, chrbtom?). Je vôbec druhý chrlič podstatný? Slepá ulička by asi fungovala lepšie a Jensy by sa tiež vedela prepadnúť cez stenu.
Od tej chvíle začali dialógy iných postáv, než sa rozprávali v krčme a zodpovedal tomu aj záver, ktorý bol ...naivný? Nie som si istý, ale keby ho nechala sedieť v blate a odišla, povedal by som si aspoň "dobre mu tak!"
Napriek výhradám to plynulo (až na akciu) celkom fajn.
02.01.2024
Scarecrow
Začiatok sa mi veľmi páčil, bol pekne napísaný. Príchod do hostinca bol tiež fajn, potom sa mi to už ale čítalo trošku ťažšie, hlavne akcia vo veži. Nejde o to že by bola zle napísaná, skôr som čakal iný priebeh. Prišlo mi, že celé to bolo skôr o náhode a šťastí a u zlodejky by som práveže očakával premyslenejšiu akciu s nejakým prekvapivým zvratom. No koľko ľudí, toľko chutí :) Koniec som čakal trochu iný, hlavne čo sa týka vzťahu medzi Jensy a mágom. Akosi príliš rýchlo mu začala veriť, hlavne potom, čo všetko jej spravil.
02.01.2024
Začiatok sa mi veľmi páčil, bol pekne napísaný. Príchod do hostinca bol tiež fajn, potom sa mi to už ale čítalo trošku ťažšie, hlavne akcia vo veži. Nejde o to že by bola zle napísaná, skôr som čakal iný priebeh. Prišlo mi, že celé to bolo skôr o náhode a šťastí a u zlodejky by som práveže očakával premyslenejšiu akciu s nejakým prekvapivým zvratom. No koľko ľudí, toľko chutí :) Koniec som čakal trochu iný, hlavne čo sa týka vzťahu medzi Jensy a mágom. Akosi príliš rýchlo mu začala veriť, hlavne potom, čo všetko jej spravil.
02.01.2024
Hieronymus
Tak poďme postupne.
Začiatok sa mi veľmi páčil. Aj keď toho zaznelo veľa, čo nemalo význam dejovo, ale hovorilo to niečo o hlavnej postave: pokecala si s potkanom, ktorého by niekto iný zabil (alebo zabil a zožral), dokonca mu dala aj niečo mále na jedenie, čo je fajn, ale chápem, že sa to dalo vidieť ako infodump. V krčme to tiež šlo dobre, bavilo ma to. Problémy nastali, keď sa dostala k veži. Nech mi nikto nevraví, že profesionálny zlodej sa spolieha len na holé ruky a nízky vzrast. V tomto svete si bohatý ľudia nezamykajú cennosti do truhlíc, alebo šperkovníc, ale nechavajú ich niekde voľné položené a stačí si ich zobrať?
Ďalšia vec je tá pasca. Čiže mág počítal s tým, že príde zlodej bez hocičoho, čo by mu pomohlo vyliezť do veže a potom si frustrovaný sadne na peň a prepadne sa? Potom nasledujú akčné scény, počas ktorých som sa veľakrát stratil, ale aspoň som sa dozvedel, že mág je riadne chorá hlava, ktorá je objednávateľom krádeže a zároveň jej predmetom, len preto, aby zabíjala ľudí svojím bezpečnostným systémom. A dozvedel som sa aj to, že je pekne nekompetentný, lebo nepozná nijaké zaklínadlo, ako zastaviť vlastné bezpečnostné golemochrliče.
A ten koniec. Proste nič moc. Skočili do vody a prežili. Bodka. A potom to, že dievča vie, že chlapec je kretén a chcel ju zabiť, dokonca mu to v jednej chvíli vyčíta, ale to jej nebráni, aby si na konci dobre pokecali a dobre, že si nedali pusu. Veľmi idylické, ale čakal som, že ho prefacká, nakope a pôjde domov.
Takže sum sumárum, začiatok super, ale ten zvyšok už nie.
03.01.2024
Tak poďme postupne.
