Ta truhla byla úplně obyčejná, dřevěná, nezajímavá. Nebyla to šperkovnice, tu měla babička malovanou a s kováním. Nebyla to ani krabice s čokoládami, sušenkami a bonboniérami, tu babička vytahovala, když jsme přijeli na Vánoce. Tuhle měla schovanou v nočním stolku, pod černobílou svatební fotografii zarámovanou nad společnou postelí.

Poprvé jsem ji vzala do nemotorných prstů, když mi bylo pět a byla jsem předškolák, který prošmejdí každý kout. Nešlo mi ji otevřít, zámek držel pevně a víko se ani nenadzvedlo. Otáčela jsem s ní, hledala skuliny, ale nenašla žádnou. I když byla letitá, masivní mořené dřevo se nikde neodlepovalo.

„Vrať to, kde to bylo, děvče,“ okřikla mě babička a já jsem to vrátila.

Nejezdili jsme za babičkou tak často, jak bych ráda. Když mě za ní rodiče přivezli příště, chodila jsem už do školy. První, co mě u babičky zajímalo, byla ta truhla.

„Co je v ní, babi?“

„Všechno neštěstí světa, děvče.“

Nevypadala ani trochu jako na té svatební fotografii, byla věchýtka, tváře zvrásněné jako svraštělé jablíčko. Byla stejná jako ten její dům – nic se v něm nezměnilo, jako by ustrnul v čase.

„Ale jak ji otevřu?“ zeptala jsem se.

„Nikdy ji neotvírej. Nikdy.“

„Ale…!“

„Na to jsi ještě moc mladá.“

Po dědově smrti jsme začali jezdit častěji.

„Buď na babičku hodná, Panko. Je bohatá,“ školila mě máma. „Třeba ti něco odkáže.“

„Peníze jenom kazí charakter, mami,“ odpověděla jsem jí s puberťáckým všeználkovstvím.

„Ale ty náušnice s perlami se ti přece vždycky líbily.“

Líbily, ale nikdy bych to nepřiznala. Koneckonců byly obstarožní a já toužila po nových, moderních věcech, jaké nosily spolužačky.

„Ta truhla bude jednou tvoje,“ řekla mi babička, když mi bylo 18. „Ale pamatuj, nikdy ji nesmíš otevřít.“

„Tys ji také nikdy neotevřela?“

„Nikdy.“

Věděla jsem, že mi lže. „No tak, babi.“

„No, jednou, to bylo v 68. roce, jsem ji pootevřela.“

„A co bylo uvnitř?“

Dívala se na mě stařeckýma očima a nikdy mi neodpověděla.

Babi se dožila vysokého věku. Když odešla, připadlo zařizování pohřbu na mě. Byla jsem totiž jediná, kdo měl čas, protože tou dobou moje vysokoškolské studium dopadlo neslavně a byla jsem nezaměstnaná. I právě kvůli všem těm povinnostem mi to, co babička udělala, přišlo o to horší.

Vybavila jsem parte a obvolala těch pár příbuzných a známých. Zaplatila jsem pohřební ústav. Zařídila jsem smuteční hostinu.

A nakonec jsme se sešli ještě jednou u notáře. Ukázalo se, že moje babi měla mnohem větší majetek, než jsme tušili. Každý dostal díl, moje tety i strýcové, moji rodiče, se kterými jsem tou dobou už nemluvila – kvůli věcem, které jsme si udělali a řekli.

Když jsem slyšela svoje jméno, zadoufala jsem aspoň v ty vkladní knížky.

Nedostala jsem je. Jediné, co jsem dostala, byla ta zatracená truhla. Černá, obyčejná truhla!

Nevěděla jsem, proč mě babi podvedla. Jezdila jsem za ní a chovala se k ní hezky. Uklízela jsem jí a myla okna a můj tehdejší přítel jí dokonce jednou vymaloval. Doufala jsem, že z dědictví poplatím nějaké dluhy.

Bylo mi, jako by mě babi ze záhrobí přetáhla holí. Sestřenice Bětka, ta, která dostala ty perlové náušnice, se jenom ušklíbla, když jsem k ní v tom okamžiku zaletěla pohledem – jako bych já sama byla obyčejná socka, která si nezaslouží víc než jednu starou obyčejnou truhlu.

Ještě toho dne jsem si pro ni dojela – ani nevím, proč jsem se obtěžovala. Držela jsem ji v ruce jako pytel s odpadky a mrštila ji na sedadlo spolujezdce ojeté felicie. Předstírala jsem, že tam není, ale ona tam pořád byla. Napadlo mě, že ji prostě vyhodím do pangejtu u okresky – a pak jsem pochopila, co musím udělat.

Mohly v ní být peníze. Třeba prostě babi nechtěla, aby ostatní příbuzní věděli, co mi dává, aby mi nezáviděli. Třeba mi mé skutečné dědictví schovala dovnitř. Třeba něco skutečně vzácného?

Klíč od té truhly byl v obálce od notáře, malý, nezajímavý, cínový. Vsunula jsem ho do zámku, otočila, zatajila dech. Vybavila jsem si babiččino varování, ale takové věci přece nejsou skutečné.

Skříňka se otevřela a já jsem poprvé nahlédla dovnitř.

Byla prázdná. Dočista prázdná.

Musela jsem jet aspoň stotřicítkou, takovou jsem měla zlost – na sebe, že jsem si dovolila doufat, na babičku, která dobře věděla, jak moc bych potřebovala peníze, a která mi dala prázdnou krabici.

„Pandoro,“ volal na mě přítel, když jsem přijela domů. Měl otravný zvyk oslovovat mě celým jménem, tím jménem, které jsem vždycky nenáviděla.

Válel se u televize a hltal zprávy.

„Podle agentury AFP se v Číně objevil nový virus, označovaný Covid-19. Počet nakažených podle údajů tamních úřadů rychle roste.“

„Blbost,“ řekla jsem a vypnula televizi.

Byl to jenom začátek.