Česká prekladateľka Anna Křivánková je nepochybne známa každému fanúšikovi mangy a japonskej popkultúry v Česku a na Slovensku. Jej české preklady máng, vydaných vo vydavateľstve Crew, už dlhé roky neodmysliteľne patria do poličiek našich knižníc.

S jej menom sa môžete stretnúť aj na dvoch úspešných knihách o teórií a histórií japonskej popkultúry Made in Japan (Labyrint, 2014) a Planeta Nippon (Crew, 2017), na ktorých sa podieľala ako spoluautorka.

Táto absolventka japanológie a doktorka Dejín a kultúry krajín Ázie a Afriky je nositeľkou prestížnej komiksovej ceny Muriel, ktorú získala za preklady cyberpunkovej mangy Ghost in the Shell a výbornej Zprávy pro Adolfa.

V prvom rade je Anna Křivánková skvelá a sympatická osôbka, rovnako ako my veľká nadšenkyňa Japonska a jeho kultúry. Čo všetko nám prezradila o sebe a svojej práci?

AK: Když jsem byla malá (tj. pár let po revoluci), vídala jsem občas v české televizi animované seriály, které se výtvarným i dramatickým pojetím dost lišily od běžné tvorby pro děti. Moc se mi líbily, zejména Candy Candy či Dobrodruzi z vesmíru, ale jejich japonský původ jsem si uvědomovala jen nejasně a vůbec jsem netušila, co znamenají termíny anime či manga. Teprve na sklonku devadesátých let jsem si při sledování německé televize oblíbila anime Sailor Moon, a protože tehdy už jsem měla přístup k internetu, otevřel se přede mnou docela nový svět – zjistila jsem, co znamená anime, že existuje něco jako manga... a pak už to šlo samospádem. Ve stejné době se už z českého scifistického fandomu vydělili obdivovatelé japonské popkultury, takže jsme se společně scházeli v Praze na Novotného lávce a vyměňovali si cédéčka s upirátěným anime a v zahraničí zakoupenou mangu. Postupně mě to pak přivedlo ke studiu japonštiny a později i japanologie na FF UK.

AK: Japonská gramatika nijak zvlášť složitá není, i když dovede potrápit svou neurčitostí, nevyjádřenými podměty apod. Složitý je spíš její zápis, tj. kombinace dvou slabičných abeced a znaků. Čili naučit se jakž takž plynule mluvit není velký problém a při velkém nasazení se toho dá třeba za rok zvládnout opravdu hodně. Nicméně naučit se pořádně číst a psát je úkol na mnoho let.

V Japonsku jsem samozřejmě byla – v rámci studií na FF UK jsem vyjela na dva studijní pobyty (do Tokia a Ósaky), a později ještě mnohokrát, ať už na různé konference či za výzkumem, anebo na dovolenou spolu s manželkou. Máme poměrně mnoho oblíbených destinací, i když nám pořád ještě zbývá hodně míst, kde jsme ještě nikdy nebyly, např. na Okinawě.

Japonskou kulturu vnímám různě; coby japanolog mám někdy potíže užívat si věci tak jako dřív, bez kritického odstupu. Manze jsem věnovala podstatnou část svojí akademické kariéry a tím pádem už k ní většinou nedokážu přistupovat tak bezprostředně jako dřív. Ale díky bohu se mi občas ještě povede nechat se strhnout nadšením nad něčím novým (nebo klidně i velmi starým) a užít si to jako kdysi.

AK: Úplný základ je samozřejmě znalost češtiny a japonštiny, dobrý přehled o japonské kultuře, schopnost rozklíčovat umně zasuté vtipy a nějakým vhodným způsobem je přetlumočit cílové skupině.

Většinou překládám seriály, a tím pádem se snažím si příběh dopředu co nejvíc zmapovat, přečíst si všechny dostupné díly a udělat si poznámky, kdo je kdo, jaké má hlášky apod. Velkou výhodou je, že hodně z překladů, na kterých pracuju, poměrně dobře znám (Zápisník smrti, Bleach, Ocelový alchymista apod.) a také jsou uzavřené, takže nehrozí nebezpečí, že se někde vynoří nějaký „Hodor“, čili noční můra každého překladatele v podobě skryté slovní hříčky, se kterou už v momentě jejího odhalení nepůjde nic dělat. Toho se v jednom kuse obávám u těch zatím neukončených sérií, jako je např. Čarodějova nevěsta či Útok titánů. I když aspoň ti Titáni by měli teď v dubnu skončit, tak bude o jednu starost méně...