Začiatok sa mi veľmi páčil. Aj keď toho zaznelo veľa, čo nemalo význam dejovo, ale hovorilo to niečo o hlavnej postave: pokecala si s potkanom, ktorého by niekto iný zabil (alebo zabil a zožral), dokonca mu dala aj niečo mále na jedenie, čo je fajn, ale chápem, že sa to dalo vidieť ako infodump. V krčme to tiež šlo dobre, bavilo ma to. Problémy nastali, keď sa dostala k veži. Nech mi nikto nevraví, že profesionálny zlodej sa spolieha len na holé ruky a nízky vzrast. V tomto svete si bohatý ľudia nezamykajú cennosti do truhlíc, alebo šperkovníc, ale nechavajú ich niekde voľné položené a stačí si ich zobrať?
Ďalšia vec je tá pasca. Čiže mág počítal s tým, že príde zlodej bez hocičoho, čo by mu pomohlo vyliezť do veže a potom si frustrovaný sadne na peň a prepadne sa? Potom nasledujú akčné scény, počas ktorých som sa veľakrát stratil, ale aspoň som sa dozvedel, že mág je riadne chorá hlava, ktorá je objednávateľom krádeže a zároveň jej predmetom, len preto, aby zabíjala ľudí svojím bezpečnostným systémom. A dozvedel som sa aj to, že je pekne nekompetentný, lebo nepozná nijaké zaklínadlo, ako zastaviť vlastné bezpečnostné golemochrliče.
A ten koniec. Proste nič moc. Skočili do vody a prežili. Bodka. A potom to, že dievča vie, že chlapec je kretén a chcel ju zabiť, dokonca mu to v jednej chvíli vyčíta, ale to jej nebráni, aby si na konci dobre pokecali a dobre, že si nedali pusu. Veľmi idylické, ale čakal som, že ho prefacká, nakope a pôjde domov.
Takže sum sumárum, začiatok super, ale ten zvyšok už nie.
03.01.2024
BlackTom
Verbovanie na zlodejčinu mi pripomenulo (v tom najlepšom!) Howardove conanovky, následné dobrodružstvo vo veži si taktiež držalo svoje kvality.
Preto nakoniec zamrzí, že záverom autor/ka stratil/a dych a celé to vyšumí kamsi do prázdna...
14.01.2024
Verbovanie na zlodejčinu mi pripomenulo (v tom najlepšom!) Howardove conanovky, následné dobrodružstvo vo veži si taktiež držalo svoje kvality.
Preto nakoniec zamrzí, že záverom autor/ka stratil/a dych a celé to vyšumí kamsi do prázdna...
14.01.2024
Lucika
Začiatok bol super, vtiahlo ma to do deja, ale potom sa to trošku zamotalo. Ako už spomínali vyššie, tie scény v chodbách mi prišli chaotické, nevedela som si veľmi predstaviť, ako sa čo odohráva. Logika miestami pokrivkávala. Nechápala som, ako fungujú chrliče, ako spomínal Ray, drôtiky sa mi k mágii nehodili. Pozastavila som sa aj nad tým, prečo vlastne mág potreboval testovať nedobytnosť svojho príbytku? A koniec nesadol ani mne. Viac by sa mi hodilo, keby ho nechala tak, prípadne mu ešte nejako pohrozila :D
Ale inak sa to čítalo fajn.
21.01.2024
Začiatok bol super, vtiahlo ma to do deja, ale potom sa to trošku zamotalo. Ako už spomínali vyššie, tie scény v chodbách mi prišli chaotické, nevedela som si veľmi predstaviť, ako sa čo odohráva. Logika miestami pokrivkávala. Nechápala som, ako fungujú chrliče, ako spomínal Ray, drôtiky sa mi k mágii nehodili. Pozastavila som sa aj nad tým, prečo vlastne mág potreboval testovať nedobytnosť svojho príbytku? A koniec nesadol ani mne. Viac by sa mi hodilo, keby ho nechala tak, prípadne mu ešte nejako pohrozila :D
Ale inak sa to čítalo fajn.