AK: To hrozně záleží na konkrétní manze. Ukecané a složité mangy jako např. Tokijský ghúl dělám většinou týden, ovšem když mám zároveň hodně jiných věcí, protáhne se to klidně na čtrnáct dní. Normální manga je tak na čtyři dny, extrémně nenáročná typu Gantz třeba jen na jedno odpoledne. Ale jak říkám, musí k tomu panovat vhodné podmínky – mám většinou i jiné překlady plus redakci časopisů Nový Orient a Archiv orientální, takže když se sejde hodně práce, trvá mi i méně obtížná manga o dost déle než za optimálních podmínek.

AK: Překládám romány z japonštiny i angličtiny. Z japonštiny především Jasutaku Cucuie – na motivy jeho románu Paprika vznikl stejnojmenný animovaný film režírovaný Konem Satošim – a také Nacuo Kirino, ale i jednorázové věci, např. knihu Kočičí host od Takašiho Hiraideho. A samozřejmě „light novely“ ze světů Tokijského ghúla či Zápisníku smrti.

Z angličtiny překládám ledacos – historické romány, young adult, erotické romány, thrillery, sci-fi. Nijak zvlášť si v tomhle ohledu nevybírám, i když favority samozřejmě mám. V poslední době se mi dobře pracovalo zejména na dystopické sci-fi Prodejce, společenském románu Tichá pošta a milém úletu Kočka a město.

AK: Vždycky jsem si velmi přála přeložit něco od Osamua Tezuky, což se mi splnilo předloni – Zpráva pro Adolfa je asi můj nejzamilovanější a nejvypiplanější překlad. Ale abych byla upřímná, moje spolupráce s nakladatelství CREW vlastně začala vysněným překladem, protože Zápisník smrti jsem měla vždycky hrozně ráda, a stejně tak Bleach a Ocelového alchymistu, kteří přišli později.

Moc ráda bych si ještě někdy přeložila dalšího Tezuku, a také některou ze svých oblíbených autorek ze 70. a 80. let minulého století, mj. Jumiko Óšimu (třeba její mangu Wata no kunihoši nebo Šigacu kaidan) či Rjóko Jamagiši (Hiizuru tokoro no tenši).

AK: Nijak zvlášť. Mám jen poradní hlas, a to ještě dost slabý. Při výběru nové mangy se samozřejmě hledí na její popularitu. Mezi novinky patří např. Moje hrdinská akademie či Zabiják démonů, což jsou novější věci a ne zrovna moji oblíbenci, ale u čtenářů mají obrovskou odezvu.

Potom jsou tu samozřejmě staré legendy jako Gunsmith Cats, Ghost in the Shell, Akira apod., což jsou věci, které kluci vždycky toužili vydat, a teď si plní sny. Šťastnou shodou okolností tyhle starší věci většinou patří mezi moje velké oblíbence, takže mám velkou radost, když se na nich mohu podílet.

Aké sú špecifiká prekladu mangy oproti iným prekladom?

AK: Částečně jsem odpovídala už výše, ale myslím, že bych ještě mohla zmínit zvukové efekty. Japonština má propracovaný systém zvukomalebných slov, která se výborně hodí jako takzvaná „sfx“ do komiksu. Často ovšem nevyjadřují jen skutečné zvuky, ale také stavy či emoce, což se pak do češtiny nepřekládá snadno. Je poměrně lehké přeložit zvuk bušení kladiva nebo kvílení brzd, ale vymyslet zvukomalebné slovo pro rozpadající se starý papír, vlnění hada či úsměv je daleko horší.

AK: Nepochybně Ghost in the Shell. Masamune Shirow si vymyslel značně propracovaný svět plný bizarních technologií, které samozřejmě částečně dávají smysl, ale ne vždy – především pozdější dva díly jsou plné bezuzdného technotlachu, kterému mají problémy porozumět i rodilý mluvčí. Pro mě to znamenalo měsíce detektivní práce, neustálých konzultací s japonskými techniky a nakonec i velké obohacení mého vlastního slovníku velmi sprostých slov.

AK: Kaze no šo – Kniha větru od Džiróa Tanigučiho. Vydalo ji u nás polské nakladatelství Hanami. Tanigučiho mám hrozně ráda, jeho série Boččan no džidai je jedna z mých nejoblíbenějších, ale Kniha větru mi k srdci moc nepřirostla. Navíc to byl první překlad, z mé strany dost amatérský, a nedostalo se mu příliš pečlivé redakce, takže dnes se za něj docela hodně stydím.

AK: Chci se vrátit skoro ke všem. Vždycky najdu něco, co bych udělala jinak, takže je pro mě dost těžké číst svoje překlady zpětně. Zvláště ty první pro nakladatelství Hanami nebyly nic moc, a ani ty první roky pro CREW mě dnes moc netěší. Ostatně to samé platí pro Cucuiovy romány. Nedokážu se na to dívat s klidem, vyloženě mi vadí, že to nemůžu předělat. Ale snažím se utěšovat myšlenkou, že jsem si alespoň vědoma nějakého vývoje, a že bych dnes podobné chyby či neobratnosti nepáchala. Samozřejmě zase dělám nějaké jiné, ale jak říkám, snažím se na sobě v tomto ohledu pracovat.

AK: Ani ne. Někdy na mě samozřejmě dolehne vyčerpání, ale v takovou chvíli mám spíš chuť skoncovat se vším, ne jenom s mangou. Obvykle to docela rychle přejde. Obzvlášť když od čtenářů zaslechnu nějaký pozitivní ohlas.

AK: Číst a překládat všechno možné. Snažit se zdokonalit nejenom v jazyce, ze kterého překládáme, ale také v tom mateřském. Připravit se na hodně náročnou práci, zejména z časového hlediska. Překládám na plný úvazek, což znamená opravdu málo volného času a do značné míry tím trpí společenský život.

AK: Co je „vyžít“? Vydělat si na jídlo a nájem, nebo i uživit rodinu, dopřát si tu a tam nějakou radost? Jde samozřejmě obojí, ale otázka je, zda se to vyplatí – čili zda to stojí za to šílené pracovní nasazení. Honoráře za překlad jsou velmi nízké, někdy až nestoudně. To platí zejména pro angličtinu; já mám dost výhodu v tom, že za japonštinu mám o hodně slušnější peníze. Ale i tak to znamená opravdu velkou dřinu, často pracuju po nocích i o víkendech. Zažít den bez práce je svátek, který přijde jen párkrát do roka. Nedávno jsem třeba vzpomínala, kdy jsem si naposledy užila ničím nerušenou dovolenou, tj. takovou, kdy bych si na cesty nevzala aspoň malý překlad, nebo nemusela řešit pracovní problémy, korektury, apod. Dobrala jsem se k tomu, že takovou dovolenou jsem zažila naposledy před patnácti lety. Čili nedlouho před tím, než jsem začala s překládáním. Je to vážně dost náročné, negativně se to podepisuje na společenském i rodinném životě, odnáší to zdraví. Během překládání prvního dílu Zprávy pro Adolfa mi vyeskalovaly potíže s krční páteří (od věčného sezení u práce), že jsem skončila na neurologické pohotovosti a zbytek Adolfa i několik románů, které nemohly počkat, jsem překládala s děsivými migrénami a závratěmi, kvůli kterým jsem padala ze židle. Rehabilituju to doteď. Čili – překládat na plný úvazek a uživit sebe (případně i rodinu) jde, ale je to vyváženo obrovskou dřinou. Kdyby byly honoráře slušnější a úměrnější vynaložené práci, bylo by to samozřejmě o něčem jiném.

AK: Celý knižní trh dostal ránu, a přestože nás prodeje z e-shopů celkem drží nad vodou, není to úplně slavné. Hlavně se teď hodně čeká s různými novinkami (např. s Akirou) na otevření knihkupectví. Upřímně doufáme, že se situace brzy zlepší.

Pro překladatele obecně to nebyl úplně skvělý rok, protože hlavně zezačátku krize omezilo hodně nakladatelství produkci, ledacos se přesouvalo, a protože hodně z nás je placeno po vydání knihy (případně dostáváme zálohu po odevzdání překladu a doplatek teprve po vydání), ocitlo se hodně překladatelů v tísni. A vzhledem k nespolehlivosti naší vlády a vrtkavosti podpůrných programů čelilo mnoho z nás otázce, zda v překládání na plný úvazek pokračovat, či zda raději změnit povolání.