21.01.2024
Olex
Ahoj,
v úvode sa ukazuje autorov rozprávačský talent. Postava zlodejky ma veľmi zaujala. Tá časť vo veži, s nejakými úpravami, by bola tiež akceptovateľná. Prečo je postava mága mágom? Zo svojich magických schopností nevyužil nič. Možno keby bol nejaký konštruktér, ktorý na objednávku pripravuje bezpečnostné systémy pre mágov, bola by jeho postava uveriteľnejšia. V záveru sa hlavná hrdinka chovala neadekvátne k zisteným skutočnostiam. Celkovo záver bol veľmi nevýrazný. Myslím, že autor sa s uverejnením poviedky príliš ponáhľal, ak by je nechal chvíľku odloženú, určite by mu hlavou preblesklo viac originálnych nápadov ako príbeh ukončiť.
25.01.2024
Ahoj,
v úvode sa ukazuje autorov rozprávačský talent. Postava zlodejky ma veľmi zaujala. Tá časť vo veži, s nejakými úpravami, by bola tiež akceptovateľná. Prečo je postava mága mágom? Zo svojich magických schopností nevyužil nič. Možno keby bol nejaký konštruktér, ktorý na objednávku pripravuje bezpečnostné systémy pre mágov, bola by jeho postava uveriteľnejšia. V záveru sa hlavná hrdinka chovala neadekvátne k zisteným skutočnostiam. Celkovo záver bol veľmi nevýrazný. Myslím, že autor sa s uverejnením poviedky príliš ponáhľal, ak by je nechal chvíľku odloženú, určite by mu hlavou preblesklo viac originálnych nápadov ako príbeh ukončiť.
25.01.2024
Martin Hlavňa
Súhlasím s tým, že začiatok je veľký infodump, ale vzhľadom na formu mi to až tak nevadilo. Páčilo by sa mi, kebyže je potkan nejak ďalej využitý, potom by sa to ešte lepšie vysvetlilo. Nápad aj forma spracovania sa mi páčili. Zverbovanie útokom na ješitnosť mi prišlo ako klišé. Čo mi poviedku, ale naozaj pokazilo bolo veľa logických dier. Spomeniem aspoň zopár, čo som si zapamätal:
1. Na to, že ide vykrádať vežu nebezpečného mága, s ktorým sa vôbec nechcela zahrávať sa správa dosť bezstarostne.
2. Tá pasca bola taká... chytil by sa do toho vôbec šikovný zlodej?
3. Prečo nemá vetrací otvor žiadnu mrežu
4. Prečo Jensy nechal mág žiť a rovno ju nezabil?
5. Prepojenie káblikov na zblbnutie chrliča... okej dajme tomu, ale je to strašne jednoduché a pôsobí to až nezaslúžene.
6. Rovnako aj záver je nezaslúžený a možno by som to nazval už aj deus ex machina... proste všetko vyzerá zle a náhodou spadli do vody (ani nie že skočili, oni pasívne čakali na smrť a spadli)
Škoda, lebo poviedka mala podľa mňa veľmi dobrý potenciál a autor/autorka píše pútavo, vie vtiahnuť do deja.
29.01.2024
Súhlasím s tým, že začiatok je veľký infodump, ale vzhľadom na formu mi to až tak nevadilo. Páčilo by sa mi, kebyže je potkan nejak ďalej využitý, potom by sa to ešte lepšie vysvetlilo. Nápad aj forma spracovania sa mi páčili. Zverbovanie útokom na ješitnosť mi prišlo ako klišé. Čo mi poviedku, ale naozaj pokazilo bolo veľa logických dier. Spomeniem aspoň zopár, čo som si zapamätal:
1. Na to, že ide vykrádať vežu nebezpečného mága, s ktorým sa vôbec nechcela zahrávať sa správa dosť bezstarostne.
2. Tá pasca bola taká... chytil by sa do toho vôbec šikovný zlodej?
3. Prečo nemá vetrací otvor žiadnu mrežu
4. Prečo Jensy nechal mág žiť a rovno ju nezabil?
5. Prepojenie káblikov na zblbnutie chrliča... okej dajme tomu, ale je to strašne jednoduché a pôsobí to až nezaslúžene.
6. Rovnako aj záver je nezaslúžený a možno by som to nazval už aj deus ex machina... proste všetko vyzerá zle a náhodou spadli do vody (ani nie že skočili, oni pasívne čakali na smrť a spadli)
Škoda, lebo poviedka mala podľa mňa veľmi dobrý potenciál a autor/autorka píše pútavo, vie vtiahnuť do deja.
29.01.2024