AK: Těžko říct. Mám ráda spoustu postav a dost mi jich taky leze na nervy, ale marně se snažím vybavit si nějakou, kterou bych vážně z duše nesnášela. Mám-li se omezit jen na vlastní překlady, pak jsem vždycky měla hodně ráda Rjúzakiho ze Zápisníku smrti, Urjúa Išidu z BLEACH, majora Armstronga z Ocelového alchymisty nebo Sašu z Útoku titánů. Poměrně značně mě irituje ansámbl Gantze, ale za ty roky jsem se s nimi nějak naučila žít.

AK: Zas tak moc ne, hlavně proto, že nemám čas. Ale ráda bych se dívala víc. Vzpomínám si, že když jsem před pár lety prožívala dost hnusný pracovní kiks, vytáhlo mě z deprese Yuri on Ice. Tak hrozně milý kousek se vidí málokdy. V poslední době se mi taky moc líbilo animované zpracování mé oblíbené mangy Sakamoto desu ga, a sem tam se podívám na anime verzi některé z mang, které překládám, hlavně na Čarodějovu nevěstu, Útok titánů a taky ORANGE. Klasiku jako Ocelový alchymista, BLEACH, Zápisník smrti atd. nepočítám, ty mám nasledované už mnoho let, ačkoliv se k nim někdy ráda vracím. Vlastně je nelze sledovat, aniž by člověk okamžitě nezabředl do nostalgického rozjímání. A to se automaticky rovná zabitému večeru... který si nemůžu dovolit, viz výše.

AK: Žádný vyhraněný názor nemám. Někdy se povedou, někdy méně. Osobně se mi hodně líbila live action Sailor Moon, Honey & Clover či Great Teacher Onizuka.

Stretli ste sa niekedy s nepochopením okolia ohľadom vašej práce a záľub?

AK: Ani moc ne. Na komiksové překladatele se možná dřív hledělo trochu s despektem, ale to už je snad pryč. Ostatně jsem ráda, že se mi činností ve výboru České komiksové akademie povedlo v rámci komiksových cen Muriel přispět k zachování soutěžní kategorie nejlepší překlad, za který je oceňován právě překladatel. Zrušení této kategorie totiž bylo nějakou dobu ve hře, ale mně osobně to bylo dost proti srsti – jednak ze zcela sobeckých pohnutek (jelikož jsem doufala, že se mi ji ještě někdy podaří vyhrát – což se nakonec povedlo právě s Tezukovým Adolfem), ale především proto, že překladatelé bývají až příliš často neviditelní a tohle je jedna z mála českých překladatelských cen.

AK: Ráda bych se sešla s Osamuem Tezukou, což už samozřejmě nejde. Čistě proto, abych tu chaotickou legendu viděla naživo. Doufám, že se jednoho dne setkám s Keiko Takemijou, mou oblíbenou autorkou z neformální skupiny Čtyřiadvacátnice (Nidžújonengumi), která tvořila především v 70. a 80. letech, a dnes učí na katedře komiksu v jedné z kjótských univerzit. Mám to už strašně dlouho slíbené, ale nějak jsme se k tomu zatím nedostaly...

Znám se ale se scénáristou Nacuem Sekikawou (spolu s Tanigučim stvořil mou oblíbenou mangu Boččan no džidai pojednávající o japonských literárních kruzích na přelomu 19. a 20. století) a to je senzační člověk, hodně mi pomohl ve studiu mangy, daroval mi strašnou spoustu odborné literatury. Vídáme se, kdykoliv jsem v Tokiu, což teď bohužel nejde...

AK: Pokud nemusím, tak nechodím. Vlastně jsem na ně nikdy nechodila moc ráda – zezačátku to bylo fajn, dokud nás bylo méně. Ale čím větší a hlučnější con, tím rychleji jsem z toho byla unavená. Dneska jsou senzační cony, velké a rozmanité, a mě to upřímně těší, ale po dvaceti minutách mám dost a chci domů. Čím jsem starší, tím je to se mnou horší.

Touto formou chcem ešte raz poďakovať pani Křivánkovej za ochotu a skvelú spoluprácu počas celej doby prípravy tohto rozhovoru. V dobrom ma šokovalo, že je ešte príjemnejšia, ako som si kedy vôbec predstavoval. Ďakujem a teším sa na prípadnú ďalšiu spoluprácu a samozrejme aj na všetky nové preklady.

Zároveň chcem za pomoc s prípravou otázok pre pani Křivánkovú poďakovať mojim redakčným kolegom BlackAssassinovi, Martin-sanovi, YaYi, Cyberstormovi a Niromwell.